Jste první, kdo může nahlédnout. Připravovaný rukopis Shnilá jablka

Celý příběh je veden v lehké ironii z období let 1938 - 1999.

A toto je téměř začátek příběhu…

***

V rychlosti tedy: jedné vlahé podzimní noci z 29. na 30. září 1938, kdy se průměrná teplota během dne pohybovala kolem patnácti stupňů Celsia, musel můj děd Jiří Renut znenadání utíkat, jako by mu šlo o život.

Po pravdě, o život by mu doopravdy šlo, kdyby byl kloboučník Vít Novotný alespoň z části dobrý střelec a nepřihnul si víc vermutu, než mu dovolovalo potemnět bystrou mysl a ztučnělá tvrdnoucí játra. Vystřelil na dědu z nabité kulovnice, která roky stála vedle věšáku bez povšimnutí a často k ní hosté zbůhdarma odkládali deštníky, aniž by jí věnovali pozornost. Kloboučník Vít Novotný se totiž vrátil ze své za jinak běžných okolností obvykle úspěšné čtvrteční mariášové partie podstatně dříve. A to už před půlnocí. Prý mu tentokrát nehrála dobrá karta. Po pravdě řečeno souvislosti debaklu byly podstatně prostší.

Hlavní příčinou bylo, že mezi členy spolku se nově zařadil Hans Hauptmann, který se před krátkou dobou přiženil do rodiny obchodníka Romana Forejta. Hans se po celou dobu chvástal, že německá krev má daleko větší potenciál a vědecky bylo rovněž prokázáno, že jistá rasa je bezpodmínečně lepší, inteligentnější a s jasnou budoucností. K tomu samotný mariáš rovněž pochází z Německa jako všechno, co je krásné a ušlechtilé. A Hans taky vyhrál.

Možná není nepodstatné upozornit na to, že Hansova zručnost nejen v mariáši byla vybroušena díky jeho uměleckým angažmá a dobře propracovaných švindlů. Pocházel z ochotnické rodiny a jeho strýc byl slavný kouzelník Mistr Magnificus.

Kdyby tedy novopečený tchán nepřivedl Hanse na toto čtvrteční setkání a Hans by nevyužil dobrých strýčkových triků, tak by kloboučník Vít Novotný znovu vyhrál a vrátil by se blažený radostí nejdříve o půl třetí ráno ke své rovněž oblažené manželce, která by již v tichosti spala sama ve své ložnici.

Tu samou noc shodou okolností Neville Chamberlain a Édouard Daladier podlehli nátlaku rozlíceného Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho. V ten čas bylo rozhodnuto.

A můj děd běžel… I když byl zprvopočátku vyděšený, hned za první odbočkou už to byl spíš provokativní poklus jak z Chaplinova filmu: kolena pěkně nahoru, ruce blízko u těla a patrný výsměch. Vyhrál.

Naši chlapci u hranic však bez jediného výstřelu vše prohráli.

Stal se vrátným neboli jednou z nejdůležitějších osob ve firmě. On rozhodoval (a často za nelhostejné všimné), kdo může vstoupit a kdo ne. Usmolení pobudové, kteří by rádi získali nějaké lukrativnější místo ve firmě a neměli na to, aby patřičně mého dědu motivovali, zůstali stále na stejném místě: na ulici. A to byla dědova kariéra teprve v plenkách. Byl mladý, bezdětný (nebo aspoň mu nebylo známo, že by měl nějaké potomky) a svět mu fakticky ležel u nohou. V Evropě řádila válka, která se pak rozprostřela i do dalších kontinentů, ale jedinou uniformu, kterou kdy děda oblékl, byla ta červená vrátného z firmy Voříšek a syn.

Tehdy v hlavním sále a ještě v kanceláři generálního ředitele byly vyvěšeny fotografie významných osobností, jež podnik navštívily nebo zde nakupovaly. Nebylo zcela jisté, jak hodně byla tato dokumentace věrohodná, ale pravdou je, že jakmile můj děd do podniku přivítal někoho, kdo byl obecně uznávaný ať na finančním poli, v politice nebo za filmovou celebritu, spatřil-li tuto výstavu význačných a výjimečných, chtěl být pochopitelně také hned mezi ně přidán.

Proces zpyšnělého věšení měl také opačnou stranu. Některé fotografie se později musely sundávat. Ani ne tak popularita jako spíš politika podle vlastních měřítek rozhodovala, kdo může viset na tablu slávy a kdo ve smyčce na rameni šibenice. A byla jich celá řada, které šly do krbu nebo sklepa, kde se musely dobře schovat. Kdyby se náhodou karta později zase obrátila. Věřit totiž jeden den, že taková nálada bude napořád je stejně naivní jako domnívat se, že se člověk dobrému vtipu dokáže pokaždé stejně dobře zasmát. Jednou se prostě omrzí.

Dědeček byl přesvědčený, že jeho fotografie nepatřila právě k snobským padělkům, které měly v divákovi evokovat úžas, jaké skutečné osobnosti mají pan velkotovárník se synem za známé a přátele. Tvrdil, že tento význačný rakouský umělec skutečně do Voříšek a syn osobně vstoupil a dokonce s ním i hovořil! Díky němu děda získal do soukromé sbírky fotografie okouzlující Marlene Dietrich, s níž Robert Land natáčel své první němé filmy. Považoval ji za ikonografickou krásku a vzor ideální ženy. Proto prý střídal jednu milenku za druhou v naději, že jednou najde tu svou pravou Marlene.

S Robertem Landem toho však měli společného více. I můj děd původně pocházel z Kroměříže. A když tak přemýšlím, tehdy jak utíkal z domu kloboučníka Víta Novotného, nebylo to od původního Robertova bydliště zase tak daleko. Robert pocházel z měšťanského domu U zlatého slunce, ale jmenovku by nesl spíš Liebmann, než Land, jak se později přejmenoval. A také to, že jeho otec měl na kroměřížském náměstí obchod s látkami. Jenže Robertův otec zemřel sedmatřicet let před Mnichovem.

Robert byl nejmladší z šesti dětí. Jeho však textilie tak nebraly jako právě film. Ačkoliv když se to tak vezme ve své podstatě měly tyto obory mnoho společného: textil se také navíjel a odměřoval na délku stejně jako 35mm film.

Robertova fotografie visela na zdi ještě několik let i po jeho odchodu z Německa v roce 1933. Dědovi se ale ani náhodou nezmínil, že odchod byl kvůli jeho židovskému původu. Prý chtěl změnu a začít režírovat v Praze. Zklamaně konstatoval, že totiž teď o kultuře v Německu rozhoduje jakýsi pohublý Joseph Goebbels, muž, jehož psanou tvorbu dříve nakladatelství odmítala, tak se teď nejspíš bude všem jen mstít.

Co se dělo v horních kancelářích, nebylo dědovi známo, ale i tak se dozvěděl, co potřeboval. Robert Land ještě před odjezdem z Německa stihl dotočit film Drei Kaiserjäger, který se ale do kin do konce jeho života už nedostal. Byla to ztráta času nad oslavou ctností německého vojáka, kterému ani rodinné spory, opuštěná krásná snoubenka a dluhy z hazardu nezabránily v tom, aby se zapojil do boje ve světové válce proti nepříteli, aniž by tušil, zdali se ještě setká a usmíří se svou rodinou. Jediné oko by nezůstalo suché. A který z mužů by nezatoužil po půvabné Else Ester, jež dojemně hrála zhrzenou snoubenku Liesl von Landegger? S pokorou prý přijal od Roberta smyslné obrázky hereček jako všimné, vyslechl trápení jeho ustarané duše a vpustil váženého pana režiséra do sídla firmy.

Když později děd sundával obrázek Roberta Langa, vložil si ho prý tajně pod košili a doma pečlivě ukryl. Byl to možná první a poslední rebelský kousek, který uskutečnil. Do rámečku na zeď pak zasadil obrázek Leni Riefenstahlové, co do půvabu daleko vzdálené Marlene nebo Ester a dalším hvězdám. Nikdy do Voříšek a syn nevstoupila, ale prázdné místo někdo zabrat musel. A proč ne po židovském režisérovi právě ta pro nacisty nejuctivější propagátorka? Její Triumf vůle byl prý skutečně úctyhodným kouskem s mnoha filmařskými novotami, které se do té doby v dokumentárním filmu nikdy předtím neobjevily.

***

Konec ukázky

Očišťuji, upravuji… Komplexní příběh mne velmi baví. Je v něm ironie, trochu švejkovství, lidské hlouposti, naivity, ale také prohnanosti a mazanosti vytěžit ze situace maximum. Ukazuje, jak se mnohdy pohled na svět, vzpomínky i své příbuzné mění, jako by se člověk po celou dobu díval nějak jinak.

Doma jsme dělali brainstorming nad názvem. Pracovní mám zatím Shnilá jablka. Protože se říká, že žádné jablko nepadá daleko od stromu. Protože pokud jsou pohromadě shnilá jablka, nahnijí i další. Ale nemusí všechny, když se včas vytáhnou…

Obrázek jen ilustrační…

Pokud vás ukázka potěšila, jsem ráda. Jste první, kdo mohli nahlédnout.

Názory na minulý režim, současnost, na naše dětství, naivitu, „prozření“, dospělost, to vše může být člověk od člověka rozdílné. Ale toto je „jen“ příběh… (Můj web zde)