Článek
Dlouhé rukávy v parném létě, náhlá uzavřenost a jizvy, které mají přehlušit nesnesitelnou vnitřní bolest. Sebepoškozování českých dětí už není tabuizovaným jevem z okraje společnosti, stalo se tichým křikem generace, která pod tlakem digitálního světa a nároků na výkon ztrácí půdu pod nohama.
Vypadá to jako běžné odpoledne. Patnáctiletá dívka zavře dveře svého pokoje, pustí si hudbu a vytáhne předmět, který jí má přinést okamžitou úlevu. Nejsou to drogy ani alkohol. Je to ostrý kov. V tu chvíli se fyzická bolest stává srozumitelnější než ten pohlcující chaos uvnitř. Tento scénář se v Česku odehrává denně v tisících domácností.
Když duše bolí víc než kůže
Odborníci mluví o tiché epidemii. Statistiky jsou neúprosné, počet dětí a dospívajících, kteří vyhledávají pomoc kvůli sebepoškozování, v posledních letech raketově vzrostl. Nejde o „módu“ ani o snahu upoutat pozornost, jak se dříve mylně tvrdilo. Je to mechanismus přežití.
„Fyzická bolest mi dává pocit kontroly. Na chvíli se všechno to černo v hlavě soustředí do jednoho bodu na kůži. Pak se mi konečně uleví a můžu zase dýchat,“ popisuje anonymně šestnáctiletý Adam.
Pro dospělé je tento koncept často nepochopitelný. Proč by si někdo dobrovolně ubližoval? Odpověď leží v tlaku, kterému dnešní mladí lidé čelí.
První linie bez munice
Právě učitelé jsou často těmi, kdo si všimnou jako první. Jenže český školní systém je na tuto nálož křehkosti zoufale nepřipraven. Na jednoho školního psychologa připadají stovky, někdy i tisíce žáků. Učitelé se bojí reagovat, aby situaci nezhoršili a tak se často raději dívají jinam.
Škola, která by měla být bezpečným přístavem, se pro mnohé stává místem úzkosti z neúspěchu a sociální izolace. Pokud dítě nenajde oporu zde, propadá se hlouběji do své izolace.
Šok, vina a cesta ven
Pro rodiče je zjištění, že si jejich dítě ubližuje, traumatem srovnatelným s nárazem do zdi. První reakcí bývá často panika, pláč nebo dokonce hněv a zákazy. To je však moment, kdy dítě potřebuje přesný opak.
Potřebuje slyšet: „Vidím, že tě něco moc trápí a jsem tu pro tebe. Zvládneme to spolu.“ Sebepoškozování je symptomem, nikoliv diagnózou. Je to špička ledovce, pod kterou se skrývá deprese, úzkost nebo prožité trauma.
Zrcadlo naší společnosti
Sebepoškozování dětí je zrcadlem, které nám mladá generace nastavuje. Ukazuje nám svět, který je příliš rychlý, příliš tvrdý a příliš orientovaný na výkon. Jizvy na zápěstích našich dětí nejsou jejich selháním. Jsou selháním našeho systému podpory a naší schopnosti naslouchat tichu.
Nemusíme být dokonalí rodiče. Musíme být rodiče, kteří se nebojí ptát a kteří unesou pravdu, i když bolí. Protože za každou jizvou se skrývá příběh, který čeká na to, až ho někdo vyslechne. Ne zítra. Dnes.
Anketa
Zdroje:
