Článek
Svět byl mnohem větší. Svět byl takový, až člověk ztrácel dech.
Samozřejmě slyšela, jak si Mattis s Lovisou povídají o životě kolem hradu. Třeba o řece si povídali. Ale teprve když viděla, jak se prudce valí pod Mattisovou horou, pochopila, co to řeka je. I o lese mluvili. Ale teprve když viděla, jak je tmavý a jak šumí stromy, pochopila, co je les, a tiše se zasmála, jenom tak, z radosti, že řeky a lesy prostě jsou. Jak by to nebylo k smíchu! Nechtěla věřit, že jsou tak velké stromy a že je tolik vody!
Pamatujete si na půvabnou dětskou filmovou pohádku: Ronja, dcera loupežníka z roku 1984? Vznikla i další zpracování, ale toto jsem viděla právě, kdy jsem byla dítko školou povinné… Tenhle příběh mě tenkrát naprosto okouzlil! Bylo to něco jiného, než co doposud dávali v televizi. Žádná načesaná princeznička, čisťounká, žijící v lesku a třpytu, v bohatství a přepychu. Žádný hloupý Honza, který by o takovou fiflenu bojoval! Ale obyčejné děvče z lesa, rozcuchané, ušmudlané, pravá loupežnická dcera. Rostla přirozeně, poznávala přírodu a zamilovala se do kamaráda Birka z nepřátelského rodu. Oba klany žily na hradě, které byl za bouřlivé noci rozpůlen ve dví. V jednom bydlela Ronja se svým otcem a vůdcem Mattisem a jeho tlupou, a v druhé Birk s loupežnickým vůdcem a Mattisovým nepřítelem, Borkem.
Navzdory tomu, že se loupežnické tlupy nesnášely, děti si rozuměly jako nejlepší přátelé. A rozhodly se spolu utéct. Ronjův otec trpěl a vzdal se své vzpurné dcery. Avšak po zimě, jež děti strávily v jeskyni, se za ni vydal a prosil ji o odpuštění. Dcera se vrátila domů a rody se usmířily. A mohly se pustit do boje proto společnému nepříteli.
Nedávno vyšla kniha přímo o Astrid Lindgrenové. Jak jsem se dívala na její obálku s Pipi Dlouhou punčochou, hned jsem si začala vybavovat autorčiny příběhy. Pipi je super, ale Ronja mě bavila víc. A opravdu za srdce mě vzala knížka Bratři Lví srdce. Téma smrti a nepředvídatelný originální příběh.
Anketa
Vzpomněla jsem si, když jsem četla Bratry Lví srdce, jak mě z knížky zvláštně mrazilo. Příběh jsem ale vnímala až očima dospěláka. Je o dvou chlapcích, jeden chromý, druhý statečný.
Společně nakonec po všem skočili ze srázu do černé tmy. Tam dole byla Nangilima, země vytoužená. Jakýsi život po životě, nebo ještě lépe, další život po další smrti.
Život sám o sobě není ohraničený. Když skončí, přichází jiný, píše se v knížce. Říkají mu Nangijala. Ta ale není všude bezpečná. Po Nangijale čeká už na všechny jen navždy šťastná Nangilima.
Mladší bráška Karel byl hodně nemocný, a tak za života stále ležel v posteli. Nebyl ani hezký, nohy měl křivé a všichni očekávali, že brzy zemře. Počítal s tím i jeho bratr Jonatán, jenž jako první získal přezdívku Lví srdce. Byl krásný jako princ a obětoval veškerý svůj volný čas svému nemocnému bratrovi. Vyprávěl mu, utěšoval ho. A přišel i s příběhem o Nangijale.
Život smrtí nekončí. Přejde se do nové země.
***
„Víš, že umřu?“ řekl jsem a rozbrečel jsem se.
Jonatán se na chviličku zamyslel. Asi neměl chuť mi odpovídat, ale nakonec řekl:
„Ano, vím to.“
Vzlykal jsem ještě víc.
„To je hrozná nespravedlnost,“ řekl jsem, „že někdo musí umřít ještě, než mu je deset.“
„Víš, Suchárku, já myslím, že nebude tak zle,“ odpověděl Jonatán. „Budeš se mít docela bezvadně.“
„Bezvadně,“ řekl jsem. „Co je na tom bezvadného ležet pod zemí a být mrtvý.“
„Hlouposti,“ povídá Jonatán, „v zemi leží přece jenom kosti. Ty sám odtamtud vylítneš někam úplně jinam.“
„A kam asi,“ zeptal jsem se, protože jsem mu nevěřil.
„Do Nangijaly,“ odpověděl.
Řekl to, jako by Nangijalu každý znal. Ale já jsem o ní nikd neslyšel.
„Kde je Nangijala?“ zeptal jsem se.
Jonatán řekl, že přesně neví. Ale určitě někde na opačné straně oblohy s hvězdami. A začal vyprávět to Nangijale tak, že jsem skoro dostal chuť tam hned odletět.
„Tam totiž ještě vládnou časy ohníčků a pohádek,“ řekl. „A bude se ti tam určitě líbit.“
Dál mi vyprávěl, že všechny pohádky vlastně vznikly v Nangijale, protože tam se skutečně pohádkové věci dějí, a kdo se tam ocitne, prožívá dobrodružství od rána do večera v noci taky.
***
Máte pocit, že víte, co bude následovat. Karel umře a všichni opláčou a je po příběhu. Astrid Lindgrenová ale udělala něco jiného. První neumře chorý mladší Karel, ale naopak jeho silný bratr Jonatán. Když hořel dům, Jonatán šel svého bratra zachránit. Bohužel jeho samotného to stálo život. Jako první se dostal Nangijaly. Na svého nemocného bratříčka „Suchárka“ ale nečekal dlouho. Dorazil k němu velmi záhy. A protože je to země pohádková, Karel už nebyl nemocný, nekašlal, nohy neměl křivé. Mohl si plně užívat svého volného času. Jezdil na koni, měl zahradu a vlastní dům.
Brzy k nim ale dorazily zprávy o stínech a velkém nebezpečí. Vše museli zdolat, a nakonec se zachránit skokem do Nangilimy.
Když jsme byla dítě, žádnou knížku od Astrid Lindgrenové jsem nečetla; doma jsme je neměli (zato spoustu dalších jiných). První jsem spatřila film o Ronje a smála se větě: „Pročpak to děláš, potvůrko podivná… Pročpak…“ Ale ke čtení jejich knížek jsem se dostala až v dospělosti. Nejen díky svým dětem, ale prostě obecně: Protože jsem chtěla.
Je jedno, kolik je vám let, na Astrid je vždycky tak akorát.
***
