Článek
Cestovala jsem včera z Ústí nad Labem do Kralup nad Vltavou spojem Českých drah, který vyráží před druhou hodinou. Bohužel jsem v Kralupech vystoupila bez malé tašky s mými dvanácti zatavenými knihami. Jednoduše jsem je zapomněla v zavazadlovém prostoru a podotýkám, že se mi nikdy nic podobného nestalo. Na nádraží v Kralupech jsem se ihned obrátila na pokladní. Velmi rychle se ukázalo, že během těch deseti minut tašku někdo ukradl. Pokladní se chovala samozřejmě hodně nepříjemně a myslela si asi o mně, že jsem cvok. Zřejmě patřím s Ivonou Březinovou mezi poslední dvě spisovatelky - mohykánky cestující na besedy vlakem.
Na telefonní lince, kam jsem posléze pro jistotu zavolala, už byla operátorka vlídnější a ochotnější, přesto mi přišla esemeska, že se zavazadlo nenašlo.
Nebudu příliš rozepisovat svoje pocity, protože se jednalo o veškerý zbytek knih, jež jsem doma měla. Naštěstí mě zachránilo pořádající muzeum, protože ji vlastnilo ve fondu. Jinak bych posluchačům vyprávěla o neexistující publikaci.
Samozřejmě si nesmím v dopravě zapomínat věci, ta chyba jde na můj vrub. Ale nikdy bych si nepomyslela, že za bílého dne sedí ve vagonech taková chátra, která odcizí vše, co vidí.
Pro mě je totiž kniha od dětství posvátný předmět a ten se buď kupuje, nebo daruje. Krade ho jen skutečný duševní mrzák.
Nejsem naivní, tudíž buď těch dvanáct kousků skončilo někde v popelnici, nebo v lepším případě v bazaru, kdy si za něj nenechavý zloděj koupil cigarety a alkohol. Bylo by totiž velmi hezké, pokud by se za to alespoň nějaké děti dostaly na výlet. Ale to se pohybuji v oblasti zbožných přání.
Jak ostatně jeden pán na sociální síti výstižně poznamenal, titul knížky „Andělem nikdo z nás není“, dostal díky té události nový rozměr. Ve mně to však zanechalo špetku hořkosti.
