Článek
Založením jsem pacifistka. A vím, že za každým konfliktem stojí tisíce nevinných obětí na obou stranách. Z těch důvodů se nedívám ani na válečné filmy. Uplynulou neděli jsem však navštívila výstavu Naši Němci v Muzeu města Ústí nad Labem, kde jsem si opětovně připomněla hrůzy německého nacismu. Když totiž čtete vyhlášku, že Židé nesměli do pražské Stromovky, nebo seznam činností a míst, která jim byla zapovězena, což sepsal sám básník Jiří Orten, běhá vám mráz po zádech. V tomto prostoru navíc stojí i stěna kompletně zaplněná malými fotografiemi lidí, jež se z koncentračního tábora převážně nevrátili.
Řekla bych, že ani dnes jsme nepokročili o moc dál, protože zjevně tolerujeme síly likvidující příslušníky židovského národa. Evropským politikům jde pochopitelně o voliče, tudíž si očividně nechtějí úplně rozhněvat muslimskou komunitu, protože její hlasy na kontinentě výrazně sílí. Ale všichni nejsme politici, a jestli by něco slušný člověk neměl dopustit, tak, aby tady dostaly prostor osoby podporující terorismus. Tím myslím skupinky, které nejen v ulicích Berlína jásaly nad postupem Hamásu. Ostatně před čtyřiceti lety by se jim nic podobného netolerovalo.
Měla jsem spolužačku částečně židovského původu, jejíž příbuzní zahynuli v koncentračních táborech. Já jsem pro změnu měla německé předky. Můj bilingvní děda byl totálně nasazen a po válce vstoupil do komunistické strany. To jsem zjistila až z kádrových materiálů svého prastrýce. Děda nenáviděl nacisty, my se spolužačkou jednoznačně taky. Nicméně mi ráda vyprávěla židovské anekdoty a dělala si z některých věcí, které dnes nazýváme předsudky, legraci. Já jsem zase občas nahlas přemýšlela o osudu odsunutých Němců. A takto paradoxně jsme seděly v jedné lavici. Nikdy jsme ani vteřinu nepochybovaly o tom, že veškeré formy násilí jsou zlo. Bohužel tato spolužačka zemřela před osmnácti lety přesně v den, kdy teď Hamás napadl Izrael. Okamžitě jsem si na ni vzpomněla, vzpomněla jsem si na její vyprávění o válečných osudech její rodiny.
Asi před osmi lety jsem se zúčastnila mezinárodního semináře v rakouském Linci. V rámci něj jsem navštívila neziskovou organizaci, která pracovala hlavně s muslimskými uprchlíky. Až tam jsem se mohla sama přesvědčit, že jejich integrace spíše selhává.
Většina žen si totiž každé ráno vystála frontu před sociálním obchodem, kde levně nakoupila jídlo z přiděleného státního minima. A to jim v zásadě stačilo. Sám ředitel organizace nám vysvětloval, že je to rozhodně vyšší standard než v jejich domovině. Když jsme se ptali, jestli alespoň otcové těch rodin pracují, dočkali jsme se převážně záporné odpovědi. Nedomluví se totiž německy, nechtějí se učit jazyk. Bohužel ani děti, mnohdy už přitom v Rakousku narozené, neumí německy, protože je rodiče neposílají do školky.
V takovém prostředí, kdy tito jedinci vlastně existují v uzavřené komunitě a nerozumí okolí, se pochopitelně snadno šíří jakákoliv fanatická myšlenka. A přestože se část uprchlíků alespoň trochu začleňuje, neopouští své zažité stereotypy. To nám tehdy ostatně ukázal i konkrétní příběh sedmnáctileté Afghánky. Ve Vídni bydlela s rodiči od svých šesti let. Naučila se velmi dobře jazyk a nenosila ani žádnou pokrývku hlavy. Na první pohled by se dalo říct – moderní mladá slečna. Bohužel se jednalo pouze o dojem, neboť její život řídil otec. Když nám vyprávěla, že jí dovolil chodit dokonce i na gymnázium, ukázala se celá ta zdánlivá pokrokovost v reálném světle. Velebila ho za něco, co byla pro její rakouskou vrstevnici naprostá samozřejmost. Navíc dotyčná Afghánka málem gymnázium předčasně ukončila ve chvíli, kdy se ve výuce objevila sexuální výchova. Ta se tatínkovi opravdu výrazně nelíbila. Přesto doufám, že ta tichá a plachá dívka studia úspěšně završila. Ovšem šla vstříc neradostné budoucnosti, protože na ni čekala svatba za předem určeného Afghánce.
Jako emancipovaná Středoevropanka považuji podobně zpátečnické a diskriminující způsoby za návrat do dob Boženy Němcové. Bohužel v Evropě se čím dál častěji objevují názory, jež to, ale schvalují a bezvýhradně podporují.
Osobně si myslím a přála bych si, abychom dokázali vedle sebe žít v klidu, respektu a ve slušnosti. Ovšem to by nesměl existovat fanatismus, který by nás tak rád vrátil do barbarských časů.
Zdroje:
Desítky lidí v Berlíně slavily útok Hamásu, stovky pak podpořily Izrael - Novinky
V ulicích evropských měst se oslavují teroristé z Hamásu. Státy EU mezitím zastavují pomoc Palestincům | Hospodářské noviny (HN.cz)
Naši Němci – Unsere Deutschen – Muzeum města Ústí nad Labem (muzeumusti.cz)
SOMA Sozialmarkt Linz - Wir vernichten sicher nichts, byl zbrojař Menschen hilft.
