Článek
Sentinelci. Šípy jako jediná odpověď na pokrok
Na opačném konci světa, v Bengálském zálivu, leží ostrov North Sentinel. Zdejší kmen je pravděpodobně nejizolovanější komunitou na světě. Jakákoliv snaha o kontakt končí deštěm šípů. Sentinelci nám vysílají jasný vzkaz: „Nezajímáte nás. Vaše léky, vaše technologie, vaši bozi, nechte si je.“
V roce 2018 zde tragicky zahynul mladý americký misionář John Allen Chau. Chtěl jim přinést Bibli a moderní medicínu. Oni mu přinesli smrt. Internet se tehdy rozčísl vejpůl. Jedni volali po trestu pro vrahy, druzí Chaua označili za arogantního hazardéra, který mohl svou přítomností vyhubit celý kmen obyčejnou rýmou.
Máme, ale morální právo tento vzkaz respektovat, když víme, že na tom ostrově pravděpodobně ženy umírají při porodech a děti na banální infekce? Je „nechat je žít v souladu s přírodou“ jen jiný název pro „nechat je trpět v barbarství“? Nebo je jejich agresivita jen jedinou funkční obranou proti světu, který všechno jen zneužívá?
Korowai a stín kanibalismu. Když kultura naráží na náš žaludek
V neprostupné džungli indonéské Papuy žije kmen Korowai. Až do 70. let 20. století tito lidé netušili, že na planetě existuje někdo jiný. Jsou proslulí stavbou neuvěřitelných domů v korunách stromů, často ve výšce přes 30 metrů. Je to architektura přežití, ochrana před nepřátelskými klany a zlými duchy.
U Korowaiů se však naráží na nejtvrdší etický oříšek, rituální kanibalismus. Podle některých svědectví tito lidé věří, že když někoho posedne zlý démon „khakhua“, je jejich povinností ho zabít a sníst, aby se rovnováha světa obnovila. Zde končí veškerá romantika o ušlechtilých divoších. Pokud v pralese dochází k rituálním vraždám, má moderní stát právo zasáhnout? Nebo je kanibalismus v kontextu jejich víry stejně legitimní jako naše války ve jménu demokracie?
Tarahumarové. Nadlidé, které jsme otrávili pokrokem
V hlubokých kaňonech Mexika žije kmen Tarahumarů, kteří si sami říkají Raramuri, ti, co rychle běhají. Jsou to dost možná nejlepší vytrvalostní běžci planety. Dokážou uběhnout stovky kilometrů v kuse, jen v sandálech vyrobených ze starých pneumatik. Jejich těla jsou biologickým zázrakem.
Ale podívejte se, co se stalo, když k nim dorazily silnice. S cestami přišel cukr, levný alkohol a zpracované potraviny. Z legendárních běžců se stávají lidé trpící obezitou a cukrovkou. Jejich kultura se mění v turistickou atrakci tohle je ta „lepší budoucnost“, kterou jim nabízíme? Je morální pozorovat jejich fyzickou i morální degradaci výměnou za to, že mají přístup k elektřině a televizi?
Nejosamělejší muž planety. Příběh, který vás rozpláče
V Brazílii v srpnu 2022 zemřel člověk, kterému se přezdívalo „Muž z díry“. Byl posledním přeživším svého kmene, který v 90. letech vyvraždili bezohlední rančeři. Celých 26 let žil v naprosté izolaci v Amazonii. Každý, kdo se k němu pokusil přiblížit, byl přivítán šípem. Nikdy nepromluvil s žádným moderním člověkem. Nikdo neznal jeho jméno, jeho jazyk ani jeho sny.
Tento muž byl symbolem totálního selhání naší civilizace. Věděli jsme, kde je, ale nemohli jsme mu pomoci, protože nás nenáviděl a měl k tomu dobrý důvod. Zemřel sám v hamace, obklopený peřím papoušků, které si sám nasbíral. Je tohle ta „svoboda“, kterou chceme chránit? Nechat posledního člena národa zemřít v osamění, jen abychom dodrželi etický kodex o nekontaktování? Nebo jsme ho měli odchytit jako zvíře a umístit do ústavu?
Rodina Lykovových
Příběh rodiny Lykovových představuje jeden z nejúžasnějších a zároveň nejtragičtějších příkladů lidské izolace v moderních dějinách. Tato rodina ruských starověrců, pronásledovaná sovětským režimem pro svou víru, se v roce 1936 rozhodla opustit civilizaci a zmizet v neprostupné sibiřské tajze. Pod vedením otce Karpa Josifoviče se uchýlili hluboko do Sajanských hor, kde v naprostém odloučení prožili neuvěřitelných 42 let.
Život mimo čas
Lykovovi si vybudovali nuzný srub u říčky Jerinat v Chakaské oblasti, více než 250 kilometrů od nejbližšího lidského obydlí. Žili životem, který se prakticky nelišil od středověku. Jejich dny byly naplněny nekonečnou prací na políčkách s bramborami a konopím, sběrem lesních plodů a modlitbami ze starobylých textů. Jelikož neměli kovy, vyráběli si nádobí ze dřeva a kůry; boty si pletli z břízy a oheň rozdělávali křesáním kamenů. Největším utrpením pro ně byla naprostá absence soli.
V izolaci vyrostly i jejich čtyři děti,Savin, Natálie, Dmitrij a Agafja. Dvě nejmladší z nich do roku 1978 nikdy neviděly jiného člověka než své příbuzné a o existenci vnějšího světa věděly jen z vyprávění rodičů. Rodina neměla tušení o druhé světové válce, o svržení atomových bomb ani o tom, že lidstvo vstoupilo do vesmíru.
Osudové setkání
Zlom nastal v roce 1978, kdy jejich obydlí náhodou spatřila z vrtulníku skupina geologů. První kontakt byl pro vědce šokující: setkali se s lidmi, kteří mluvili archaickou ruštinou 17. století a považovali moderní předměty, jako byl celofán nebo magnetofon, za „ďábelské věci“. Přestože geologové rodině pomohli, kontakt s civilizací se stal pro rodinu osudným.
V roce 1981, pouhé tři roky po objevení, zemřeli tři ze čtyř sourozenců. Savin a Natálie podlehli selhání ledvin, zatímco Dmitrij zemřel na zápal plic. Spekuluje se, že klíčovým faktorem byla jejich chybějící imunita vůči běžným chorobám, které do jejich uzavřeného ekosystému zavlekli návštěvníci. Otec Karp zemřel ve spánku v roce 1988, přesně deset let po jejich objevení.
Poslední poustevnice
Jedinou přeživší zůstala nejmladší dcera Agafja. Přes nabídky na přestěhování do města či kláštera se vždy nakonec vrátila do svého srubu v tajze, kde žije dodnes. Agafja se stala symbolem nezlomné víry a sepětí s přírodou. Přestože dnes přijímá pomoc od dobrovolníků a v roce 2021 se díky daru ruského miliardáře přestěhovala do nového, odolnějšího srubu, stále odmítá vymoženosti moderní doby, které by byly v rozporu s jejím náboženským přesvědčením.
Civilizační narcismus. Chceme je zachránit, nebo se na nich jen dívat?
Často se o těchto lidech píše s romantickým nádechem. Promítáme si do nich svou vlastní touhu po jednoduchosti, kterou jsme ztratili v džungli kanceláří a hypoték. Ve skutečnosti je život v divočině brutální, krátký a tvrdý. Bolest zubů tam znamená měsíce utrpení, zlomená noha často znamená smrt.
Na druhou stranu, historie ukazuje, že jakmile zapomenutý kmen objevíme, začne jeho nezvratný zánik. Přineseme jim trička s logem korporací, plastové lahve a hlavně pocit méněcennosti. Ukážeme jim svět, ve kterém jsou chudí, i když do té doby byli pány svého vesmíru.
Rozsudek je na nás
Stojíme před neřešitelným paradoxem 21. století. Pokud nekontaktované kmeny necháme být, odsuzujeme je k pomalému vymírání v izolaci. Pokud je kontaktujeme, ničíme jejich duši a často i jejich těla.
Měli bychom kolem těchto posledních rájů postavit neviditelné zdi, hlídané armádou, a nechat je žít v jejich pravdě? Nebo je naší morální povinností přivést je do naší doby, poskytnout jim vzdělání a lékařskou péči, i kdyby to mělo znamenat konec jejich unikátní kultury?
Co si o tom myslíte vy?
Napište svůj názor do komentářů. Tohle téma nemá správnou odpověď, ale vaše reakce ukážou, jakou cenu pro nás má lidská svoboda a jakou cenu má přežití za každou cenu.
Zdroje:
