Článek
Můj zesnulý přítel tam bohužel pracoval až do své tragické smrti. Ty poslední měsíce mi stále častěji opakoval – já ti nemůžu říkat, co se v práci děje, protože bych tě tím ohrozil. Byla to absolutní schizofrenie.
Šéfoval totiž oddělení, jež uzavíralo smlouvy se zdravotními pojišťovnami a řešil také platby. Ze strany vedení nemocnice na něj byl činěn čím dál větší nátlak, aby z těchto institucí vyrazil, pokud možno, co nejvyšší částky. Přitom zůstával samozřejmě pěšákem těch nahoře, kteří se k němu chovali jako k lokajovi. Samozřejmě také do mnoha věcí naštěstí neviděl.
Hodně se to zlomilo poté, co se vrátil z léčebny. V práci si užil opravdu svoje. Pan ředitel a nejen on, uměl „jeho slabosti“ využít, protože konečně na něj „něco věděl“ a tím pádem mohl aplikovat patřičné postupy. Ludvík se totiž do kamer usmíval a mluvil sofistikovaně, ale nepřála bych nikomu zažít jeho slovník i vystupování mimo obrazovku. Náměstek Budinský, jeho pravá ruka, kdysi vojenský doktor, se ve FN v Motole raději moc nevyskytoval. O jejich společných kšeftech si však cvrlikali i vrabci na střeše. To ale rozebírat nehodlám. Protože když se člověk začne zaobírat špínou, začne se cítit taky špinavý.
Stokrát jsem přítele prosila, aby z nemocnice odešel, dokonce i terapeut mu radil, aby v tom nepodporujícím a intrikářském prostředí nepracoval, ale on si to nedal vymluvit. Navíc, když jsem to řekla před „Zamilovanou“, viz kniha Život s gamblerem, dostala hysterický záchvat ve stylu - on nesmí odejít. Můj hlas zněl zřejmě dost slabě, a proto partner, který rozhodně měl páteř a svědomí, musel fungovat mezi existencemi, jimž by za jiných okolností nejspíše naplival do tváře. Na rozdíl od nich totiž ke svému zaměstnání přistupoval zodpovědně. Vždycky mi opakoval, že může alespoň pacientům vyhádat léčbu, kterou by třeba jinak nedostali. A nikdy nezapomenu, jak mi třeba dojatě vyprávěl, že mu volal jeden tatínek a s pláčem mu děkoval za to, že díky němu jeho dítě dostane kochleární implantát, vstupenku do světa slyšících.
Bohužel v Motole se ta korupčně-úplatková chobotnice rozrůstala i na další osoby patřící do okruhu vyvolených pana ředitele a zmíněného náměstka.
Ludvíkovu sekretariátu doteď šéfuje jeho spolužačka z vysoké, jíž se všichni v zásadě bojí. Tak zákeřnou, falešnou a mstivou ženskou jsem od té doby asi nepotkala. Ale samozřejmě klasicky donášela řediteli na všechny kolem. Často jsem si kladla otázku, proč si tam ředitel drží něco natolik odpudivého a zároveň profesně podprůměrného. Později mi došlo, že ona jen zrcadlí jeho samotného.
Pochopitelně, pokud pracujete v organizaci, kde se v administrativních funkcích nachází podobný „materiál“, také běžní zaměstnanci obvykle nestojí pracovně a lidsky za nic. Snášela jsem to těch pět let jen díky tomu, že jsme si tam s Evou Jurinovou vytvořily jakýsi a v něm jsme se snažily přežít.
Bohužel Evu má ředitel a jeho okolí na svědomí. Za to, že dlouhá léta zvedala telefony novinářům i v sobotu o půlnoci, odcházela potupená během nesmyslného mediálního skandálu. Určitě se to neblaze odrazilo na jejím zdraví. Ve skutečnosti si přitom pouze pan ředitel vyhlédl jistou ordinérní blondýnu… A to, co jsme s Evou chtěly na tiskovém změnit, za co jsme prosily v ředitelně a nešlo to, najednou za blondýnky šlo.
Ti, kdož dlouhá léta nemocnici řídili včetně jejich slouhů, rádi ubližovali a ublížili mnohým, jež ta práce bavila a těšila. Na mého zesnulého přítele si ukazovali posměšně prstem, ale sami páchali mnohem horší věci a stále se jim to trpělo až doposud. Past sklapla. Přesto počítám s tím, že ze všeho vyváznou bez trestu.
Snad ale občanům této země dojde, kdo ve skutečnosti stál v čele největší nemocnice u nás. Celou dobu jsem věděla, že ti, jež mého partnera v zaměstnání obklopovali, byli tisíckrát horší než on a dopouštěli se mnohem horších věcí, než byla jeho závislost na hazardu. Tou totiž ubližoval hlavně sám sobě.
Celých osm let jsem proto čekala na spravedlnost. A pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem se dočkala.
A tak, když jsem včera večer kráčela prázdnou ulicí domů, podívala jsem se do tmavého nebe, a polohlasně řekla: „Evi a Ráďo, konečně se ukázala pravda.“
Bohužel se toho ani jeden nedožil.
