Článek
Kdo nezažil, nepochopí. Kdo zažil, tomu se při vzpomínce na praskání v reproduktorech okamžitě vybaví ta nejsladší nostalgie mládí. Nebyly to jen akce v kalendáři. Byly to rituály. Byly to „čaje“. Byly to soboty, které dávaly smysl celému týdnu v lavici nebo u ponku. Dnes, v době digitální vyhlazenosti a festivalů s ochrankou na každém rohu, se na tyhle časy díváme jako na ztracený svět, kde svoboda chutnala po víně pochybné kvality a prachu z polních cest.
Za zvukem bigbítu
Cesta na zábavu, to byla expedice. Auta tehdy neměl každý a autobusy o víkendu na venkově? To byla spíše sci-fi literatura. A tak se chodilo pěšky. Skrze kukuřičná pole, po okreskách, zkratkami přes sady. Vidím to jako dnes, parta kluků a holek, v dálce už slyšíte dunění zkušebního tónu zvukaře a srdce se rozbuší.
Tehdy se žilo metalem. Jména jako Argema, Reflexy, Scarlet Rose, Premier, Invence nebo HBS nebyly jen nápisy na plakátech nalepených na trafice a autobusové zastávce. Byli to bohové lokálních pódií. Když spustila Argema své první tóny, hřiště pod místním „kulturákem“ nebo sokolovnou okamžitě ožilo. Nebylo potřeba laserových show ani LED stěn. Stačilo pár barevných reflektorů, mlha z vyvíječe, která voněla jako spálený cukr, a poctivý aparát, co vám rozvibroval vnitřnosti.
Móda podle vzoru metalových kapel
Dnešní influenceři by nad naším tehdejším „outfitem“ asi zaplakali, ale my jsme byli králové světa. Inspirace byla jasná, co měli na sobě borci z kapel Citron, Kern nebo Vitacit, to jsme museli mít i my. Základem byly plátěné kalhoty s pruhy, které nám mámy šily doma na stroji, protože v obchodech nic nebylo.
A boty? Legendární „sabatky“ semišové kotníkové boty na šněrování byly klasikou pro chladnější večery. Jakmile, ale přišla parná červencová noc, nastoupily číny (tenisky) nebo „kristusky“ – sandály, které přežily všechno, od tance v blátě až po úprk před rozzuřeným pořadatelem. Korunu všemu nasadila vypraná džíska a „somračka“, plátěná taška přes rameno, ve které se skrývalo vše podstatné, hřeben, balíček startek a možná i nějaká ta placatice na horší časy.
Gastronomie „vysoké“ úrovně
Nalijme si čistého vína i když v případě tehdejších zábav to s tím čistým vínem bylo složitější. Na Slovácku, v kraji vinic a slivovice, se paradoxně na zábavách často podávaly směsi, které měly k přívlastkovému vínu hodně daleko. Byly to všelijaké „slevky“, řezané vodou nebo sodovkou, podávané v plastových kelímcích. Ale v tu chvíli? Chutnalo to jako nektar bohů.
K jídlu nebyl žádný „street food“ ani burgery s avokádem. Královnou noci byla grilovaná klobása s hořčicí na papírovém tácku, doprovázená krajícem gumového chleba. K tomu brambůrky, tyčinky a vzduch prosycený kouřem z cigaret. Žádné VIP zóny, žádné rezervace. Všichni byli na jedné lodi, u jednoho upatlaného stolu.
Umíme se ještě vůbec bavit?
Dnešní svět je rychlý, digitální a sterilní. Každý moment se musí okamžitě sdílet na sítě, každá fotka musí mít filtr. Tehdy? Jediný filtr byl ten cigaretový. Žili jsme v přítomnosti, protože nic jiného nebylo. Když jste chtěli někoho oslovit, museli jste překonat ostych a jít za ním přes celý sál, ne mu poslat „like“ na profil.
Zábavy byly tmelem komunity. Potkávali se tam lidi z pěti okolních vesnic, řešily se tam lásky i sousedské spory, které se občas vyřešily drobnou strkanicí za rohem kulturáku, aby se za deset minut ti samí aktéři objímali u baru.
Ta doba už se nevrátí. Kapely sice občas pořádají vzpomínkové koncerty, ale ta syrovost a autenticita „čajů“ na zaprášeném hřišti už je pryč. Zůstala jen ta sladká nostalgie v srdcích nás, kteří jsme v těch kristuskách prochodili nejkrásnější roky života. Možná je na čase vytáhnout starou somračku ze skříně a aspoň si pustit ty Reflexy. Protože tehdy jsme sice neměli nic, ale ve skutečnosti jsme měli všechno.
