Článek
Každý rád houbaří, je to čas klidu a možná i očištění od stresu. Proč je lepší nebrat děti, ta moje zlatíčka? Jistě mi dáte otázku, co se tak hrozného v lese děje. Přeci to má své benefity - děti jsou na čerstvém vzduchu, vzdělávají se, dost toho nachodí a mají z hledání radost. Toto vše je sice pravda, ale není to vše, co se v lese může stát.
1. Není houba jako houba
Když jsem začala chodit s prvním synem, bylo to parádní. Šli jsme s kočárkem, na čerstvém vzduchu většinou usnul, a tak byl zaparkovaný na cestě a já běhala okolo lesem a sbírala houby. Neskutečný pocit svobody a úspěchu. Hlavně když houby rostly. Postupem času, co synek začal běhat, jsme sbírali houby spolu. Učila jsem ho, že v lese se nekřičí, nepíská, neběhá, houby se netýkají a rozhodně se na ně nešlape. Vše docela fungovalo, než se narodila jeho sestřička. Tu jsme od hub museli držet dál. Fascinovaly ji hlavně ty barevné. Místo hledání hub jsem ji musela pořád někde od hub tahat. Pláč a vztekání bylo náročné, houby nakonec sbíral syn. Ještě že je už pozná a vcelku ví, co je jedlé.
2. Pláč plaší zvířátka
Dcera věděla, jak upoutat pozornost v lese, avšak taky vyrostla a už ví také, jaké houby se sbírají a jak se chovat v lese. Učíme naše malé kluky, co a jak v lese, jak se chovat, co sbírat, kam chodit a co nedělat. Jenže děti.
To jdeme takhle po lese a pořád někdo brečí. Říkám: „V lese nebrečíme, jinak vyplašíme zvířátka.“ Jenže mi to pomáhá asi tak pět minut. Za chvíli se otáčím a hledám houbu, ale co se to děje, opět brek. „Mami já jsem spadla, mami, mě bolí nohy, už jdeme domů?“
3. Nosit batoh jídla? Samozřejmost
Tak nejen že nosím košík a nůž, ale s dětmi i batoh jídla, pití, náhradního oblečení, plínek, ubrousků, desinfekce a náplastí. Děti by chodily klidně každý den. Já si však musím vše připravit, abych to měla sebou. Nic nás v lese nesmí překvapit.
4. V lese se stávají nehody, je to les, tak pořád nekřič
„Mami, ta větev mě švihla do oka, nevidím, bolí to. Mami, já zakopl a teče mi z kolene krev. Mami, au bodl jsem si klacek do nohy.“ To je jen výčet vět, co slyším každou návštěvu lesa. Nakonec stálé hledání dětí, které jsou sice okolo, ale musím zvednout hlavu a koukat po nich. To není ten klid a pohoda tak posvátného místa.
5. Unavená s půlkou košíku a vůbec žádný pozitivní vliv
Neutíkej, neskákej, jez to pomalu, nevylévej to pití, nešlapej na tu houbu, chovejte se hezky. No nic, už je to přes hodinu co jsme v lese, zdá se mi to jako celé odpoledne, jedeme domů. „Na houbičky pojedeme zase jindy.“ V duchu se modlím, ať mám to štěstí, že zůstanou doma a já na tu hodinu budu moct vyrazit sama.
Závěrem bych řekla, že na houby jsou sice ještě malé, ale pořád to zkouším a pořád doufám, že to brzy bude to klidné sbírání hub a načerpání positivní energie.
