Článek
Potřebuje společnost, komunitu lidí, kteří ho berou, jsou ochotní reagovat na jeho názory. Potřebuje rodinu, kamarády, vrstevníky, ale i odlišně staré lidi, aby mohl porovnávat a opětovně se zařadit do skupiny lidí, která odpovídá jeho věku a sociální skupině, a podle toho nastavit své chování.
Socializace a krize identity
Od svého narození máme potřebu někam patřit. Pociťujeme radost, když nás nejbližší mají rádi. Naproti tomu znejistíme nemilým přístupem osob, s nimiž musíme obývat prostor každodenně. Co je socializace? Je to vrůstání do společnosti. První se uskutečňuje optimálně v rodině, kde se dítě učí, co se má a nemá, co se odměňuje a co trestá. Učí se hygieně, stolování atd.
Co se ovšem stane, když dítě zjistí, že rodina, která o něj pečuje, není jeho matka a otec? V tu chvíli pravděpodobně poprvé člověk pocítí krizi identity. Pozná, že on není ten, kdo si myslel, že je. Není dítě těchto rodičů. Obvykle nastává zvrat. Ačkoliv se o něj rodině třeba i vzorně stará, on chce prostě za každou cenu poznat, kdo je jeho biologickým otcem a matkou. Jakákoliv pravda je lepší než neznat svůj původ.
Dalším příkladem krize již v raném dětském věku je poznání, že žijeme v prostředí, na něž jsme zvyklí, ale jinde žijí jinak. Mají jiná pravidla, striktnější nebo naopak liberálnější, a my prozřeme, že tam, kde patříme, se nám vlastně nelíbí, že tam nechceme žít. Dítě si však rodiče nevybírá, a tak mu nezbývá, než si z chyb, které vidí, vzít ponaučení a přepracovat si životní hodnoty podle sebe. Malý člověk i v tomto okamžiku může pociťovat jakousi nepatřičnost a nesounáležitost k sociální skupině (v tomto případě rodině), ve které ještě musí nějaký čas žít. Zamysleme se, jakou roli hraje násilí v rodině. Opomineme-li hrůzostrašné případy znásilňování nebo jiných druhů trýznění, docela postačí to, když se dítě musí dívat na hádající se nebo dokonce bijící se rodiče. Bude malá holčička v budoucnu milující manželka svého muže nebo bude v mužích vidět jen tyrany a potenciálně nebezpečné osoby. Položí se zde základ k jiné sexuální orientaci? Nejspíš bude záležet na tom, jak sama zhodnotí v průběhu dospívání a ze zkušenosti v mladé dospělosti své poznatky. Také na tom, jak bude psychicky stabilní a soběstačná, nezávislá, jak si třeba i studiem psychologie objasní situace, které viděla. A co malý chlapec? Ztotožní se se svým otcem? Bude krutý? Poučí se z chyb rodičů? Je to v rozporu s tím, že z něj vyroste také dospělý muž, ale i když je právě teď pro něj vzorem jeho otec, on cítí, že to není správné. Zažívá si právě svou krizi identity? Možná zde sehraje roli inteligence dítěte.
I docela malé děti v širší rodině, kde jsou i prarodiče, tety, strýcové a bratranci a sestřenice, mají potřebu znát, zda patří mezi oblíbené nebo neoblíbené u těchto rodinných příslušníků. Podle toho se zařazují mezi hodné nebo zlobivé. Krize identity v dětské duši zcela spolehlivě zavládne, když je hodné dítě přede všemi pokáráno nebo je mu řečeno: To jsme si o tobě teda nemysleli. Jak se takové dítě s tímto faktem vyrovná, pokud cítí, že je mu vlastně ukřivděno, že to takto přece nemyslelo a všichni jeho úmysl pochopili naprosto opačně? Pokud se mu nepodaří obhájit se, což je téměř nemožné, nejspíš se uzavře do sebe začne přemýšlet, jak ze začarovaného kruhu ven. Třeba si najde svou novou společnost, například partu kamarádů, kteří ho za jistých podmínek vezmou mezi sebe zidentifikuje se s nimi.
Dalším příkladem narušování poznávání vlastní totožnosti je perfekcionalistická rodina. Dost možné je, že rodiče, kteří nedosáhli sami svých cílů a tužeb, se snaží skrze své děti dohnat ztracený čas. V dnešní době je mnoho nových možností, jak se zviditelnit, co všechno je možno se učit. A tak přihlašují své děti na kroužky všeho druhu. Není výjimkou, že každý den v týdnu má nějaký kroužek, ne-li dva, a žádný čas na odpočinek a přípravu. Dítě je pod velkým tlakem všechno zvládnout, a navíc je v podstatě roztříštěno množstvím zájmů a skupin, kam se všude řadí.
Závěr
Krize identity je zachvění totožnosti v základech. Je to duševní stav, kdy člověk znejistí nad tím, kam vlastně patří a kdo je. Tato nejistota má svůj původ v kognici, poznání nových skutečností o své osobě nebo společnosti, do které se řadí.
Použitá literatura:
NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Vyd.1. Praha: Academia, 1999. ISBN 80-200-0690-7.
ŘEZÁČ, Jaroslav. Sociální psychologie. Vyd.1. Brno: Paido, 1998. ISBN 80-85931-48-6.
