Článek
„Za nás jsme to dělali taky.“ To je věta, kterou slyšíme z každé strany, kdykoliv si my učitelé v kabinetu nebo na veřejnosti posteskneme nad stavem dnešního školství. Je to univerzální argument, který má smést ze stolu jakoukoli stížnost na chování žáků. Jenže ruku na srdce, opravdu jsme to dělali taky? Ano, nebyli jsme svatí. Taky jsme po sobě házeli houbou, dělali si z učitelů legraci za jejich zády a občas jsme běhali po chodbách tak, že se za námi prášilo. Jenže je tu jeden propastný rozdíl, který z dnešních přestávek dělá adrenalinový sport pro učitele a přehlídku absolutní neúcty pro žáky. My jsme totiž měli něco, co se dnes ze školních řádů i dětských hlav vytratilo, respekt.
Dnešní realita učitelského povolání už dávno není jen o předávání znalostí nebo o výkladu látky. Dnešní učitel je v první řadě dozorce, krotitel divé zvěře, detektiv a uklízečka v jednom. A upřímně? Někdy máte chuť to prostě vzdát a nechat tu školu svému osudu. Protože pocit, že bojujete s větrnými mlýny, je po několika odsloužených dozorech na chodbě naprosto paralyzující. Člověk vystuduje vysokou školu, aby formoval budoucí generace, a pak tráví pětinu pracovní doby tím, že hlídá, aby se děti nepomlátily smetákem.
Svačina v míse a mokrá spoušť na stropě
Představte si tu scénu, která se opakuje téměř každý týden. Vejdete na dívčí toalety. Čekali byste štěbetání o tom, co se děje v jejich životech? Omyl. Z jedné kabinky se ozývá podivné šustění a tlumený smích. Dvě slečny se tam v těsném prostoru snaží ze spodního prádla vylovit mobilní telefon. Ve škole je sice používání mobilů zakázáno, ale pro tuhle generaci je digitální existence důležitější než ta skutečná. Ten vynalézavý způsob, jak telefon propašovat kolem učitelů a schovat ho do kalhotek, by byl skoro obdivuhodný, kdyby nebyl tak zoufale smutný.
Pohled do vedlejší kabinky je, ale ještě mnohem výživnější a depresivnější zároveň. V záchodové míse se topí řízek od maminky, nebo třeba jablko a dva rohlíky. Proč? Protože je to „sranda“. Protože se jim nechtělo svačinu jíst, tak ji prostě spláchli. Nebo se o to aspoň pokusili, protože spláchnout celý rohlík obvykle končí katastrofou pro potrubí a následným výjezdem instalatérů, který škola platí z peněz, jež by mohly jít na pomůcky.
A když zvednete hlavu nahoru, naskytne se vám pohled na naprostou spoušť. Strop zdobí mokré, zmuchlané koule toaletního papíru, které tam drží jako nechutné, hnijící krápníky. Někdo si dal tu práci, namočil celou roli papíru v umyvadle, rval z ní kusy a pak je vší silou mrštil nahoru, aby se pobavil tím, jak tam zůstanou viset. V tu chvíli se ve vás všechno sevře. Máte chuť zařvat přes celou chodbu: „Tak dost! Jestli to nepřestane, tak se vám toaletní papír sebere a budete si zadek utírat prstem!“ Samozřejmě to neuděláte. I když je to nadsázka vyvolaná čistým zoufalstvím, jako učitel si to nemůžete dovolit. Do hodiny byste měli v kabinetu rozčíleného rodiče s mobilem v ruce, který by vás nahrával a obvinil z šikany a porušování lidské důstojnosti jeho potomka.
Boj o přežití mezi zvoněním
Lidé mimo školství si často myslí, že učitel si odsedí svých 45 minut v relativním klidu, pak si v kabinetu v klidu vypije kávu a po obědě jde s čistou hlavou domů. Realita přestávek je, ale diametrálně odlišná. Jako dozor na chodbě se nemůžete rozčtvrtit. Musíte hlídat jeden konec chodby, zatímco na druhém se děje něco, co připomíná gladiátorské zápasy.
Ve třídách se mezitím kluci mlátí hlava nehlava, protože testosteron a nuda jsou výbušná kombinace. Po třídě létají smetáky, které mohou někomu vážně ublížit, stříká se voda z lahví po celém vybavení třídy, ničí se školní pomůcky. Když přijdete a sjednáte pořádek, dostane se vám často jen drzého pohledu nebo otráveného „No joooo“. Ten pocit, že dětem je úplně jedno, jestli něco rozbijí nebo někomu ublíží, je naprosto děsivý. Nejde o to, že by byly zlé od přírody. Jde o to, že jim chybí základní nastavení hodnot, vědomí, že věci mají cenu a že práce druhých, třeba té paní uklízečky, co ty namočené chuchvalce ze stropu musí pracně sundávat, si zaslouží úctu.
Rodič jako advokát, ne spojenec
Kde se stala ta chyba? My, starší, si pamatujeme ten mrazivý pocit v žaludku cestou domů, když jsme něco provedli. Věděli jsme, že jakmile se to dozví rodiče, nastane peklo. Žádné diskuse, žádné vymlouvání, žádné „on si na mě zasedl“. Táta nejdřív poděkoval učiteli za to, že ho informoval, a pak nám doma velmi názorně vysvětlil, co se sluší a patří. Týden bez televize, zákaz chození ven, domácí práce navíc. To byl standard, který nás učil odpovědnosti za naše činy.
Dnes? Role se obrátily o 180 stupňů. Škola a rodina už nejsou partneři, kteří táhnou za jeden provaz ve výchově budoucího dospělého. Často jsou to nepřátelé na opačných stranách barikády. Rodič dnes nepřichází do školy s otázkou: „Co můj syn provedl a jak to napravíme?“, ale s útočným postojem: „Jak jste si dovolila mého syna napomenout? Vy jste ho tím traumatizovala!
Vychováváme generaci „sněhových vloček“, které jsou sice extrémně křehké, když jde o jejich vlastní pohodlí, ale zároveň neuvěřitelně drzé vůči jakékoli autoritě. Děti dnes znají svá práva nazpaměť, citují školní řád a paragrafy, kdykoliv se jim to hodí, ale o svých povinnostech nemají ani páru. Strach z trestu nahradil pocit absolutní nedotknutelnosti. Vědí, že se jim v podstatě nic nemůže stát.
Zmizelá hodnota jídla a věcí
Vrátím se k těm spláchnutým svačinám. To je pro mě osobně vrchol neúcty. V době, kdy se mluví o ekologii, o šetření a o tom, jak jsou potraviny drahé, vidíme v záchodech jídlo. Není to jen o tom, že je to nechutné.
Když vidím ty mokré koule toaletního papíru na stropě, není mi líto jen té práce s úklidem. Je mi líto společnosti, která dopustila, aby se z instituce vzdělávání stalo hřiště pro nevychované jedince, kterým je všechno jedno. My učitelé nejsme stroje. Jsme lidé, kteří chtějí učit, inspirovat a pomáhat dětem růst. Místo toho trávíme přestávky monitoringem toalet a korigováním žáků, kteří se chovají jako z divokých vajec, abychom zabránili kyberšikaně nebo totální devastaci majetku.
Kudy ven z bludného kruhu?
Nechceme školu jako vězení s ostnatým drátem a kamerami na každém metru. Chceme děti, které se smějí, které mají energii a které občas udělají nějakou tu klukovinu, to k dětství a dospívání neodmyslitelně patří. Ale chceme také děti, které vědí, že spláchnout jídlo do záchodu je špatně. Které vědí, že učitel není jejich sluha, ani boxovací pytel pro jejich frustrace, ale člověk, který jim chce něco předat.
Dokud budeme jako společnost omlouvat nevychovanost moderní dobou, specifickými potřebami nebo volnou výchovou, budeme ze škol dál vynášet jen frustraci, vyhořelé učitele a mokrý toaleťák ze stropu. Je čas vrátit do škol respekt. A ten nezačíná ve třídě před tabulí, ale doma u jídelního stolu a v přístupu rodičů k autoritám. Pokud se to nezmění, brzy nebude mít ty naše děti kdo učit.
Co si o tom myslíte vy? Máte podobnou zkušenost ze školy vašich dětí, nebo jako pedagogové? Je situace opravdu tak vážná, nebo jen my učitelé „staré školy“ zbytečně panikaříme?
