Článek
České školství se ocitlo v bizarní pasti. Na jedné straně stojí učitel, vyzbrojený zastaralými osnovami a tabulkovým platem, na straně druhé moderní rodič s diagnózou v ruce, která slouží jako neprůstřelný štít pro jakékoliv selhání jeho potomka. Už to není o vzdělávání. Je to o právních bitvách, papírové válce a tichém teroru, kde se pod pojmem individuální přístup skrývá prostá neschopnost přijmout fakt, že některé děti na běžnou základní školu prostě nemají ať už intelektově, nebo výchovně.
Diagnóza jako odpustek za nevychovanost
Věta „Moje dítě není nevychované, je hyperaktivní“ se stala zaklínadlem moderní doby. Dříve se dítěti, které nerespektovalo autoritu a narušovalo kolektiv, prostě řeklo, že je nevychované. Dnes? Dnes má ADHD, poruchu pozornosti, opoziční vzdor nebo širokou paletu jiných zkratek. Samozřejmě, skutečná hyperaktivita existuje a je pro rodinu i dítě vyčerpávající. Jenže v českých lavicích se nám rozmohl nešvar, diagnóza jako módní doplněk a univerzální omluvenka na cokoli.
Pedagogicko-psychologické poradny (PPP) praskají ve švech. Rodiče tam nechodí pro pomoc, jak dítě naučit disciplíně, ale pro klíčky. Klíčky k úlevám. Potřebují papír, který učiteli sváže ruce. Pokud dítě vyrušuje, napadá spolužáky nebo ignoruje pokyny, není to chyba výchovy, je to projev chemické nerovnováhy, na kterou si učitel nesmí ani stěžovat. Jakmile se o to pokusí, následuje smršť stížností na nepřípustnou stigmatizaci nemocného dítěte.
Matematika na úrovni zvláštní školy v běžné třídě
Absurdita dosahuje vrcholu u testů a hodnocení. Inkluze v českém podání znamená, že v jedné třídě máte budoucího jaderného fyzika a dítě, kterému musíte v sedmé třídě zjednodušit matematiku na úroveň sčítání do dvaceti, tedy na úroveň zvláštních škol. Rodiče si tyto úlevy hlídají s razancí exekutora.
Doporučení z poraden jsou pro učitele závazná a běda mu, pokud je nedodrží. Zkrácené zadání, poloviční nároky, tolerance chyb, které by jinde neprošly. Výsledek? Učební úroveň celé třídy klesá, protože učitel tráví 80 % času logistikou úlev pro tři čtyři jedince, místo aby rozvíjel zbytek třídy. A nedej bože, aby učitel jen naznačil, že dítě na danou školu intelektově nestačí. Reakce rodičů je okamžitá a agresivní: „V žádném případě! Moje dítě není hloupé, jen má papír na dys-všechno!“ Realita je, ale taková, že dříve tyto děti v chráněném prostředí speciálního školství vzkvétaly, protože měly tempo, které zvládaly. Dnes je trápíme v inkluzivním mlýnku, kde jsou permanentně frustrované, ale rodič má pocit vítězství, jeho dítě je přece „normální“.
Když se asistent stane divákem
„Mám ve třídě chlapce s diagnózou ADHD,“ vypráví učitelka. „Dítě běžně vulgárně nadává spolužákům. Když ho chci napomenout, matka vytáhne papír z poradny. Asistentka pedagoga tam jen sedí a dívá se. Rodiče jí zakázali na dítě zvyšovat hlas nebo ho jakkoli omezovat. Asistentka tak v podstatě jen pozoruje, jak dítě demoluje výuku, a já musím tvořit testy, které jsou prakticky omalovánkami, aby chlapec mohl mít trojku a matka byla spokojená. To není inkluze, to je asistovaná sebevražda vzdělávání.“
Pozorovatel za státní peníze
Mnoho rodičů žije v bludu, že asistent pedagoga je osobní sluha jejich dítěte, který za něj napíše testy a učiteli nadiktuje, jak má vypadat zjednodušené zadání. Omyl, asistent nemůže za učitele dělat a tvořit zkrácené a zjednodušené testy. On je tam prostě jako pomocná ruka pro dítě i třídu.
Učitel je ten, kdo tvoří přípravy, kdo odpovídá za výsledek a kdo musí produkovat nekonečné varianty téže látky pro deset různých úrovní schopností v jedné místnosti. Často tak končí jako bezmocný štváč, zatímco rodiče si hlídají doporučení z poradny s ostřížím zrakem, ale málokdy se zeptají: „Co můžeme udělat doma my, aby naše dítě ve škole neparalyzovalo ostatní?“
Učitel jako lovná zvěř
Práce učitele už není o pedagogice. Je to práce krotitele v kleci plné právně chráněných šelem. Jakmile se učitel pokusí nastavit hranice, narazí na hradbu agresivních rodičů, kteří vyhrožují zřizovatelem nebo inspekcí. Učitel musí být psychologem, aby odlišil skutečnou poruchu od čisté drzosti, kreativcem, aby vytvářel pět verzí téhož testu a fackovacím panákem společnosti. Pokud učitel řekne pravdu, tedy že dítě v běžné třídě trpí a mělo by být v jiném typu školy, je označen za neschopného.
Kam to vede? K průměrnosti a totálnímu vyhoření
Tento systém je neudržitelný. Inkluze bez adekvátních prostředků a s armádou rodičů, kteří zneužívají systém poraden k maskování výchovného selhání, likviduje školství zevnitř. Učitelé, ti kvalitní a zkušení, odcházejí. Proč by se nechali ponižovat dětmi, které vědí, že se jim nic nestane, a rodiči, kteří každou pětku vnímají jako útok na lidská práva?
Pokud si jako společnost nepřiznáme, že ne každé dítě patří do běžné třídy a že hyperaktivita není omluvenka pro absenci slušného chování, naše školy se změní v hlídací centra pro frustrované žáky. A ti, kteří se skutečně chtějí něco naučit, na to doplatí nejvíc. Budeme mít generaci s jedničkami na zjednodušených vysvědčeních, která ale v reálném životě narazí, protože v práci jim nikdo test nezjednoduší a šéfovi diagnóza z poradny stačit nebude.
