Článek
Po volbách bylo jasno téměř okamžitě. Ne proto, co koalice říkala, ale jak to říkala. Zaskočení, nervozita, prázdná slova. Žádná důstojná porážka, žádné „voliči rozhodli“. Jen opatrné přešlapování a tiché doufání, že se výsledek ještě nějak rozplyne. Nerozplynul.
Místo přijetí reality přišlo její zpochybňování. Hledání viníků, okolností, mediálního prostředí, dezinformací. Všechno bylo špatně, kromě nich. Jak mi řekl jeden známý:
„Prohráli a první, co udělali, bylo, že se to pokusili ukecat.“„Kdyby se omluvili a řekli, že to podělali, možná bych jim to i věřil. Ale oni to neumí.“
Budovali si obraz kompetentní a odpovědné vlády. Opakovali to tak dlouho, až to začali brát jako fakt, ne jako názor. A pak přišla porážka. Nejen politická. Existenciální. Zhroutil se jim příběh o nich samých. Najednou nebyli ti rozumní, dospělí, lepší. Byli to prostě politici, které voliči poslali pryč.
Uvnitř koalice se okamžitě rozjela tichá válka. Každý věděl, kdo za to může, vždycky někdo jiný. Sebereflexe? Ta se nekonala. Když jde o křesla, kariéry a budoucnost, přiznat chybu je luxus, který si málokdo dovolí. Místo toho přišly tabulky, analýzy a řeči o tom, že to bylo složité.
Nejvíc, ale bije do očí jejich totální odtržení od reality. Koalice žila v bublině, kde jim novinové komentáře, experti a sociální sítě neustále tleskaly. V téhle bublině bylo všechno v pořádku. Lidi byli sice nespokojení, ale neinformovaní. Kritika byla „populismus“.
Jenže pak přišly volby a bublina praskla. Tvrdě. Hlasitě. Bez milosti.
A pak přišel strach. Opravdový. Strach z opozice. Z toho, že budou muset své kroky obhajovat bez moci, bez aparátu, bez výmluv. Najednou nebyli ti, kdo rozdávají karty. A bylo to na nich vidět.
Místo nové energie přišlo lpění na starých narativech. Jako by opakováním dokola mohli výsledek zneplatnit.
Tohle nebyla jen volební prohra. Tohle byl náraz do reality, kterou odmítali vidět celé roky. Reality lidí, kteří řeší ceny, práci, budoucnost, a ne politické sebepotvrzování. A čím víc se bývalá vláda snažila vysvětlit, že za nic nemůže, tím víc působila směšně a odtrženě.
Nakonec mi došlo, že jejich největší problém nebyl v jednotlivých chybách, ale v postoji. V přesvědčení, že vědí líp, že mají pravdu automaticky, že když jim lidé nerozumí, je to chyba lidí.
A právě za tuhle aroganci jim to voliči spočítali. Bez emocí. Bez slitování. U volební urn.
