Článek
Je to pár dní, co Česko a mě zasáhla smutná zpráva, smrt mladé influencerky. Zemřela na mentální anorexii. Smutné velmi, proč se z holčičky, která je plná života, dokáže stát takto nemocná dívka.
Měla jsem ve svém okolí nemocné holky, co trpěli anorexií dokonce i bulímií. Jedna slečna chodila s klukem, který měl rád velmi hubené dívky, aby nepřibírala, zvolila metodu „omezit jídlo“. Rodiče měla normální a maminka se o ní velmi zajímala, a proto taky velmi časně přišla na její problém. Úspěšně se vyléčila. Pak jsem znala holčičku, která neměla tak dobrou maminku. Neustále jí říkala: „Ty tak krásně papáš, za chvíli nás všechny sníš a nakonec budeš tlustá“. Tak to bude asi dobrá věta k udržení sebejistoty, že? Ta začala trpět anorexií docela brzy, pak když se přihlásila na balet, začal se její problém zhoršovat. Nebyla silná, ale váha měla být menší, aby byla dokonalá. Byla nemocná dlouho, dost se trápila. Matku to moc nezajímalo, pomohla ji učitelka a pak dětský domov. Někdy se musí stát extrém, aby se něco změnilo.
Nevím, jestli se opravdu anorexie dokáže vyklubat i v rodině, kde je dítě sebejisté a rodiče naslouchají a pomáhají.
Rozhodně se ale klube všude tam, kde se převážně holky v rodině dost trápí. Matka na ně nemá čas, holky ve škole se jí smějí a nadávají ji za větší zadek a nebo jen mámu nezajímají její pocity a názory. Já byla vždy hubená a nějak mě nezajímalo, jak vypadám pro ostatní. Jistě se dá na všech něco najít. Je to hodně o psychice. Jak tu psychiku podpořit? Co dětem říkat a neříkat? To je další téma na článek, který jsem nedávno psala.
Mám doma dceru, je jí sedm let. Nedávno za mnou přišla s tím, že má velké bříško a že je tlustá. Víte, úsměvné to je jen pro někoho, kdo tomu nepřikládá váhu. Jenže já ji přikládám. Pro mě je toto horor a doufám, že nikdy do toho nespadne. Já ji držím v tom, že je krásná a šikovná a pokud jí toto někdo říká, tak jí jen závidí. Máme krásný vztah, ale silná psychika není pro všechny. Je možné ji podporovat a snažit se jí říkat: „nic si z toho nedělej, vše bude dobré“, stačí to však?
Kdo má doma holky a ještě k tomu ty, co se dostali do puberty, které občas řeší svoji postavu. Jak se k takovým dívkám chovat? Pořád jen s pochopením a nezkazíte nic tím, že pochválíte její vkus, její líčení apod.
Někdy si to naše babička neuvědomí a řekne jí třeba: „bože, co sis to vzala na sebe, tolik barev dohromady a vždyť ti čouhá zadek, už se do toho nevejdeš“. V tom do mě, jako když uhodí blesk, okřiknu babičku a dceři řeknu: „babička mluví hlouposti, myslím, že toto oblečení můžeme darovat Klárce (mladší sousedka), ty jsi už veliká slečna. Jak rychle mi rosteš do velké krásy, úplně jsem zapomněla vytřídit tvé oblečení. Pojď půjdeme spolu a podíváme se, co máme ve skříni.“
To si myslím, že věty matek, otců, tet, babiček a širokého okolí mohou vyvolat v dívce pochybnosti a tak může nemoc proniknout do jakékoliv rodiny.
