Článek
Možná by bylo užitečnější postavit pořádný okruh kolem metropole, čímž by se mnohé vyřešilo. Protože řada řidičů městem jen projíždí. Nicméně toto téma bych přenechala povolanějším.
Já osobně veřejnou dopravu využívám velmi často a rovněž i na delší vzdálenosti v rámci České republiky. Spíše než pohodové cestování na besedy to mnohdy připomíná adrenalinový zážitek. Člověk si koupí dopředu jízdenku a očekává, že se dostane alespoň na místo určení. Zvykla jsem si vyrážet s předstihem, ale mnohdy se hodinová rezerva rozplyne jako dým. Stalo se ustáleným zvykem nadávat na České dráhy. Samozřejmě jízda téměř muzeální plechovkou není zrovna zážitek snů, ale už jsem se dostala do fáze, že hlavně když dojedu a zpoždění do výše čtvrt hodiny považuji ještě za krásné.
Poslední zkušenost však předstihla i moje nejdivočejší představy. Dovolila jsem si cestovat do Doks u České Lípy, přičemž jsem měla přestupovat právě v Lípě. Opatřila jsem si předem jízdenky, obě spojení provozuje společnost Arriva. V Benešově nad Ploučnicí jsme museli přestoupit do náhradní dopravy. Průvodčí nás přitom ujišťovala, že v Lípě se zase pohodlně vrátíme do vlaku. Ti, co mířili do Liberce, skutečně přestoupili, protože na ně vlak počkal, na nás do Doks bohužel ne. Ptala jsem se průvodčího z onoho libereckého vlaku, proč ten druhý odjel. Dotyčný mi však arogantně odsekl, že jsem si to měla přečíst v jízdním řádu. A dodal, ať si počkám hodinu na spoj konkurenční firmy! Připadala jsem si, jako by mě někdo polil kýblem vody, vždyť se jednalo o návazné spojení. Navíc jsem měla být v 9. 15 v Památníku v Doksech, kde na mě čekala skupina školáků.
Inu, dopadlo to klasicky, z Památníku pro mě museli poslat do Lípy auto. I tak jsem přišla pozdě, a to vše kvůli pár minutám, které vlak nepočkal. Společnost Arriva se mi omluvila „za komplikace“, vrátila 32 Kč a tím to pro ni haslo. Jenomže to nejsou komplikace, nýbrž katastrofa, protože jsem nejela na rekreaci, nýbrž za pracovními povinnostmi.
Bohužel i vzhledem k dalším zkušenostem musím konstatovat, že spolehlivost veřejné dopravy jde v Čechách výrazně dolů. Dopravní firmy bohužel k tomu mají přístup, že veškeré obtíže jsou osobním problémem cestujícího. Necítí absolutně žádný závazek. Pokud si ale dopředu opatřím jízdenku, daná společnost se tím snad zavazuje mě dopravit. Nechci trávit večery v modlitbách, zda se dostanu ráno do cíle a v nějakou rozumnou dobu.
Tudíž pokud chceme opravdu vyhnat řidiče z osobních aut, musíme zapracovat na kvalitě a spolehlivosti spojů. Za další nemotivační faktor považuji samotnou cenu jízdenek. Nedávno jsem výjimečně jela na otočku do Prahy. Na zpáteční cestě jsem si kupovala lístek přímo u řidiče. Cena 140 Kč mi trochu vyrazila dech. Tudíž už ve dvou lidech se vyplatí jet autem. Navíc pak cestující nemusí poslouchat pákistánskou hudbu, nebo moskevský rozhlas, což je v autobusech do Prahy bohužel obvyklé. A když uvážím, že jízdné opět poroste nahoru, tak to asi těžko někoho donutí přesedlat z osobního vozidla do vlaku.
Řada aktivistů se zaklíná ekologií, bojuje za klima a za rozvoj cyklistiky ve městech. Bohužel jsem si nevšimla, že by někdo bojoval za zkvalitnění a zpřístupnění veřejné dopravy. Vždyť i pár kilometrů za Prahou najdeme místa, odkud se jinak než autem nedostanete. A to je pro nás bilance hodně žalostná.
