Článek
Pohled na výdejní okénko v běžné české základní škole nabízí rozporuplný obraz. Na jedné straně se usměvavé kuchařky snaží servírovat nutričně vyvážená jídla, na straně druhé stojí zástupy dětí, které s výrazem odporu odnášejí plné talíře.
Stojím u odkládacího pultu školní jídelny a v duchu počítám. Jedna porce kuřete na paprice, druhá, třetí. Téměř netknuté. K tomu hromady příloh a polévky, kterých se lžíce ani nedotkla. Jako pedagog se na tento výjev dívám s rostoucí frustrací. Není to jen o jídle, je to o naprosté ztrátě hodnot, úcty k práci druhých a o alarmujícím životním stylu, který si naše děti přinášejí z domova.
„Proč to odnášíš, Jakube? Vždyť jsi ani neochutnal,“ zastavuji osmáka, který s naprostou samozřejmostí odkládá tác s kompletním obědem. „Já to nejím, vypadá to divně,“ odsekne mi bez špetky zaváhání. „Rodiče ti ten oběd platí, kuchařky to vařily od rána. Aspoň tu polévku bys mohl sníst, potřebuješ něco teplého do žaludku,“ zkouším to znovu, i když vím, že mluvím do zdi. „Já jsem říkal mámě, že sem nechci chodit, ale ona si nedá říct. Já si radši cestou domů koupím bagetu v Albertu,“ uzavře diskuzi a s ledovým klidem položí tác k odkládacímu okénku.
Tento dialog není ojedinělý. Je to každodenní folklór, který my, učitelé, sledujeme se staženým hrdlem. Pro mnohé žáky je přitom tento školní oběd jedinou šancí na skutečné, teplé jídlo. Jenže realita je taková, že rodiče poctivě platí složenky v domnění, jak o své děti pečují, zatímco jejich potomci dobrovolně hladoví a čekají, až se otevřou dveře nejbližšího supermarketu. Tam pak za kapesné pořídí chipsy, energetický nápoj nebo gumové medvídky, aby zahnali hlad cukrem a chemií.
Kultura dovážek a vytracení domácího krbu
Kde se stala chyba? Odpověď bohužel často nacházím v rodinném zázemí. Žijeme v době, kdy se z domácího vaření stala pro mnohé zbytečná zátěž. Vidím to v dotaznících, slyším to z každodenního vyprávění dětí o tom, co dělaly o víkendu. Spousta maminek dnes doma prakticky nevaří. Jídlo se objednává přes aplikace, vyzvedává se v krabičkách u okénka nebo se rodina rovnou stravuje v restauracích a fastfoodech.
Školáci tak zcela ztrácejí kontakt s klasickou gastronomií a poctivými surovinami. Když pak před žáka, zvyklého na extrémně výrazné chutě fastfoodů (glutamátů a smažených jídel), postavíte poctivé kuře na paprice nebo luštěninový salát, nastává psychologický blok. Pokud dítě doma nezažívá rituál společného stolování a nevidí rodiče jíst normální stravu, vnímá školní jídelnu jako nepřítele. Čočka nebo ryba jsou pro ně „cizí předměty“, nikoliv palivo pro tělo. Neznají barvu domácího vývaru, neznají chuť dušené zeleniny. Jejich chuťové pohárky jsou otupeny agresivním kořením z průmyslově zpracovaných potravin.
Jsou to skutečně „blafy“?
Samozřejmě očekávám vlnu negativních komentářů. „Vždyť ty školní blafy se nedají jíst,“ slyším to často i od některých rodičů, kteří tak nevědomky své děti v jejich odporu podporují. Ano, všichni máme v paměti univerzální hnědé omáčky a připálené mléko z dob našeho dětství v minulém režimu. Jenže jako člověk, který v té jídelně jí každý den spolu se svými žáky, musím říct, dnešní školní kuchyně je úplně jinde.
Kuchařky podléhají drsným normám (tzv. spotřební koš), snaží se o moderní recepty, připravují salátové bary a děti mají často na výběr ze dvou jídel. Navíc v naší škole vaří ženy, které tu mají své vlastní děti a vnoučata. Ta jídla jsou ve většině případů chutná, čerstvá a poctivě připravená. O ceně se ani nemusíme bavit, je dotovaná státem a za ty peníze se dnes nikde jinde plnohodnotně nenajíte, ale co je nezdravé, to bohužel dětem chutná víc a bojovat s reklamou na burgery je z pozice učitele téměř nemožné.
Neúcta, která bolí a jablko jako zbraň
Nejsmutnější pohled mě ale čeká, když vyjdu ze školy po skončení výuky. Jídelna se snaží dětem přilepšit a dává k obědu ovoce nebo jogurt. U výdeje se neustále snažíme žáky korigovat: „Pokud to nechceš jíst tady, odlož to do připraveného boxu na konci jídelny pro ostatní, nebo si to aspoň schovej do aktovky na později.“ Výsledek?
Při odchodu ze školy vidím na chodnících a trávníku v okolí budovy rozšlapaná jablka, rozmačkané pomeranče a rozstříknuté jogurty. Děti s nimi po cestě domů po sobě hází. Zdravá svačina se v rukou dnešní generace mění v munici pro pouliční bitky. Je mi z takového plýtvání zle. Je to zrcadlo dnešní doby, kde je všeho nadbytek a nic nemá svou cenu.
Hledání viníka
Můžeme modernizovat jídelny, jak chceme, ale pokud školák z domova nezná základní kulturu jídla, nic se nezmění. Kde je chyba? V systému, v kuchyni, nebo v rodině? Já osobně hledám chybu v rodinné výchově a v tom, jak jsme jako společnost rezignovali na úctu k tomu, co máme na talíři.
Co si o tom myslíte vy? Je skutečně řešením bageta v Albertu a tichý souhlas rodičů s tím, že jejich dítě vyhazuje zaplacené jídlo do koše? Nebo bychom měli začít děti učit, co je to jídlo a kolik práce za ním stojí, dřív, než ho rozšlapou na chodníku před školou?
