Článek
Když se přiblížila na pár kroků, poznala ho.
Měl opálené tělo, poněkud oválené oblečení a působil dojmem, že už vypil nějaké to pivko.
„Jé, dobrej den, teta,“ vyhrkl.
Až když uslyšela známý hlas, došlo jí to. „No, ahoj Franto, koukám, že už tě z lochu pustili,“ řekla jedovatě.
„Jo, už před čtvrt rokem.“
„Kde děláš? Bydlíš u vašich,“ vyzvídala.
„Tak to je kapánek složitější,“ ošíval se. „To víte, nikde mě moc nechtějí zaměstnat. Člověk párkrát klopýtne a už se veze.“
„Ale někdo tě přece zaměstná,“ utěšovala ho.
„A nemůžete mi poradit, kdo? Když mě z té poslední brigády vyhodili, vykopl mě fotr z baráku.
“Melicharovou napadlo, že to udělal ten pravý, neboť Matoušek starší už taky několikrát seděl za krádeže. Chtělo se jí nahlas říct něco o jablku, co nepadá daleko od stromu, ale raději to polkla.
„To máš těžký,“ dodala neutrálně.
„Jo. Někdy spím u Vaška Vlčka, ale tý jeho se to moc nelíbí. …“Aby se jí to líbilo, pomyslela si Melicharová.
„Blbý je, že si jinak nemám kde nabít mobil. A bez mobilu se dneska nedá fungovat. Ale beru nějakou sociálku, tak si aspoň můžu koupit jídlo,“ podotkl.
„No, ještě lepší,“ napadlo Melicharovou, “ a na tyhle flákající se individua přispíváme z našich daní.“
„Slyšel sem, že strejc Melichar umřel,“ změnil téma hovoru Franta.
„Bohužel, takže jsem zůstala na celej dům sama. Ani ty dva podnájemníci mi s ničím nepomůžou. A mladý ke mně skoro nejezdí, nemají čas,“ povzdechla si. Vzápětí si vyčetla, že mu říká takové důvěrné věci.
K zastávce přijížděl autobus. Franta se pomalu zvedl a loudal se k večerce pro další přísun alkoholu. Zatímco Melicharová se rozčílila, že zase zvedli jízdné a přemýšlela, jestli se jí to alespoň vykompenzuje bezplatným obědem u sestřenice. Navíc se jí možná podaří přemluvit jejího syna, aby přijel nasekat dřevo. A nebo? Ťukla se do čela. Vždyť jí život nabízí úplně snadné řešení. Co kdyby se domluvila s Frantou? Mohla by mu uložit většinu těžkých prací na zahradě. Je bezdomovec, takže stačí, když mu nabije mobil, dá něco k jídlu, koupí pivo a cigarety, nebo vypere. Bude spokojený a ona ušetří. Aby si platila nějakého pomocníka, kam by přišla. Vždyť z podnájmů v domě získává jen dvacet tisíc měsíčně. Vdovský důchod nestojí za nic a ten svůj si musí šetřit pro strýčka Příhodu.
O svém nápadu zaměstnat Frantu hovořila se sestřenicí, která se jí to snažila rozmluvit, protože pouštět si do baráku recidivistu, asi není úplně nejmoudřejší. Ostatně slyšela mnoho dílů rozhlasového cyklu Historie českého zločinu a tam podobných případů slyšela milion. Ale Melicharová si už vše dokonale promyslela:
„Však ho vůbec dovnitř nepustím. Všechno mu budu předávat na zahradě nebo před brankou.“
„Jasně, ale stejně si omrkne zámky, okna, co já vím. Může se ti něco stát,“ lamentovala sestřenice.
Ale bába Melicharová toho nedbala. Naopak se těšila, až si do sešitku, kam si pečlivě vypisuje výdaje, zavede položku Franta a každé jeho pivo přesně zaeviduje.
„Nakonec, nemusíme to rozebírat. Kdo ti dneska bude dřít zadarmo,“ sýčkovala sestřenice.
„Jaký zadarmo,“ rozčílila se Melicharová, „vždyť mu dám jídlo, pivo, nějaký cigára a vyperu mu. Víš, kolik dneska stojí voda a elektrika?“
Sestřenice pochopila, že s ní nehne a raději se s ní začala bavit o vnoučatech.
Po návratu domů Melicharová neustále běhala procházky k zastávce a zpátky. Bohužel se po Frantovi slehla zem. Zkoušela se nenápadně vyptávat u sousedů, jestli ho někdo nezahlédl. Jen bezradně krčili rameny. Melicharová si tedy nakonec dodala odvahy, a požádala svého podnájemníka, aby jí dřevo posekal on.
Jen se ušklíbl a řekl: „Pokud mi dáte slevu na nájem, posekám.“
„Jakou slevu,“ vyletěla,“ vždyť tu bydlíte strašně levně. Všude jinde platěj lidi víc.“
„To jistě, ale určitě nemají v pokoji propadlou podlahu u okna, určitě se jim nesype ze stropu omítka…Mám pokračovat.“
Melicharová za sebou vztekle práskla dveřmi. „Zmetek,“ ulevila si pro sebe.
Jenomže podnájemník ty dveře prudce otevřel a vyštěkl na ni do dvora: „Mimochodem, právě kvůli technickému stavu domu si už hledáme s bratrem jiný podnájem.
“Melicharové se podlomila kolena. Všechno si tak krásně naplánovala a teď přijde ještě o peníze.
Jenomže, držet je tady nemůže, má je tu načerno, protože jinak by z toho musela odvádět daň.
„Ach jo,“ zač mě trestáš, Panebože,“ vyčítala v kostele a napadlo ji, že se proti ní všichni spikli.
Ale modlitba zabrala. Nazítří konečně potkala Frantu. Málem se na něj radostně vrhla, málem ho objímala štěstím.
„Brej den, teta,“ pronesl trochu znuděně.
„Ahoj Franto, kde ses flákal?“
„Ale, Vaškova stará odfrčela do Bibione, tak jsem ložíroval u nich. Jenže se už vrátila, tak jsem zas tady“.
„Právě, měla bych takovej návrh. Říkala jsem ti, že na baráku mám spoustu práce. Kdybys mi píchnul, koupím ti pivo a cigára, nabiju mobil, vyperu a dám ti něco teplýho k jídlu.
“Franta v první chvíli vytřeštil oči, neboť si dost často a rád prozpěvoval: „ručičky, nebojte se, vy makat nebudete.“Ale nakonec v jeho situaci se to jevilo jako docela dobrý odrazový můstek. Navíc o bábě se přece všeobecně ví, že má naspořeno. Zvenku sice ta její barabizna vypadá jako nedobytná pevnost, ale dvůr se zahradou můžou otevřít nečekané možnosti.
„A co sprcha,“ rozhodl se vyjednávat.
„Můžeš se vopláchnout hadicí. Na vlasy ti přinesu teplou vodu v kastrolu.“
„Dobře. Já to beru,“ prohlásil rezolutně. Ale k tomu, že z toho snad vyrazí časem víc se jí přiznávat určitě nebude.„Jsme domluvený. Přijď zejtra v osm.“
Bába večer nalistovala kuchařku, kterou jí dala dcera k Vánocům s titulem: „Vaříme brambory 365 dnů v roce,“ a jala se studovat recepty. Přece tomu halamovi nebude dělat svíčkovou s knedlema. Kam by přišla!
Franta kupodivu proti bramborové dietě z počátku neprotestoval. Snažil se, bába byla s jeho výsledky spokojená, tudíž se rychle stal pánem všech venkovních prostor. Docházel prakticky denně. Všechno, co potřeboval, si už hodně pečlivě omrknul. Avšak rozčilovalo ho, že nedokázal přijít na kloub pracovní době těch dvou podnájemníků. Jeden pracoval na směny v nemocnici, druhý v hotelu, ale Franta v tom nenašel žádnou pravidelnost. Navíc trčel prakticky pořád jeden z nich doma. Zkoušel se na to opatrně vyptat báby, ale ta jen odsekla: „Prosím tě, já ani nevím, co pořádně dělaj. Navíc lítaj všude možně. Asi za ženskejma.“
Jednou, když bába jela k doktorovi, se přikradl okolo poledního k baráku, okna byla zavřená, přesto pro jistotu zazvonil na podnájemníky. Otevřel mu ten mladší v pyžamu.
„Co chcete,“ vyštěkl na něj. Jsem po noční. A paní Melicharová tady není.
„Já vim, ale teta mi vyprala prádlo. Já bych si ho chtěl vzít.“
„To si budete muset vyřídit s ní,“ a zabouchl mu dveře před nosem.
„Sakra, sakra, sakra, to bylo o fous,“ pomyslel si Franta. Vercajk, schovaný v křoví, hodil do batohu, a odšoural se zpátky na zastávku.
Bába se vrátila až odpoledne. Zahlédl ji přes okýnko autobusu, když si to štrádoval k rybníku. Plánoval se tam vykoupat a převléct se do posledního čistého trička. Chtěl taky vymyslet co dál. Rozhodně si nehodlal nadále ničit tělo za pět švestek.
„Paní Melicharová,“ oslovil ji mladší podnájemník, když za ní vyšel na dvůr. Seděla na lavičce, jedla třešně a tvářila se spokojeně.
„Co potřebujete,“ odpověděla mu otráveně. Vzápětí si uvědomila, že by mu mohla třešně přece prodat. Takových 40 Kč za kilo by si účtovat určitě mohla. On ale evidentně nestál o ovoce.
„Dnes na mě zvonil ten Franta Matoušků. Já tu rodinu znám a vím, že on i jeho otec jsou pěkní grázlíci. Do baráku si tahejte, koho chcete. Ale nás s bráchou z toho laskavě vynechte.“
Bába se zakyselila. A napadlo jí, že těmhle dvěma by třešně prodala nejméně za stovku.
„Co Franta chtěl,“ řekla nahlas.
„Prý prádlo.“
„Vždyť na tom jsme domluvený až na pozejtří,“ divila se.
„Nevím. To je mezi váma, ale prosím, tohle si domlouvejte bez nás. Rádi bychom ty poslední dva měsíce před stěhováním prožili v klidu,“ a položil důraz na slovo klid.
Bábě se sevřelo srdce, protože jí připomenul tu nepříjemnou okolnost. Ano, ti dva si opravdu našli jiný byt. A ona nové nájemníky ještě nemá. Rozhodila sítě po známých, ale nikdo se k ní nehrne. Ještě ji za zády půlka městečka pomlouvá, protože má staré rozvody v domě, propadlé podlahy, netěsnící okna. Sousedka jí poradila, aby to nechala spravit. Že pak ty nájemníky sežene hned. Ale to se zbláznila? To si neuvědomuje, kolik by do toho musela investovat. Ne, ti dnešní mladí jsou hlavně rozežraní!
x
„Tak co, ty prej chodíš k tý bábě lakomý Melicharový,“ rýpnul si do Franty v místní hospodě štamgast, Pepa Novák, který tu pravidelně propíjel invalidní důchod.
„Jo, ale už mě to pěkně točí,“ pravil Franta trochu nenávistně.
„A proč, símtě,“ na oko se divil Novák.
„Hákuju tam za cigára. A ty její bramborový pochoutky už mi lezou i ušima. Baba mě jen využívá a dohromady nic z toho.“
„Jo, kamaráde, od ní nemůžeš čekat nic jinýho. Ta by si pro korunu, víš, co…“
„No jo, ale víš o tom, že tam ty její děti parkujou luxusní kola, že má po manželovi moderní traktůrek, že…“ A přitom si uvědomil, jak mu pořád ta největší „rána“, ta nejpřitažlivější možnost uniká. Přitom někde uvnitř domu se může navíc schovávat poklad. Tyhle báby přece ukrývají peníze a zlaté šperky do štrozoku.„Netuším, ale ty bys měl od toho dát pařáty pryč. A najít si něco pořádnýho.“
„Najdu, ale až na podzim. Něco s ubytovnou.“
„Proč nejdeš vlastně k vašim?“
„Ale fotr mě tam už nechce. Že sem jalovej a k ničemu.“
Novák se upřímně zasmál: “ Pravil démon samoobsluh celýho okresu….tvůj fotr, to je legenda.“
„Je to debil,“ konstatoval zklamaně Franta a objednal si další pivo na kuráž. Protože s tím už něco musí udělat. Ta dřina musí skončit! Ještě, aby mu to nakonec někdo jiný vyfoukl před nosem.“
X
Druhý den, když se v křoví probral z kocoviny, se opláchl v rybníku. Postupoval mechanicky. Odhodlaně. Napil se piva z plechovky a vyrazil k baráku Melicharové. Celý dům působil nezvykle zamlkle. Nikde se nepohnul ani lísteček. Okna byla zavřená. Upřímně nevěděl, jestli se na vyzvednutí prádla domluvili na dnešek nebo na pondělí. Ale na hloupé záminky dneska kašle… Tentokrát zvonit rozhodně nebude.
Bratři Dohnalovi se vraceli z výletu šťastní a odpočatí. Dokonce stihli i dřívější autobus a těšili se, až si sednou na dvůr s vychlazenou limonádou v ruce. Stavili se pro ni ve večerce. Doufali, že bába bude sedět doma u seriálu a nezkazí jim dojmy z vydařeného dne.
Když vložili klíč do zámku hlavní brány, těžké křídlo se od nich nečekaně samo odrazilo a bouchlo o zeď. Okamžitě vycítili, že je něco jinak. A pak ji uviděli…
“ Tísňová linka 112, dobrý den,“
„Dobrý den, tady Aleš Dohnal, jsem podnájemníkem v Slunečné 10 v Těhoníně. Právě jsme se s bratrem vrátili z výletu a našli jsme ležet na dvorku majitelku domu, paní Melicharovou.“
„Dýchá, je zraněná?“
„Má ránu na hlavu, dýchá… bratr je zdravotník, ale…
„Jaká je to adresa, prosím, ještě jednou.
„Slunečná 10, Těhonín.“
„Dobře, posílám záchranku a policii.“
„Víte, já asi tuším, kdo to udělal…“
„Hm, to sdělte policii…“
Autorská povídka.
