Článek
Být dnes učitelem už dávno není o předávání vědomostí o Přemyslovcích nebo o tom, jak vypočítat obsah lichoběžníku. Dnes je to spíše adrenalinový sport, kde pedagog balancuje na hraně mezi animátorem volného času, psychologem na krizové lince a bleskosvodem pro frustrace rodičů, kteří si pletou školu se servisem na opravu vlastní výchovy.
V pondělí v osm ráno vypadá třída 6.A jako po výbuchu konfetového děla. Uprostřed toho všeho stojí paní učitelka Martina, žena, která kdysi věřila, že bude dětem otevírat obzory.
Filípek a jeho digitální svět
Filípek právě stojí na lavici. V ruce drží pravítko jako světelný meč a křičí na celou třídu: „Já jsem hlavní hrdina, vy jste jen NPC postavy!“ Když ho Martina klidným hlasem požádá, aby slezl, Filípek jen protočí panenky: „Moje mamka říkala, že mě omezujete v pohybu a potlačujete moji vnitřní energii. Máte mě motivovat, ne buzerovat!“
Filípek není v jádru zlý. Je jen vychován krátkými videi a pocitem, že celý svět je jen kulisa pro jeho show. Doma mu nikdo neřekl ne, protože maminka zrovna odpovídala na komentáře pod svou fotkou ranní ovesné kaše na Facebooku.
Facebooková matka (Paní Štěpánková)
V deset dopoledne pípne Martině v telefonu e-mail. Paní Štěpánková píše ze své kanceláře“ (což je aktuálně kavárna, kde zrovna aranžuje latte art pro Instagram):
„Vážená paní učitelko, Filípek mi psal (ano, z mobilu schovaného v penále), že jste po něm chtěla, aby si po sobě uklidil rozstříhané papíry. Chci vás upozornit, že Filípek není vaše uklízečka. Ve skupině ‚Respektující mámy‘ jsme se shodly, že nucení dětí k manuální práci v nich buduje trauma z autority a potlačuje kreativitu. Prosím, příště mu to jen navrhněte jako hru, nebo to ukliďte sama. Máte přece ty prázdniny, tak se v té škole aspoň trochu snažte!“
Martina si promne spánky a dopije studenou kávu. Představa, že by měla uklízet papíry za toho spratka, zatímco jeho matka řeší traumata na Facebooku, ji naplňuje čistým zoufalstvím.
Normální rodič (Pan Dvořák)
Na chodbě ve škole pak Martina potká pana Dvořáka, otce malé Aničky. Pan Dvořák vypadá unaveně, právě se vrací z odpolední směny, ale když uvidí učitelku, slušně smekne čepici.
„Paní učitelko, Anička mi říkala, že včera zapomněla úkol. Dostala ode mě vyhubováno, dneska ho má v sešitě hotový dvakrát a s rámečkem. Kdyby zlobila nebo byla drzá, hned mi volejte, já si to s ní vyřídím. Škola je od toho, aby se tam učila, ne aby nám tam dělala ostudu. My si doma disciplínu pohlídáme, vy ji učte.“
Martina ucítila náhlý příval energie. Existují! Rodiče, kteří chápou, že učitel není jejich poddaný, ale parťák.
Střet světů u plotu
Když Martina odcházela ze školy, potkala u brány sousedku. Ta se na ni zářivě usmála, ale v očích měla ten známý rýpavý podtón: „No jo, paní učitelka už má padla? Vy se máte, ty prázdniny za dveřmi, pořád jen volno, to je život za státní peníze!“
Martina se zastavila, v hlavě jí proběhl Filípek na lavici, e-mail o traumatu z uklízení a hromada sešitů, které bude opravovat do noci. Usmála se a s ledovým klidem odpověděla:
„Víte, sousedko, mohla jste se v mládí líp učit a dneska jste ty prázdniny mohla mít se mnou. Ale upřímně? Po jednom dni s dětmi, které vychovává Facebook a ne rodiče, byste ty prázdniny nestrávila u moře, ale v nejbližší psychiatrické léčebně.
