Článek
Máte doma diář? Já taky. Většinou si do něj píšu termín u zubaře, čas, kdy vyzvednout děti ze školy, nebo upomínku, že nesmím zapomenout koupit granule pro psa. Je to takový ten běžný chaos smrtelníka. Pak je tu ale jiná liga. Liga mistrů v oboru „poznámkový blok“. Jaroslav Faltýnek, dlouholetá bývalá pravá ruka Andreje Babiše a hlavní „architekt“ zákulisních dohod hnutí ANO, nám totiž ukázal, že s obyčejným diářem se dá řídit stát efektivněji, než jak to zvládne celý vládní kabinet se všemi svými experty a poradci.
Vítejte u Šifry mistra Faltýnka. U politické detektivky, ve které není vrahem zahradník, ale systém, který nám tu pod nosem vyrostl do obludných rozměrů. Systém, který se nejdříve tvářil jako spása, aby se následně ukázal jako nejdokonaleji promazaný stroj na vliv, jaký jsme tu od devadesátých let měli. A co je na tom nejhorší? Že i když jsme do toho stroje nahlédli, on prostě jede dál.
Účetnictví šedé zóny
Když tyhle zápisky unikly na veřejnost, nebyl to jen únik informací. Byl to náraz do zdi pro každého, kdo ještě věřil v nějakou politickou kulturu. To, co jsme viděli na stránkách Faltýnkova deníku, nebyla diskuse o prioritách země. Nebyla to debata o tom, jak zlepšit školství nebo kam nasměrovat investice do vědy. Ne. Byl to „jízdní řád“ české korupce a vlivových sítí v přímém přenosu.
Fascinuje mě ta strohost. Žádné emoce, žádné vznešené cíle. Jen jména, částky, procenta a zkratky firem. „Deset procent ze zakázky je normální, nejsme aristokrati,“ to je věta, která sice v deníku doslova nestojí, ale z jeho stránek přímo odkapává. Je to estetika mocenského pragmatismu dovedená k dokonalosti. Faltýnek ve svých poznámkách nepůsobí jako geniální postava z bondovek, která chce ovládnout svět, působí jako účetní šedé zóny, který si prostě jen vede evidenci svých „zářezů“. Tady padesátka pro tohohle, tady post v dozorčí radě pro kámoše, tady musíme protlačit tuhle novelu, protože agrobaroni potřebují úlevu.
Kdyby se takhle choval běžný zaměstnanec…
Pojďme si to zasadit do reality nás, běžných lidí. Představte si, že pracujete v bance, v IT firmě nebo třeba v obyčejném skladu. Váš šéf vám jednoho dne v šuplíku najde sešit, kde máte detailně rozepsané, kolik si „ulijete“ z každé faktury, komu z konkurence přihrajete citlivá firemní data a kolik za to inkasujete bokem. Co by následovalo?
V normálním světě byste letěli na hodinu. Bez odstupného, s ostudou a doprovodem ochranky. Než byste došli k autu, už by na vás pravděpodobně čekala policie, protože takové jednání se v soukromé sféře nazývá zpronevěra, podvod nebo poškození cizích práv. Ale v hnutí ANO? Tam je to očividně „specifický styl managementu“. Šéf hnutí nad tím pokrčí rameny, prohlásí, že je to „Jardova věc“, a jede se dál. Žádné vyvození odpovědnosti, žádný vyhazov. Jen se na chvíli zhasnou světla, aby se neřeklo.
Ten slavný Etický kodex. Jen cár papíru pro naivní voliče
Tady narážíme na tu největší politickou nestoudnost. Pamatujete si ještě na ty silné řeči při zakládání ANO? „Nejsme jako politici, makáme.“ „Nekrademe.“ A hlavně: „Máme přísný Etický kodex.“ Tenhle slavný dokument, kterým se Andrej Babiš oháněl v každé druhé debatě, jasně říkal, že k ukončení členství nebo odchodu z funkcí stačí pouhé podezření z neetického chování nebo poškození dobrého jména hnutí.
Podle těchto pravidel měl Jaroslav Faltýnek opustit politiku ve vteřině, kdy se první fotka jeho deníku objevila v médiích. Pokud tohle není poškození dobrého jména, tak už nevím, co by jím mělo být. Ale místo toho jsme se dočkali neuvěřitelné akrobacie s pravidly. Kodex se v tichosti upravil, interpretace se změnila a najednou se ukázalo, že „podezření“ u klíčových postav hnutí vlastně nic neznamená.
Operace „zametání pod koberec“. Česká klasika
Co se stalo s vyšetřováním? To je kapitola sama pro sebe. Strategie byla od začátku jasná, mlžit, zlehčovat a čekat, až veřejnost unaví další kauza. Policie sice chvíli dělala ramena, mluvilo se o domovních prohlídkách a analýzách, ale výsledek je pro českou spravedlnost naprosto tristní. Kauza mýto? Odloženo. Podezření na ovlivňování zakázek v dopravě? Vyhnilo do ztracena.
Je to jako sledovat film, kde vrah nechá na místě činu podepsanou vizitku, fotku z polaroidu, jak drží nůž, a k tomu mapu, kam schoval lup. A vyšetřovatel nakonec po třech letech prohlásí, že se vlastně nic trestného nestalo, protože se nepodařilo prokázat, že ten podpis na vizitce nebyla jen „umělecká performance“. V případě Faltýnkova diáře jsme všichni viděli střeva systému, ale ta mašinérie kolem, nám vzkázala, že se nám to vlastně jen zdálo.
Proč je Faltýnek stále „náš“?
Otázka zní: Proč ho Andrej Babiš prostě nehodil přes palubu? Odpověď je prostá a mrazivá zároveň. Jaroslav Faltýnek totiž není jen tak nějaký poslanec. Je to člověk, který zná všechna tajemství. Ví, kdo komu co slíbil, ví, jak se stavěly základy holdingu v politice, a hlavně ví, kde jsou zakopáni všichni ti pomyslní kostlivci.
Loajalita je v tomto systému víc než zákon. Faltýnek je člověk, který drží poslanecký klub pohromadě, který umí „přesvědčit“ váhající, který rozumí špinavé práci, do které si velký šéf nechce namáčet ruce přímo před kamerami. Proto je v hnutí dál. Proto dál sedí v lavicích Sněmovny a pobírá plat z našich daní. On je totiž pojistkou systému.
Ponaučení z kroužkového bloku
Faltýnkův diář nám vystavil kruté zrcadlo. Ukázal nám, že politika není o střetu idejí, o pravici nebo levici, o vizích pro budoucnost našich dětí. Je to o schopnosti ovládnout „toky“. Penězovody, vlivovody a informační kanály. Je to svět, kde se úspěch neměří charakterem, ale počtem políček na šachovnici, která dokážete obsadit svými loajálními figurkami.
Tak tu teď sedíme, díváme se na ty uniklé stránky a cítíme tu pachuť. Pachuť nespravedlnosti a pocit, že existují dvě kategorie občanů. Jedni, kteří musí dokládat každou korunu a dodržovat každé nařízení a druzí, kteří si píší vlastní pravidla do kroužkových bloků.
Deníček je možná bezpečně schovaný, ale jeho duch v české politice straší dál. Mistr Faltýnek nás naučil jednu zásadní lekci. Papír snese všechno, pokud máte dostatečně velký koberec, pod který to můžete zamést. A my, jako voliči, bychom si měli pamatovat, že když někdo říká, že stát řídí jako firmu, měli bychom se velmi rychle ptát, jestli tou firmou není náhodou jen úklidová služba specializovaná na zametání vlastních průšvihů.
Šifra byla rozluštěna hned první den. Ale k čemu je nám řešení, když se ti, co mají trestat, raději dívají jiným směrem? To je ta pravá tragédie Faltýnkova diáře. Ne to, co v něm bylo napsáno, ale to, co se stalo poté, co jsme si to přečetli. Tedy vlastně to, co se nestalo.
