Článek
Moje sestřenice měla velmi zajímavý zážitek. Ač to dopadlo dobře, stejně ji obdivuji. V tomto příběhu pozměním jména a budeme ji říkat třeba Jitka.
Jitka otevřela dveře malebného, útulného obchůdku s čaji, kávou keramikou a bižuterií. Tento krámek patřil naší tetě. Jitka doma vyráběla korálky a různé náramky, řetízky aj.
V tomto krámku to teta prodávala a Jitka měla přivýdělek. Pracovala totiž na úřadě. Měla čerstvě po maturitě, kterou absolvovala na střední výtvarné škole. Ale na úřadě ji to moc nebavilo, proto dělala ty korálky a náramky. Naplňovalo ji to a trošku se mohla kreativně zdokonalovat. Teta byla už starší a krámek by ráda prodala, to Jitku zdrtilo. Nakonec se rozhodla, že si krámek vezme, ale kde vezme peníze? Z úřadu opravdu tolik peněz na vyplacení tety a provoz obchodu nemá.
Přistoupila k nim zákaznice a povídá „nezlobte se, že poslouchám. Chtěla bych Vám nabídnout možnost, jak byste mohla mít více peněz. Není to tak úplně košer“. Přimhouřila oči zákaznice. Dobře prosím pokračujte. „Můj šéf, bohatý Němec, se s manželkou marně pokoušejí o dítě. Vím, že hledají náhradní matku. Zkrátka někoho, kdo otěhotní, odnosí, porodí, odevzdá a zapomene. Je to náročné hlavně psychicky, zde je vizitka. Kdybyste měla zájem, ozvěte se“.
Jitka měla jasno hned, krámek chtěla za každou cenu a toto byla příležitost rychlejší, než jakákoliv práce. Nechtěla se moc rozmýšlet. Teta jí v tom bránila a říkala, že si to má rozmyslet. Nakonec Jitka zavolala a sjednala si schůzku. Pan Němec mluvil velmi dobře česky a jeho žena také. Žena byla taková dost chladná a odtažitá, pán byl milí a usměvavý. Střídali Českou republiku a Německo. Nabídli Jitce velkou sumu peněz. Jitka to vzala, byla úplně ohromena. Musela s jejich lékaři podstoupit různá vyšetření a odstěhovat se po dobu těhotenství do Německa. Musela dát výpověď na úřadě a přestoupit k nim do firmy. Samozřejmě jako budoucí rodiče, chtěli mít pod kontrolou nejen zdravotní stav, ale i životosprávu, režim apod. Mělo to i své pozitiva naučí se německy.
Společnost jí dělala pomocnice v domácnosti a pes. Rodičům oznámila, že odjíždí do Německa na zkušenou v nové práci. Nevěděli o tomto „projektu“. Když se přestěhovala, šla na zákrok a ten se povedl hned na poprvé a tak ve „zlaté kleci“ už mohla pobývat a odpočítávat devět měsíců. První část peněz dostala hned a na další musela počkat až po porodu. Po dobu těch devíti měsíců se naučila dobře německy. Ochutnala spoustu dobrých jídel a cvičila těhotenské cvičení. Byli na ni všichni hodní.
Když už věděli, že to bude holčička dali jí jméno Patrície. Patrície ji několikrát kopla do břicha a nebo se tam otáčela. Pro každou matku to je to nejhezčí období. Jitka si však musela zakázat projevit city, holčička přece nebyla její a po porodu ji odevzdá. Je to jen „byznys“. Musí to tak být. Pořád si opakovala „PŘIJÍT, OTĚHOTNĚT, ODNOSIT, PORODIT, ODEVZDAT, ODEJÍT.“
Bohužel Jitka je žena a mateřské city jsou velmi časté, hlavně vinou hormonů. A tak občas plakala. Při ultrazvuku, kdy pán s paní se rozplývali nad záznamem a ozvy si nechali pustit nahlas, Jitka odvracela zrak. V hlavě si říkala „musím to vydržet ještě dva měsíce a budu volná. Budu ve svém obchodě vyrábět náramky a korálky a budu spokojená“.
„K dítěti si nesmíte vytvořit žádný vztah, nehlaďte břicho, nemluvte k němu prostě to berte jako nemoc, která brzy odezní.“ Říkali jí často. Tak si to tak opakovala a soustředila se na jiné věci a myšlenky na obchod ji v tom pomáhali.
V rodině panoval naprosto striktní a pevný řád. Byla tam napjatá situace a když byla Jitka v devátém měsíci, u oběda jí pán řekl „rozvádíme se, pokud si budete chtít dítě nechat a postaráte se o něj, budu vám vděčný a budu vám posílám peníze pravidelně.“ Položil obálku vedle ní na stůl. Jitka se koukla na paní a ta jen řekla, že jeho milenka je těhotná. Jeho dítě nechce a odešla od stolu. Za dva dny odjela a už ji nikdy neviděla.
V domě Jitka byla až do porodu. Celou dobu přemýšlela, co bude dělat. Vždyť si zakazovala ji mít ráda. A teď ji má vychovávat? Má ji mít za dceru? Rozhodla se, že ji nechá v porodnici a tam jí bude líp. Nakonec v den D se miminko na celou porodnici rozplakalo a obměkčilo srdce Jitky. Ona ví, že to malé stvoření za nic nemůže a tak si ji nechala. Letos jí bylo už sedm. Pomáhá Jitce v krámku a možná že příští rok přijede tatínek pan Němec a představí se jí.
Závěrem bych chtěla říct, že Jitka chtěla pomoci lidem, co nemohou mít děti, ale někdy je to hazard a kdyby opravdu Jitka měla srdce z kamene bůh ví, jak by Patricie dopadla a kde by dnes byla. Teď je součástí naší rodiny a máme ji moc rádi.
