Článek
K tomu ho považuji za velkého provokatéra, který hodí do placu názor s tím, ať se lidé klidně porvou. Podezřívám ho, že se pak v koutku svého obydlí směje do vousů. Bohužel tohle okaté dráždění podle mě občas spadne až za hranu snesitelnosti.
K mému údivu mě nedávno požádal, abych si poslechla jeho nové cédéčko Eden nedohleden a něco o něm zkusila napsat.
Okamžitě mě napadlo, že se asi zbláznil, protože hudbě se nevěnuji dobrých dvacet let, přičemž jsem odkojená převážně metalem a grungem. Kromě Kryla mě tedy folková scéna naprosto míjí. Pavel mi ale v těžké době hodně pomohl, a v těchto případech já neříkám ne. Neumím to.
Minulý týden mi konečně přišlo pečlivě zabalené cédéčko. Při vzpomínce na komunistické vězení a mého dědu, se mi trochu stáhlo hrdlo. Pomyslela jsem si - doufám, že v té naší současné demokracii nepomažu na výslech. Protože nevím, co bych tam povídala.
Hned na obalu s andělíčkem mě trochu vyděsila nálepka v azbuce, jež ve mně už od páté třídy vyvolává fobii. Pavel ale rusistiku vystudoval, proto nečekejme, že s tímto intelektuálním pozadím začne na povel nenávidět vše ruské. To jsme si mohli dovolit my, kteří jsme z ruštiny naštěstí nemuseli maturovat. A tak jsem odhodila veškeré předsudky a zvědavě umístila stříbrný kotouč do přehrávače.
Obsah výběru mapuje třiadvacet let a rozdělila bych ho do dvou protichůdných rovin. Jedna kritizuje veškeré zlo světa a druhá něžně zpívá o odloučení a lásce. Ten kontrast občas, až udeří do tváře.
Jaké to album vlastně je na první poslech? Podivně teskné. Ostatně Pavel ho nahrál doma v kuchyni, když mu asi bylo hodně ouvej.
Hned v úvodní Padlým je použito spojení „láska v sedmi pádech“, což mi připomnělo Krylovku Martině v sedmi pádech. Věřím, že to Pavlovi automaticky naskočilo, ale ta síla vzoru se trochu připomene.
Výrazný Pavlův rukopis, otisk nitra, se podle mě plně projevuje až ve Slavobráně. Ze slov „Každý by rád prošel tou svou slavobránou,“ cítím postesknutí, že na okraji se žije těžce. Na okraji dnes žijí všichni lidé s ideály a upřímnou touhou něco sdělit. Doba se výrazně proměnila. Světla ramp opanují blondýny se svými kosmetickými tutoriály.
Podobný motiv jako ve Slavobráně, ovšem viděný jinou perspektivou, se prolíná i písní Probuď se duše až do závěrečného zvolání „Duše má, probuď se, já tě potřebuju.“ Takhle umí burcovat jen básník. Přesto Pavlovi podle mého soudu více sedí romantičtější poloha, kde také může prodat svou příjemnou barvu hlasu, v níž se rozplyne ne úplně dokonalá intonace. Ovšem ta k žánru patří.
Líbí se mi poetika písní Ač stále spolu, nebo v Hledám tě všude, kde Pavel vzkazuje „Rozloučení není zrovna odvaha.“ A někde za tím přitom vnímám tichý podtón, v němž se k odvaze možná vnitřně odhodlává. Zase rázně tepe do své duše.
Bylo by ale nefér opomenout tu část přerodu lyrika v roztrpčeného buřiče. Protože Píseň o ovcích nabízí nádhernou paralelu k současnosti. Každý s jiným názorem padá dnes na kolena pod tíhou hanebných nálepek, zatímco se poslušní jedinci staví do šiku. Motiv mocnosti davu rezonuje také ve Viru, který celkem přesně vystihuje atmosféru covidového času. K myšlence: „Když jsou práva nad hrobem,“ netřeba nic dodávat. Právě v té zkratce, co všechno vydlabe až na dřeň, vidím jeho tvůrčí potenciál. Protože tam, kde jiní autoři potřebují odstavce, jemu stačí pouhá věta.
Určitě bych ale na albu oželela strefovačky jako Sametové pokušení, nebo Sůl v očích. Dvojitá narážka na dramatika, jenž si nakradl, drhne. Protože zrovna Václav Havel pocházel z natolik bohaté rodiny, že krást nepotřeboval, na rozdíl od jiných. Jistý odstup by v tomto tématu neuškodil. Ostatně, kdyby Pavel skládal verše o zlodějích, vznikl by mu nejspíše epos.
Tím, že se do cédéčka zhustilo dvacet skladeb, chybí mu možná trochu ucelenější tvar. Ale zase nebudu Pavlovi vyčítat, jako mně předevčírem jeden nakladatel, že tam mám moc „různorodých historických postav.“ Jde o výběr možná trochu bez ladu a skladu, ale všichni můžeme na přístroji zmáčknout příslušná tlačítka a vybírat si skladby podle momentálního rozpoložení. Já jsem za ten výlet mimo horizont vděčná, ačkoli se zase pokorně vrátím k tomu svému rachotu. Zkrátka na to písničkářství moc nejsem, ale pro milovníky žánru jde o zajímavý vzkaz z Pavlova vnitřního exilu.
I když bych ho někdy upřímně zabila, myslím si, že by se literáti, hudebníci a malíři neměli zakazovat, neměla by se jim brát možnost ukázat, co v nich vězí navzdory jejich praštěným názorům či přesvědčení. A hlavně nekádrovat, prosím.
