Článek
Stojím každý den ve třídě a bezmocně koukám, jak děti kašlou na základní pravidla češtiny. Jakýkoli pravopisný problém okamžitě svádějí na nějakou diagnózu a psací písmo mají za středověký přežitek. Odmítám nad tím jen zavírat oči. Ten věčný alibismus a omlouvání chyb mě upřímně děsí. Otázka totiž nestojí tak, jestli máme dětem pořád ustupovat a všechno jim zjednodušovat. Jde o to, jak dlouho ještě budeme tolerovat, že se od dětí nic nechce. Pokud budeme pořád slevovat z nároků jen proto, aby byl klid, dočkáme se dne, kdy společnost právem ukáže prstem na nás učitele. Budou říkat, že jsme novou generaci vůbec nic nenaučili a nepřipravili ji pro život.
Ignorování velkých a malých písmen je čistá lenost. Je mi smutno, když vidím, jak patnáctiletý kluk napíše na začátku věty malé písmeno nebo zkomolí vlastní příjmení a ještě se diví, co po něm vlastně chci.
Výmluvy na mobily a chatování, kde se píše rychle a bez pravidel, sice letí, ale neomlouvají vůbec nic. Telefony dělají práci za ně, opravují text samy a výsledkem je, že děti přestaly u psaní úplně přemýšlet. Jakmile mají vzít do ruky obyčejnou propisku, jejich mozek odmítá udělat cokoli navíc, protože je jim to zkrátka jedno. Velká písmena přitom nejsou žádný výmysl češtinářek, ale základ toho, aby text dával smysl.
Dnešní děti, ale texty jen slepě hltají z krátkých titulků na TikToku nebo Instagramu a jejich vlastní psaní pak vypadá jako jeden velký chaotický guláš. Pokud na tuhle hru přistoupíme a přestaneme jim za tyhle chyby dávat špatné známky, vychováme lidi, co nenapíšou ani kloudný e-mail do práce.
Někdejší základ výuky, obyčejný diktát, se dnes proměnil v naprostou katastrofu. Místo, abychom děti učili se soustředit, poslouchám ze všech stran od různých moudrých poradců, že diktáty jsou moc stresující a měly by se zrušit. To je padlé na hlavu. Diktát ukazuje čistou pravdu, kterou se snažíme maskovat. Ukazuje, že děti neumí naráz poslouchat učitele, vybavit si pravidlo a ještě u toho hýbat rukou. Pokud žák totálně pohoří, není to tím, že by toho na něj bylo moc, ale tím, že neumí základy a chybí mu jakákoli disciplína.
Místo, abychom z dětí dělali chudáčky, co neunesou trochu tlaku, musíme naopak v přípravě přitvrdit. Klidně změňme styl, pišme doplňovačky, kde musí žák každé i/y nahlas zdůvodnit, ale odmítám debaty o tom, že zkoušení pravopisu do školy nepatří. Pokud zrušíme diktáty jen proto, aby děti neměly trauma z pětky, problém nevyřešíme, jen před ním zbaběle utečeme.
Ta řeč o tom, že dnešní děti už nemají kapacitu na to, aby si zapamatovaly vyjmenovaná slova, je jen další lež. Jejich mozky jsou úplně stejné jako ty naše, jen se jim strašně nechce překonávat jakýkoli odpor a sednout si k učení. Slova jako pelyněk, sýček nebo vyžle jsou pro ně sice cizí, ale místo abychom jim rozšiřovali slovní zásobu, raději nad tím mávneme rukou.
Považuji za naprosto nepřípustné, aby žák na druhém stupni zaměňoval slova být a bít jen proto, že se mu nechtělo vteřinu přemýšlet nad významem věty. Výuka vyjmenovaných slov musí být tvrdá a nekompromisní, postavená na neustálém opakování a logice. Omlouvat to tím, že svět je dnes jinde a všechno si vyhledají na internetu, je cesta do pekel. Děláme z nich nesvéprávné lidi, co neumí logicky uvažovat.
Válka o psací písmo a ten obrovský odpor k němu jasně ukazují, jak hluboko jsme ochotni klesnout kvůli vlastnímu pohodlí. Školství tady zkrátka fatálně ustoupilo dětské lenosti. Jsou rádi, že zvládnou jeden typ písma, a my jim v tom ještě jdeme na ruku. Přitom je dokázáno, že plynulé psaní rukou rozvíjí mozek, řeč a myšlení daleko lépe než pouhé datlování tiskacích znaků. Tiskací písmo lidi při delším psaní unavuje a hrozně zpomaluje. Přesto raději tolerujeme hrozné škrábání, jen abychom neměli konflikt s dětmi a jejich úzkostlivými rodiči.
Celý tenhle stav je výsledkem tlaku společnosti, kde se ze školy stal obchoďák a z učitele fackovací panák. Veřejnost a firmy si hlasitě stěžují, že mladí lidé neumí napsat souvislý text bez chyb, ale ti samí rodiče běží do školy hned podávat stížnosti, jakmile jejich potomek dostane zaslouženou pětku z pravopisu.
Školy ze strachu raději kapitulují, zametají problémy pod koberec a dávají trojky z milosti, jen aby měly od prskajících rodičů klid. Tímhle přístupem, ale dětem strašně ubližujeme a směřujeme k tomu, že lidi nebudou umět pořádně číst ani psát.
Pokud učitelé ztratí odvahu trvat na pravidlech a spravedlivém hodnocení, celé školství ztratí smysl. Cesta ven rozhodně nevede přes další zjednodušování osnov a slevování z nároků. Musíme okamžitě zatáhnout za záchrannou brzdu a začít bezpodmínečně vyžadovat disciplínu a tvrdou práci.
Na konci základky musí stát gramotný člověk, ne někdo, kdo se bez počítače ani nepodepíše. Stojím si za tímto názorem a říkám jasně: Buďme důslední, nekompromisní a odmítněme se podílet na tom, že naše děti hloupnou jen proto, že jim je to pohodlné.
