Článek
Matka Anna publikovala v Ženských listech pod pseudonymem Ledecká a patřila k obdivovatelkám Elišky Krásnohorské, otec Augustin učil na místním gymnáziu. Malá Ludmila si už v pěti letech zapisovala první básnické pokusy a verše ji provázely až do její předčasné smrti. Deníčku rovněž svěřovala touhu stát se zpěvačkou nebo slavnou filmovou herečkou. Bohužel se ukázalo, že na to neměla úplně povahu.
Přestože hrála divadlo v pelhřimovském Národním domě a zpívala na produkcích žáků pěvecko‑hudebního ústavu Emila Vedrala, sžírala ji většinou pochybnost a nejistota.
Dospívající dívka, které si říkalo Lily, si s kamarádkami založila Klub mladých slečen „Kilky“ a pořádala umělecká soirée, kde se muzicírovalo, recitovalo a hrálo divadlo. Dívky k tomu připravovaly zvláštní pozvánky a Lily malovala plakáty. Vstupné se přijímalo ve formě kornoutu bonbonů.
Tragickým předělem v rodině se stal náhlý odchod otce, jehož skolil zánět plic. Patnáctiletá slečna si tehdy uvědomila svou smrtelnost. Motiv smrti se prolíná jejím básnickým dílem a osobnost otce se zjevuje i v jejích pozdějších verších, kde si ho idealizuje.
Paní Anna si přála mít z Ludmily spořádanou holčičku. Místo toho jí doma řádila živelná Lily, která lezla po stromech a vymýšlela zlomyslnosti.
A teď tyto dvě zcela rozdílné osobnosti osiřely. Vzájemně si moc nerozuměly. Lily se naučila některé věci zatajovat: „Já mám krk pálivý, bojím se, abych nedostala chřipku, matce jsem to raději ani neřekla – nepustila by mne ani do divadla…“
Lily vychodila dívčí měšťanskou školu v Pelhřimově s velice dobrým prospěchem. Dochované vysvědčení z roku 1905/1906 jen u mravného chování uvádí chvalitebnou známku. Zajímavá je rovněž informace o počtu zameškaných hodin. Čtrnáct půldnů dokládá, že Ludmila nemohla trpět chronickou chorobou a že většina jejích problémů souvisela už tehdy s křehkou psychikou.
Půvabná Lily zaujala studenta pelhřimovského gymnázia Josefa Dobiáše. Líbila se jistě i jiným hochům, ale Dobiášův pohled na ní zřejmě ulpěl o trochu déle. Fascinoval ji šíří a blízkostí zájmů. Cítila, že si v mnoha ohledech rozumějí. Josef posléze vystudoval historii a 17. února 1917 se s Lily oženil.
Dobiáš byl skromný vědec zcela pohroužený do své práce. Jenomže Lily se tuctový a obětavý život zajídal. Docházelo proto mezi nimi k nedorozuměním. Nakonec se rozvedli. Zklamání z manželství promítla do svých básní. Časem překonala ostych a publikovala je ve sbírce Lampa v okně.
V létě roku 1929 se znovu provdala. Seznámila se totiž s Júliem Bučanem v Luhačovicích, kam se jezdívala léčit. Bučan obchodoval se dřevem a Lily v něm hledala náhradu otce, což vyjádřila i ve svém dopise. Tuto představu však Bučan zcela nenaplnil. Jejich manželství probíhalo v podstatě na dálku, Ludmila žila v Praze a Bučana pracovní povinnosti držely na Slovensku.
Po svatbě Ludmila do Banské Bystrice dojížděla jen občas, což se stalo jablkem sváru. Bučan na její vkus příliš tvrdě požadoval, aby ho navštěvovala častěji. Mnohdy čekal marně a místo manželky obdržel písemné vysvětlení, v němž se podle jeho názoru jen vymlouvala na zdravotní potíže.
Pokud jí to její stav dovolil, doprovázela muže na služebních cestách a dostala se až do Itálie, kterou si zamilovala. Moře považovala za svou duševní nutnost a s Itálií souzněla natolik, že přijala definitivní pseudonym Simonetta Buonaccini.
Bučan snášel její marnivost, posílal jí „penízky“ a ona se obhajovala: „Nejsem ráda, že Tě tolik stojím, ale až uvidíš mou krásu…“ Na svou krásu dost trpěla a slovo „krásná“ se v její korespondenci objevovalo často.
Její originalita se projevovala v mnoha oblastech. Svého muže nazývala bratrem a kamarádku Zdenku sestrou, prý aby jí nahradili dětství jedináčka. Stylizovala se i na prahu čtyřicítky do role mladého rozverného děvčete brázdícího Evropu. Odpověď na tuto zvláštnost se možná skrývá v básni „Jen dechem“ věnované manželovi: „…sloup rodu jediný / to jsi ty.“ A o ten sloup se mohla vždycky opřít. Július musel mít trpělivou a tolerantní povahu, přesto i jejich partnerský svazek postihla krize. „Proč se mi pořád zdá, že mi můžeš ublížit,“ píše muži, a pryč je její koketnost a marnivost. Má pocit, že jí Bučan odpovídá chladně, a proto mu navrhne: „…abych Tě požádala o svobodu – abych se s Tebou rozloučila…“ V jiném listě ho upozorňuje na to, že by si mohla najít jiného.
Uměla skutečně okouzlovat, vědomá si svého atraktivního zevnějšku, a ráda si zaflirtovala. Nálady se jí střídaly jako aprílové počasí a nestálá psychika se podepisovala na jejím zdravotním stavu. Přesto Šimonka milovala život a na jihu se pokaždé občerstvila.
Manželskou krizi nakonec ustáli: „Byli jsme si oba už velmi daleko…“ Bučan Šimonku miloval, ale sám si k ní hledal cestu zpátky. Podle něj byla „pravdivá a v požadavcích citových až krutá… žila jenom ve hvězdách.“ Na cestách po hvězdách měla dva průvodce – Zdeňku a Júlia. Nerozuměla ani sama sobě: „vzdálila se vám zítra, by pozítří objevila se v nové krásnější podobě…“
Tuto krásnější podobu poznali především přátelé. Nejprve zaujala Františka Halase, který obdivoval její tvorbu i ji samotnou: „Mám Vás rád a budu.“ Nespoutaná žena s hlavou v oblacích na něj působila jako zjevení. Tvrdil, že v jejím pražském bytě se poezií přímo žilo a že krásná paní dlela „v jakési končině klidu, kde se vlny lámou.“
Vztah mezi ní a Halasem probíhal v ryze přátelských mezích, básník se sblížil i s jejím mužem. Přesto se mezi Šimonkou a Halasem dělo něco zvláštního, jak naznačují jeho slova: „Je to všechno moc smutné… Ani s láskou to není mnoho spojeno. Křivdíte mi…“
Šimončiny významné kontakty ale Halasem nekončí. Do jejího příběhu vstoupil i obávaný F. X. Šalda. Šimonka ho ctila a toužila se s ním seznámit, což zmínila před Halasem, a ten její přání splnil. Šimonka byla nadšená, že poznává uctívaného kritika osobně, a už ho nepustila ze svého dohledu. Přátelství dvou komplikovaných bytostí se však neobešlo bez výčitek.
Šalda ji v dopisech zásadně oslovoval „Slečno Šimonko“, protože se zpočátku domníval, že je svobodná. Ačkoliv se pak seznámil s jejím mužem, používal to dál a ona proti tomu neprotestovala.
Šalda se Šimonce ukazoval v jiném světle, než jak ho vnímala většina autorů: „Já jsem zcela prostý člověk… umím poslouchat.“ Šimonku poslouchal rád a jí se tak podařilo naklonit si všemi obávaného kritika. Posílala mu květiny a milé pozornosti, které nemocného a zatrpklého Šaldu vždycky obměkčily. Přesto si zachovával odstup, i když se neubránil téměř romantickému vyznání: „Jste oblak, jste vlna, jste listí, jste vítr.“
Šimonka odmítala patřit do „štěbetavého hejna žen“, které Šaldu obklopovalo. Růženu Svobodovou už kryla zem, a tak nemohla zničit jeho pozdní okouzlení „mladou a krásnou“ básnířkou. Šalda ji však utvrzoval, že jsou kamarádi, což považoval za klukovskou formu přátelství.
Avšak i v dopisech Šaldovi probleskovala Šimončina náladová proměnlivost, které se Šalda bránil: „Jste jaksi nesmírně zpovykaná, madame.“ Přesto věděl, že má básnické nadání, a zasloužil se o její úspěch v Literární ceně Melantrichu, kde získala odměnu 5 000 Kč. Bez jeho přispění by sbírka Odi et amo nevyšla. Kritici na ni reagovali různě, každopádně vzbudila zájem.
Šimonka bohužel průběžně postonávala, trpěla horečkami a plicními neduhy. Léčila se v lázních i u moře, ale zbytečně. Podle Bučana byla plná energie, ale „strávila se vlastním plamenem.“ Na jihu v Itálii vždycky pookřála a vznikl zde také její originální cestopis „Sbohem, condottiere,“ což byl polosen plný fantazie a bohatých zážitků.
Poslední cestu na jih podnikla roku 1934, kde se na francouzské riviéře nabila energií a pak se vydala zpět do Prahy, kde bohužel náhle zemřela.
Zdroj:
Martina Bittnerová, Utajené životy slavných Češek, Praha 2014
