Článek
Nevím co je horší? Žít s hypochondrem nebo být hypochondrem? Možná spíše s ním žít.
Je to opravdu psychicky náročné odpovídat, uklidňovat a nebo jezdit po nemocnicích kvůli kdejakému problému. A nakonec se postupem času dopracujeme k tomu, že i lékaři a okolí budou takoveho člověka označovat: „to je ten, co stále volá, že mu něco je“. Jenže co když už mu pak opravdu něco bude? Co pak? Myslím, že hypochondr si to ani neuvědomuje. Zoufalství a bezmoc, která ho přepadá. Ten strach, co ho pohlcuje, ten je někdy tak silný, že člověk nemůže jinak.
Hypochondrový člověk určitě to neříká na potkání. Jelikož si nepřipouští být nemocný psychicky. Hledá nemoce navenek, ty které přeci zvěstí tu nemoc, co si našel na internetu. Poté hypochondr začne té své nemoci věřit natolik, že všechny příznaky a projevy má. Ano vše je v hlavě, ale dokážete si to představit?
Přirovnala bych to třeba k zaměstnání laboranta. Tak dlouho míchá látky dohromady (například na vakcínu), až se to povede. Pak to jen zkusit na zvířátkách a nebo na dobrovolnících. Nakonec to jde do oběhu. Tak stejně to má člověk, co má hypochondrii. Něco není v pořádku, a tak se začne pozorovat. Nejhorší nemoc, která existuje a ve většině případech je smrtelná. Člověk s tímto onemocněním má život plný strachu, příznaků nemoci, žádnou radost ani žádný adrenalin. Člověk žije jen na půl a pokud ho nezačnou zužovat deprese a úzkosti, tak se možná může i zbláznit. V tomto stavu je na místě navštívit nějakého odborníka. Jenže hypochondr přece není blázen, tak k psychologovi nebo psychiatrovi nepůjde. Pokud mu však někdo nepomůže, tak může skončit v blázinci. Tento člověk obtěžuje okolí a nakonec dostane pocit, že ho nikdo neposlouchá a nikdo mu nevěří. Jenže je těžké pro obyčejného člověka poznat, kdy to má v hlavě a kdy už to je doopravdy.
V každém z nás dřímá kus hypochondra, ale jen někoho to pohltí natolik, že pak už nežije plnohodnotný život.
Nejhorší na tom je, že postupem času už neslyší nikdo, ani rodina, lékaři, kamarádi. Všichni mávnou rukou: „už zase přehání, nic mu není“. Jenže to není vůbec pravda, takový člověk by měl navštěvovat psychologa nebo možná psychiatra a najít důvod, proč to tak je. Třeba je to zakořeněné v minulosti, v dětství. Kdo ví, ale rozhodně je lepší s tím pracovat, než nechat člověka trápit se ve svém stavu.
Vypadá to úsměvně, ale není. Je to peklo.
A pokud člověk sdílí domácnost s člověkem, co vykazuje příznaky hypochondrie, tak je dost těžké ho přesvědčit o tom, že je zdravý a normální, ale pokud mu můžeme poradit, tak ho pošleme k psychologovi.
Mám takovou příbuznou, která je starší. Není ale zas tak stará, aby musela ležet na posteli a čekat na smrt. Ta si každý den měří tlak a pořád ho má vysoký. Nejdříve ho měřila dvakrát denně. Teď už ho měří každou hodinu. Pracuji na tom, aby se uklidnila, že je v pořádku a vyšší tlak má, protože na to pořád myslí. Pořád poslouchám, jak brzy umře.
Takže neberme hypochondra jako toho otravného, zkusme mu spíše pomoct a zkusit ho donutit jít k psychologovi. Jistě mu pomůže a člověk může žít opět plnohodnotně.
Pro odlehčení:
„Víte co má hypochondr napsáno na náhrobním kameni? Já jsem vám to říkal“
