Článek
Když si můj tchán Pavel našel Radomíru, zvanou Raduška, nikdo v rodině nejásal. Začátek jejich lásky jsem znala jen z vyprávění. Podle kterého na něj upadla někde v baru, přestože měla doma ještě nezletilé děti, ale to jí prý nikdy nepřekáželo. Tchán, totiž na vlastního syna, tedy na mého muže, vždycky kašlal, ale na stará kolena se rozhodl, že dvěma nezbedným a nevychovaným dětičkám bude hrát otce. No, moc mu to nešlo, ale Raduška, ho uměla utáhnout na vařené nudli.
A pak dostal můj muž ten idiotský nápad, že pojedeme s Raduškou a tchánem na hory. A protože oba smrděli korunou, ten pobyt jim také zaplatil.
Když jsme vylezli na Božím daru z auta, přičemž se ti dva přihlásili v odrbané Škodovce asi dvě hodiny po nás, a Raduška vylezla v bundě, kterou asi nosil její rozložitý syn v devadesátých letech, chtělo se mi brečet. Navíc tchán vypadal, že si cestou pro sichr už dal nějakého panáčka na posilněnou, takže to z něj táhlo jako z lihovaru. Když jsem se jich zeptala poté, co vytáhli odrbanou tašku, kde mají lyže, tchán prohlásil, že budou hlavně chodit na zdravotní procházky. Přiděleným pokojem jen proletěli, přičemž manželovi vyčetli, že mohl být větší a Raduška si také ještě postěžovala na rozměry sprchy. Chápu, vypadala jako bedna kitu a ten sprchový kout by musel být velký jako taneční sál, aby se v něm cítila pohodlně. Napadlo mě něco o darovaném koni a zubech, avšak už dávno jsem věděla, že manželův tatínek slova jako děkuji, nebo jsi hodný, v podstatě nezná. A že na hlavu jeho syna se snáší pouze kritika, zatímco Raduščina děťátka jsou ta nejvzornější na světě. Přestože je v průběhu času vyhodili ze třech škol a jejich matka obvykle ani netušila, kde se nacházejí. Raduška vlastně předběhla dobu, protože už v osmdesátkách aplikovala prvky volné výchovy.
Teď už naštěstí dvojčata dávno předstírala práci a žila kdesi v podnájmu, protože Raduška si střežila svůj třípokojový byt jako oko v hlavě a rozhodně by u sebe neměla bytosti, které jí způsobují problémy, protože ona problémy již ze zásady nesnášela. A to ji ostatně s tchánem spojovalo.
„Půjdeme se najíst, ne,“ navrhla, když jsme se s nimi opět setkali v hale.
„Jistě, tady kousek jsme zahlédli docela příjemné bistro,“ navrhla jsem.
„Ale, tam nebudou mít dobré pivo, upozornila mě Raduška. Nám se s Tondou líbilo tady vedle v tý hospůdce.“
„Vy už jste tam byli,“ vyděsila jsem se.
„Jo, Toník si skočil na jedno, po tý cestě měl žízeň. No a já si dala taky, ale jen desítku,“ přiznala se.
Manžel obrátil oči v sloup a mě napadlo, že tento pobyt se bude vymykat asi všem standardům, ale co bych pro blaho rodiny neudělala.
V hospodě se ukázalo okřídlené – hlad je převlečená žízeň, protože tchán s odporem snědl polévku a notně zalil třemi kousky a Raduška vepřovou se zelím pěti poctivými zrzouny.
„Jdeme lyžovat,“ prohlásil manžel, přičemž se mě Raduška zeptala, jestli bychom jim nepůjčili pár stovek, protože by si taky rádi zalyžovali a chtěli by si půjčit lyže.
“ V žádném případě,“ zakázal jim to manžel, protože okamžitě pochopil, jak by celá ta výprava dopadla. Raduška už z vypitého alkoholu rudla ještě o něco více než obvykle a tchán nasazoval svou oblíbenou masku největšího frajera na světě. Jinak řečeno, kdyby jim dopravní policista dal fouknout do balónku, trávník na fotbalovém stadionu bude blednout závistí.
„Musíte asi zůstat tady,“ bezradně pravila Raduška a objednala si frťana, protože jim prý v autě blbne topení a ona ještě nerozmrzla.
A tak rozmrzali celé odpoledne. Protože odpoledne jsme je objevili doslova zaseklé v té milé hospůdce, odkud se marně snažili odejít. Ale Raduška sotva stála na svých tlustých nohou a tchánův krok nepůsobil nejjistěji.
Odvedli jsme je tedy do pokoje. A přemýšleli o tom, co nás čeká další dny.
„Ty Petře, prosím tě, proč jsme je sem brali?“
„Ale, táta říkal, že by Radušce chtěl udělat radost. Nějak ji potěšit, protože měla těžké…“
„Vím, těžké dětství, umřela jí máma, manžel jí zahýbal, nestaral se o děti… Které ona skvěle vychovala,“ skočila jsem mu do řeči. „Tu mantru znám. A co tam máš dál.“
„Myslím, že už nic. Prostě jsem je chtěl potěšit.“
„Příště raději pošli peníze na opuštěné děti. To uděláš světu větší blaho,“ vyslovila jsem nahlas, přestože mi bylo jasné, že Petr začal litovat už ve chvíli, kdy vylezli z auta.
A do toho špičkování mi zazvonil mobil.
„Ježíš, kdo otravuje v devět večer,“ zakabonil se Petr…
„Tvůj brácha,“ odpověděla jsem mu při pohledu na displej. „Chceš ho,“ nabízela jsem mu rovnou telefon.
„Ne, jen to dej nahlas.“
„Ahoj Lukáši, co potřebuješ. Petr tě slyší, on si na dovolenou nebere mobil. Znáš ho…“
„Ahoj, v pohodě, vím, proto volám tobě a chci, abyste to slyšeli oba.“
„Stalo se něco, zahřměl Petr za mými zády.“
„Stalo i nestalo. Kdy ses naposledy díval do katastru nemovitostí na chalupu po dědovi….“
„No, to jsem se snad nikdy nedíval, odpovídal mu Petr, který už stál vedle mě.“
„A to je právě ta chyba. Nevím, proč mě dneska napadlo se na to podívat,“ reagoval Lukáš.
„Co jsi zjistil?“
„Zjistil jsem, že už patnáct let patří Radušce!“
„Cože,“ zařval Petr, “ to si děláš srandu?“
„Nedělám, však se podívej přes internet…. A otec nám nic neřekl. Uvědomuješ si to? Mám chuť ho zabít!“
„To můžu splnit za oba, protože jsem ho vzal na hory.“
„Vždycky jsi byl vůl,“ kontroval Lukáš.
„Prosím, tě je tam aspoň napsáno, jestli to Raduška koupila, nebo jí to daroval,“ vložila jsem se do debaty já.
„V základním výpisu to není, zítra skočím pro ten podrobný, tam to určitě bude.“
„Jo, to bude fajn,“ hlesli jsme s Petrem společně.
„Dám vědět. Užívejte si lyžovačku. Čus.“ A nechal nás s tou závratnou novinkou samotné.
