Článek
V první osobě jej vypráví Jiří, nejprve jako chlapec, narozen 1975, který postupně dospívá v muže. Jako kluk vzhlíží ke svému dědovi, věří všemu, co se mu předloží. S postupným vyzráváním musí některé skutečnosti přehodnotit.
Člověk roste, mění se. Ovlivňuje ho rodina, okolí. Některé věci nám mohou zpátky v čase připadat absurdní, sentimentální, směšné, či hloupé. Prostě jsou jiné. Reálný prožitek je dávno pryč. A nejen to: Když se něco děje, vnímáme přítomnost. Můžeme letmo předjímat budoucnost, ale dokud se nestane, není.
***
Ukázka:
Škoda, že se úspěchu svých dětí, ale i vnoučat, nedožila babička. Zemřela v necelých padesáti pěti letech
„Dědo, myslíš, že je Nebe?“ zeptal jsem se, když jsem byl malý. Bylo mi sic už jedenáct let, ale stále jsem byl nejmenší ze třídy, a pomalu jsem se dostával do puberty. Alespoň po té duchovní stránce. Holky mě ještě moc nezajímaly, za to jsem se začínal zajímat o další rozměry duše. Na jednu stranu mi připadalo strašně hloupé věřit v Boha a Nebe a peklo, protože z pohádek jsem skutečně už dávno vyrostl, přesto jsem se dostal do jakéhosi vnitřního konfliktu. Při hodinách dějepisu jsem totiž zažil menší psychický šok, že králové a královny v minulosti evidentně skutečně existovali. Suplující soudružka učitelka si totiž včas neuvědomila, že jsme děti z páté třídy, a že jsme tudíž měly probírat pravěkou společnost a nástup feudalismu. Neuváženě nám předala spojler k budoucím hodinám, a to, že králové a královny nejsou fiktivní postavy z pohádek. Z tohoto důvodu jsem se dostal do mentálního kolapsu: Jestliže mohli existovat, co nám bylo ještě zatajeno? Nemohli v minulosti snad ještě být vodníci, hejkalové, čarodějnice, čerti a Bůh? Když jsem v knihovně rodičů pak našel Kladivo na čarodějnice, byl jsem už dozajista kompletně rozhozený. A otec mi na otázku, jestli existovali nebo existují vodníci, hejkalové, čarodějnice, čerti nebo Bůh, odpověděl jen: „Ne.“
Víc jsem z něho nedostal.
Mamky jsem se bál zeptat.
Vždycky, když jsme museli něco řešit, tak se na mě podívala jako při výslechu, dokonce si i rozsvítila lampičku a namířila ji na mou tvář. Nebylo divu, protože to byla deformace z práce. Určitě musela být v zaměstnání dobrá, protože i já, vlastní syn, jsem z ní měl takový respekt, že jsem se při tom pohledu ještě do osmi let počůrával. Když mě seřezala vařečkou nebo taťkovým páskem, pokud došlo ke konfliktu jinde než v kuchyni, tak to bylo houby proti jejímu pohledu a větě: „Takže, milánku, co mi o tom můžeš říct?“
Po revoluci, když mamka vystřídala několik nenaplňujících zaměstnání, ze kterých musela vždy odejít kvůli nějakým nespravedlivým problémům v kolektivu, nastoupila jako dozorkyně v ženské věznici a od té doby měla znovu pocit, že je užitečná a nepostradatelná. Už nemusela ze vzteku o dlažbu rozbíjet hrníčky nebo talíře, jakmile četla poslední vytýkací dopis z personálního oddělení. Od této doby se vracela z práce usměvavá, vybitá a i když jsem si večer ucpával uši, jak to šlo, zdálo se, že její nadšení po nocích sdílí i můj otec.
„Slyšíš mě, dědo?“ zeptal jsem se znovu. „Myslíš, že existuje Nebe?“
„Co to jsou za otázky? Ještě jsi nikdy nezvedl hlavu nahoru?“ odpověděl děda.
Měl pravdu. Další moudrá slova, která vždycky přicházela právě od něho. Stačilo se na chvíli zastavit a jen zvednout hlavu. V takových příjemných dnech jsme často s dědou sedávali na zahradě u vily. Tehdy kvetly třešně. Jako každý rok stihly odkvést ještě do prvního května, a tak se mamka mohla pokaždé vyhnout neoblíbenému rituálu polibku pod jeho rozkvetlou korunou. Po pravdě jsem se ji jako malý kluk snažil po prvomájovém průvodu dostat do městského parku, kde rostly pozdější odrůdy a stromy byly ještě obalené květy, ale povedlo se mi to jen dvakrát. Jednou jsem vyhrál a podruhé při procházce parkem mě prokoukla a jasně mi oznámila, že na takové hlouposti nemá čas.
Dýchal jsem ten sytý omamný vzduch, díval se do té jasně modré barvy a plujících mraků, vnímal to ticho a přitom harmonické zvuky přírody zároveň: zpěv ptáků, šumění listů, bzučení včel, čmeláků, komárů, mlask, jednoho jsem připlácl na lýtko. Červený flek.
Cítil jsem to. Jako by mě oslovilo jakési duchovno.
„Myslíš, že je tam babička?“ zeptal jsem se ho znovu.
Odplivl si jako pokaždé, když ukousl špičku doutníku, než si ho zapálil. „Ta je Na Křižovatce,“ dodal.
Na Křižovatce na konci obce stál hřbitov.
Tam máme rodinnou hrobku. Babička totiž spolykala prášky, a proto se asi do Nebe nedostala. Což je škoda, protože tam musí být krásně.
Seděl jsem na trávě blízko dědečkova houpacího křesla, někde mezi levým a pravým uchem mi prolétla věta: neseď na trávě, nastydnou ti ledviny, sledoval ten úžasný rej a zajímalo mě, co nám ve škole ještě zatajili.
„Myslíš, dědo, že nám ve škole říkají všechno?“
„Jak všechno! Co bys chtěl vědět,“ zamrkal na mě jedním okem, jako bych snad už tehdy měl zájmy jako sedmáci, osmáci… „Seš po mně, kluku, že jo,“ podrbal mě po hlavě, a tak jsem pro toto odpoledne skončil s dědou rozebírání mého duchovna.
Sám jsem ale v ústraní přemýšlel, kde v těle sídlí duše a jak se pak dostane na správné místo určení. Zkušenost s poštou mě varovala, že ne vždy dobře napsaná adresa znamená, že bude dopis doručen, kam má. A ještě k tomu včas. Když jsme například byli se školou v přírodě, tak dopisy rodičům docházely do schránky ještě s dvoutýdenním zpožděním. Mamka mi taky tvrdila, že mi poslala za ten týden asi padesát pohledů a dopisů a divila se, že jsem žádný nedostal. To už byl skutečně skandál. Všichni spolužáci do jednoho každý den vždycky nějakou obálku obdrželi, jen já za celých pět dní nic. Do školy tehdy také po měsíci přišla soudružka učitelka s taškou, v níž měla dopisy, které dorazily do areálu až po našem příjezdu, a společně byly tedy předány další skupinou naší škole. Ale ani zde se nenašel žádný dopis pro mě. Tohle byl jasný důkaz, že na poštu se nedá spolehnout.
Mohl jsem tedy jen doufat, že přesun duše na to správné místo organizuje někdo jiný a snad s větším úspěchem. Jenže jak? A lze pak přesto uplatnit reklamace? Vemte si třeba situaci, že duše bude přesunuta do pekla, ačkoliv člověk těsně předtím, než trvale přitiskne víčka, v čase, když si jen tak v klidu umírá, předpokládá, že jeho kroky budou směřovat jedině do Nebe. A pak taková zásadní administrativní chyba byrokratického posmrtného aparátu! To se může taky táhnout celé věky, než se to vyřeší. Vždyť duší musí být na světě mnohonásobně víc než živých lidí! A kdo zaručí, že je vše bezchybně organizováno? Začal jsem mít skutečné obavy, jak to nakonec se mnou bude.
Po krátké době přišla zpráva, že téhož dne, kdy jsem měl nejhlubší duchovní rozpravy, kdesi v Černobylu bouchla jaderná elektrárna. Protože jsem už předtím znal obrázky z Hirošimi a Nagasaki, jak je nám ve škole prezentovali jako odstrašující příklad krutosti a nelidskosti amerických imperialistů a jaké nedozírné následky právě jaderný výbuch způsobí, začaly mi docházet některé další detaily: v takovém zmatku, když vybuchne jaderný reaktor a ozáří mnoho lidí kolem, nespálí i jejich duše? Vždyť tohle přece není přirozené umírání! Co když se ti lidé už nikdy nesetkají se svými blízkými? Co když právě tohle je zabiják lidských duší?
Zaslechl jsem v kuchyni, jak mamka lamentovala, že na tohle Američani celou dobu čekali! Vyděsil jsem se: Takže oni dopředu věděli, že se něco takového stane? Jestli to nakonec zase nějak nezpunktovali, jako všechno ostatní špatné a zlé a vykořisťovatele a vykořisťování a všechna ta slova, co jsme se tehdy učili ve škole.
„Podívej, oni zmrzačili tuhle planetu nesčetnými jadernými výbuchy, Hirošima, Nagasaki, ty jejich testy v Nevadě a hlavně, jen zbrojí, zbrojí a zbrojí. Všude se cpou, moc rádi by ovládli celý svět! Tohle si nesmíme nechat líbit. Tak se stala chyba! Nikdo není dokonalý. Ale sám jsi to viděl! Všichni víme, jak to doopravdy bylo: okamžitě se pustili do odklízení následků havárie. Jsou tam sice nějací zranění ale hlavně, radiace nás úplně minula. Tahle hysterie, co se tady kolem všude děje, není na místě. Hlavním zdrojem radioaktivního znečištění byl stejně jód 131, který má krátký poločas rozpadu. Nic se neděje, chyby se prostě dělají. Ale důležité je si je přiznat a jít dál! Sebekritika a ponaučení! Podzimní úroda by měla být už vpořádku, brzy nebude po škodách ani památky. Ale vsadím se, že Američani o tom budou mluvit ještě aspoň dalších padesát let!“
Táta v této vášnivé diskuzi po celou dobu mlčel.
Neviděl jsem mu do tváře, ale jak ho znám, díval se sice na mámu, ale jaksi skrz. Večer, když šla mamka na schůzi, si poprvé, co jsem zaznamenal, přeladil rádio na stanici, která nezněla moc čistě. „Mluví-li se o tom, že v okolí Černobylu jarní zemědělské práce dále pokračují, to rozumného člověka neuklidní, ale nanejvýše rozčílí. Komunistický systém tím pouze dokazuje, jak si cení lidský život, lidské zdraví, jak mu je prestiž režimu, tedy prestiž vládnoucí byrokracie, nade vše,“ řekl jakýsi Karel Moudrý.
Komunistický systém dokazuje, jak si cení lidský život a lidské zdraví, tomu jsem i ve svých jedenácti letech dobře rozuměl. A bylo mi jasné, že v Černobylu měli opravdu hodně práce a všichni se snažili co nejvíc, aby se tam měli zase dobře.
Jako dítě jsem některé souvislosti nechápal a hlavně jsem věřil, že co slyším, je pravda. Viděl jsem obrázek, jak se radioaktivní mrak u cípu Československa rozpůlil a vzal to okolo hranic a na naše území vůbec nevstoupil. Musel jsem trochu dospět, aby mi došlo, že podobně jako déšť, vítr, viry, ani radiace nechápou lidské hranice a že to přes nás přehučelo jako přes zbytek Evropy a dalších míst. A že ještě deset dnů po havárii zničený čtvrtý blok elektrárny chrlil radioaktivní materiál do širokého okolí a větry ho roznesly, kam jen mohly. Ale stejně aniž bychom to tušili, podstatně větší dávku radioaktivního materiálu jsme dostali už o dvacet čtyři let dříve kvůli historicky největším pokusným jaderným výbuchům v atmosféře. Ale to jsem ještě nebyl na živu.
O čem se neví, jako by nebylo.
Nikdo tehdy s hrůzou nesledoval mapu, kde se zvyšuje radiace, jako spoustu dalších věcí, o kterých neměl páru. Spíš než toto tu byly obavy z magického červeného knoflíku, který měl zničit celý svět. Takhle jsem si tehdejší dobu představoval. Na jedné straně Chruščov, na druhé Kennedy a uprostřed tlustý červený knoflík k odpálení jaderných raket.
***
Konec ukázky
Očišťuji, upravuji… Komplexní příběh mne velmi baví. Je v něm ironie, trochu švejkovství, lidské hlouposti, naivity, ale také prohnanosti a mazanosti vytěžit ze situace maximum. Ukazuje, jak se mnohdy pohled na svět, vzpomínky i své příbuzné mění, jako by se člověk po celou dobu díval nějak jinak.
Doma jsme dělali brainstorming nad názvem. Pracovní mám zatím Shnilá jablka. Protože se říká, že žádné jablko nepadá daleko od stromu. Protože pokud jsou pohromadě shnilá jablka, nahnijí i další. Ale nemusí všechny, když se včas vytáhnou…
Obrázek jen ilustrační…
Pokud vás ukázka potěšila, jsem ráda. Jste první, kdo mohli nahlédnout. Názory na minulý režim, současnost, na naše dětství, naivitu, „prozření“, dospělost, to vše může být člověk od člověka rozdílné.
Toto je ale „jen“ příběh… (Můj web zde)
