Článek
Čas od času se také, jako autorka článku, dostanu do situace, kdy žasnu nad rodiči některých dětí. Oni ty děti za to vlastně nemůžou. Vychovávají je rodiče a už okolo patnáctého roku člověk ví, jaké to dítě vlastně bude. Dítě se narodí všichni se rozplývají. Okolo roku mají období:
„Ne, nebudu.“
Do tří let se dítě formuje, okolo pátého roku mají předškolní pubertu. Šestiletí až sedmiletí děti jsou už školáci, začínají povinnosti, úkoly, zodpovědnost. Desetiletí, jedenáctiletí, dvanáctiletí začínají mít pubertu (ano dnes dříve než za mých dob, kdy to bylo až okolo patnácti let). U holek může dorazit menstruace a růst prsou. U kluků, už poznávání jejich mužství. Pro ně to je opět něco nového, musí se s tím poprat. A pak už zmíněných patnáct let, první občanský průkaz, možná řidičský průkaz na motorku. Poté osmnáct a hurá do světa dospěláků.
Toto působí zřejmě jako normální průběh života, jenže to je:
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ OBDOBÍ CELÉHO ŽIVOTA. TAK, JAK SE ČLOVĚK V TOMTO OSMNÁCTILETÉM CYKLU VYCHOVÁ, TAKOVÝ BUDE ZE SEDMDESÁTI PROCENT CELÝ ŽIVOT.
Bohužel je to tak, výchova má vliv, dejme tomu sedmdesát procent. Patnáct procent budou geny (typ, temperament) a zbytek bude, jak ho ovlivní ostatní.
Výchova (nevýchovou) se zdá v prvních třech letech, možná čtyřech, že vlastně neubližuje. Bohužel je tomu naopak. Příklad jedné maminky z naší školky.
Její dcera chodí každý den v nových šatech. Minulý týden měli cvičení v tělocvičně. Na nástěnce měli napsáno „prosíme rodiče, aby děti přišli ve sportovním oblečení“. Co myslíte, jak přišla ta holčička oblečená? Ano, uhodli jste, přišla v šatech. Schválně jsem čekala, co bude následovat (bylo by mě to jedno, kdyby to byla normální matka. Jenže její názory, tak ty jsou fakt, jak z Marsu). Paní učitelka viděla tu holčičku a povídá: „víš co jsme si včera říkali? Do tělocvičny se musíme obléknout do sportovního“. Holčička na to: „maminka mně řekla, ať si obléknu, co chci, já žádné tepláky nosit nebudu. Já jsem princezna z dobře situované rodiny a já si můžu dělat co chci, že jo mami“? A maminka na to: „Ano přesně tak dceruško, my ji nebudeme omezovat a přikazovat ji, co si má vzít na sebe, to přeci chápete, ne? Paní učitelko“.
Paní učitelka byla zoufalá a nemohla nic moc dělat. S touto holčičkou jsou problémy pořád. Nedávno jeli na plavání a holčička měla nějaké tetování na ruce, které však na plavání být nesmí. Bohužel odmítla si to umýt, tak ji sebou nevzali. Odpoledne měla paní učitelka přednášku o tom, jak selhala, protože si nevydupala vstup s tetováním pro její dceru. Osočila se na ní maminka.
Druhý příklad mám z vlastních vod. Můj syn má teď dvanáct let. Už s ním hází puberta a občas semnou diskutuje. Nedávno hrál na x-boxu nějakou hru, byl tak zabraný do hry, že zapomněl asi, kde je. Mluví vždy s kamarádem přes sluchátka. Takže on mě neslyší, ale já slyším jeho. Mluví něco o hře a nějak se mu nedaří, tak to začne: „Ty de**le, co to dělá? Vidíš to? Rakovina, aby do něj vstoupila. K**ot jeden pos*aný. Je to jelito“.
Tak toto nemůžu nechat jen tak, první výzva: Jakube, co to je? Druhá výzva „vypni to do tří minut nebo ti to vypnu já“.
Po třech minutách: vypnu mu to. V tom začne na mě syn, proč jsi mi to vypnula? Nevíš, že se to takhle nevypíná? Rozbije se to! Moje odpověď: milý Jakube, já nejsem zodpovědná za tvé činy. Já jen konám, jak jsem řekla. Prostě příště si dáš pozor. To je tvoje vina. Neposlechl jsi a za to si neseš následky. Příště si dáš pozor. A taky, že ano. Už se to nestává. A i když na mě byl naštvaný, řekla jsem mu, že ho miluju, ale musí taky vědět, co je a není správné.
Neříkám, že vše dělám jen dobře. Rozhodně ho nenechám dál hrát, nadávat a dělat, že se mě to netýká. Týká, jsem jeho matka a nevychovávám ho, aby byl sprostý a vzteklý.
Další situace, co mi dost vadí. Jsou rozmazlené děti, které navíc dokážou být tak znuděnými hosty institucí nebo zahrad, že je příště necháte raději doma. Tu zoo jsem už viděla nejmíň stokrát. No a? Já byla jako malá ráda, když mě vzali do zoo nebo do cukrárny. Dnes ty děti rodiče „tahají“ kdekoliv a děti si toho už neváží. Vše i ten výlet by měl být za odměnu, stmelení rodiny. A když pak poslouchám moji kamarádku, která mi říká: jdeš do zoo? No to my s tebou nepůjdeme, naši dceru (5 let) zoo nebaví, ale až pojedete třeba do mekáče, tak bych ji mohla přemluvit.
Závěrem bych řekla, že vychovávejte děti tak, abyste na ně mohli být z celého srdce pyšní. Aby se ve stáří vrátila ta vaše starost, láska a výchova v podobě dětí, které vám budou pomáhat. Vychovávejte jedince, co to hezké předají další generaci, a to špatné nenajdou.
