Článek
Půvabná Němcová mladého studenta Nebeského doslova uhranula, což se promítlo v jeho básních: „Láska má tvé duši bude / Písní, jako by se byli / v opadalém spustlém háji / slavíci dva opozdili.“ A přitom to byl syn obyčejného šafáře z dnes zaniklé samoty Nový Dvůr na Kokořínském panství. Od malinka ale vynikal bystrostí a studijním nadáním. Nejprve absolvoval základní vzdělání, kdy vystřídal školy v Šemanovicích, ve Vidimi a v České Lípě, pak ve dvanácti letech vkročil na půdu litoměřického gymnázia. V osmnácti letech odjel do Prahy, kde jako velmi talentovaný student pokračoval ve studiích filosofie. Stýskalo se mu však po domově a po rodičích, nemohl si na odloučení zvyknout. Nicméně se časem zapojil do pražského kulturního a vlasteneckého dění. Velkou oporu totiž našel v nesmírně vzdělaném lékaři J. R. Čejkovi a především pak v dramatikovi J. K. Tylovi, s nímž trávil hodně času také v soukromí: „Jest-li na posvícení přijedu, nevím, musím se optat Tyla. – Sám nepřijedu, dnes k Tylovi již nepůjdu, teprv zítra.“ A toto vřelé přátelství stvrdila dlouhodobá spolupráce, neboť Nebeský osm let publikoval v Tylových Květech.
Zanedlouho do jeho života vstoupila B. Němcová. Právě s ní a se skupinkou podobně smýšlejících vlastenců se vydal na výlet do Šáreckého údolí a do Hvězdy. Nebeský si mladé a krásné paní hleděl, na zpáteční cestě s ní kráčel před ostatními a nadšeně jí vyprávěl o své oblíbené Hegelově filosofii. Naslouchala mu prý s „jakousi ironickou nedůvěrou,“ přesto vytušil, že mu rozumí. V té době navíc studoval medicínu a skládal verše, které se u čtenářů setkávaly s velkým ohlasem, což Němcová samozřejmě věděla. A sama pak pod vlivem okouzlení tímto mladíkem napsala báseň „Ženám českým.“ Okolnosti jejího vzniku vysvětlila těmito slovy: „bylo to po zdařené besedě a já plna vlasteneckého entusiasmu právě domů jsem se byla vrátila. Co jsem psala, to jsem také cítila.“
Ti dva se do sebe zamilovali, přesto bylo jejich sblížení plné otazníků. Vztah od začátku postrádal jakoukoliv budoucnost a Nebeský si to nakonec zřejmě uvědomil. Z těch důvodů se rozhodl přestěhovat z Prahy do Vídně, kde hodlal pokračovat ve studiích medicíny. Došlo tím v podstatě k rozchodu, který ona bohužel odstonala. A ačkoliv se pro Nebeského natrápila, on sám nedodržel ani to, co si předsevzal. Studia medicíny totiž nedokončil, protože se podle svého mínění na lékařství povahově nehodil: „medicina je v stavu mne umořiti.“. Byl opravdu příliš přecitlivělý a měl žensky měkkou povahu.
Na zběhlého studenta ovšem nikde nečekali se slavobránou, takže byl rád, když mohl v jedné rakouské rodině pracovat jako vychovatel. Nijak valně se mu ale nedařilo. Jeho situace se zlepšila až poté, co se vrátil do Čech a přijal místo v domě rytíře Jana Norberta z Neuberka.
V soukromém životě se mu dařilo všelijak. První žena Eliška Jungmannová velice záhy skonala na choleru, z čehož se Nebeský nemohl dlouho psychicky vzpamatovat, trpěl depresemi a málem se usoužil: „Ještě doklepu ten život tak, jak to právě půjde.“ . Naštěstí ho zachránila druhá manželka Tereza Fastrová, která se mu stala oporou. Z těchto dvou manželství měl tři syny. Nejstarší Václav vystudoval práva, a působil ve Velvarech, kde se narodil jeho stejnojmenný syn Václav, jenž se podobně jako dědeček věnoval estetice, ale také se zaobíral výtvarnou kritikou a teorií umění.
Básnictví v Bolemíru Nebeském však poměrně brzy zemřelo, možná i proto, že nejvýraznější inspirací mu byla v mládí nádherná Barbara, tedy Božena Němcová. U psaní ale zůstal, nicméně se jednalo převážně o odborné články a studie. Později působil v časopise Muzejník a dlouhá léta rovněž pracoval jako sekretář Českého muzea.
Jeho odchod na věčnost byl pomalý a bolestný. Sedm let strávil upoutaný na lůžko, ale do poslední chvíle se snažil sledovat aktuální dění. Své nejintimnější vzpomínky na Němcovou si odnesl do hrobu. Pokud o ní totiž někdy po její smrti veřejně hovořil, vždycky se výhradně zabýval její tvorbou a obratně se vyhýbal tomu, aby prozradil cokoliv z jejich soukromí. Slušní lidé si ho za to vážili, drbny byly zklamané. Ale ty si na Němcové nakonec smlsly i bez Nebeského.
Zdroj:
Martina Bittnerová, Lásky Boženy Němcové, 2015
