Článek
Asi není překvapením, že člověk dnešního století se dožívá vyššího věku čím dál častěji.
Je to vlastně dobře, komu by se líbilo umírat po třicítce a nebo těm vyvoleným po čtyřicítce?
Jenže i v minulosti se dokázali lidé dožít i sedmdesátky. Rozdíl v tom však byl.
Dnes, pokud je člověk posedlý a za každou cenu se snaží zjistit „jak žít sto let“, může se na internetu dozvědět „zaručeně zaručené tipy a nedej bože kontakty na zdravotní poradce“. Já proti poradcům nic nemám, ale myslíte si, že opravdu musíme platit tolik peněz za rady, které vlastně všichni víme. Taky jich pár znám a zadarmo se o ně podělím.
Rada číslo jedna: nepřežírej se.
Tak to je jasný, kdo se bude cpát, tak bude tloustnout. Když přibere, tak se nebude hýbat a bude líný. A z lenosti se vracet zpátky na výsluní sportovce (no přiznejme si to) fakt nejde.
Rada číslo dvě : sladké není hlavním jídlem, tučné taky ne.
Tak jasně, že sladké jídlo je nejen chutné, ale člověk po něm dosahuje pocitu štěstí. Při sladkém jídle se člověk více usmívá (mám to dokázáné). Tučné jídlo člověk potřebuje pro mozek, ale to jsou i oříšky a jsou rozhodně zdravější, než přepálený řízek.
Rada číslo tři: chodit, chodit, chodit.
Není nad to si pro noviny do stánku přes ulici skočit pěšky. Děti učíme lenosti už od školních let, kdy sami jim nevinně řekneme: „Pojď, vezmu tě dnes autem do školy.“ To je jedno, že ta škola je jen třista metrů od domu, prostě autem je to cool.
Možná bych k tomu dodala, že můj děda chodil do školy vzdálené dva kilometry za každého počasí pěšky. Dožil se 85 let. A já chodila taky 800 metrů denně do školy a ze školy. Na střední jsem chodila přes kilometr a na praxi dokonce kilometr a půl. V létě jsem použila kolo, v zimě nohy.
Rada číslo čtyři: minimální stres.
Stres je převlečená smůla, která se lepí na paty občas každému. A co nás nezabije, to nás posílí. Strach je také forma stresu a odolných lidí je pomálu. Stres se dá korigovat a dokonce ty, co jsou vyrovnaní, vypadají navenek jako naprostí „flegmatici“. Proč? Protože to vypadá, že jim je vše jedno. Není tomu však tak, jak to vypadá, protože oni to ti „flegmatici“ umí prostě vypustit a nezabývat se stresem. Ten škodí všemu a všem. Každopádně věta typu: „ty jsi fakt naprostý flegmouš“ je vlastně poklona pro zdravého jedince. Člověk si musí uvědomit, co je důležité a co už trošku přehání.
Příklad mojí babičky, která nás pozve na nedělní oběd a když přijedeme, vypadá to, jak kdyby nás nečekala. Lítá všude s prachovkou a v kuchyni křičí, jak se jí to pálí. Nakonec oběd je výborný, ale ona si neodpustí poznámku:
„No mohla jsem to udělat líp. Příště to udělám podle jiného receptu“. To jsou stresové situace pro celou rodinu, nepochopím.
Rada číslo pět: Dobře se vyspat.
Jak se říká ve zdravém těle zdravý duch, ale hlavně odpočinutý duch. Nikomu neříkám, že má jít spát v sedm. Určitý rituál před spaním, který uklidní mozek, je však balzám pro duši. Takže seriál, který se vám líbí. Oblíbená knížka a nebo luštění křížovek určitě postačí pro odpoutání myšlenek. Rozhodně nesahat po mobilu a koukat co je nového na sociálních sítích nebo na internetu. To už vede například ke špatným zprávám apod.
Rada číslo šest: pomazlení, láska
Ano, i to je důležité, citové projevy pomáhají v uvolnění a doplnění hormonů štěstí. A je jedno, jestli to je partner, děti, pes, kočka. Klidně i plyšák. Projev lásky a pomazlení pomáhá a je tím nejlevnějším lékem na všechny stresy a trable.
Rada číslo sedm: Dobře sestavený plán.
Pro někoho kravina a pro někoho to, bez čeho by den ani nezačal. Psát si vše a poskládat si schůzky, důležité věci a i volný čas je opravdu důležité. Nejen, že člověk předejde tlaku, jak to vše má stihnout, ale najde tam i rezervu času, kdyby náhodou něco nevyšlo a nebo se do toho něco přihodilo. Při rodině to není nic neobvyklého, časté nemoce dětí a nebo různé telefony od učitelek. Akce škol apod.
Poslední rada číslo osm: čas pro sebe.
Pokud je to jen trošku možné, čas pro sebe je důležitý. V podobě knihy, meditace, seriálu, hudby, venčení psa nebo sportem. To už je jedno, ale důležité je to tak brát, že to je čas jen pro vás.
Mimochodem venčení psa nemusí být jen otravná povinnost, může to být příjemná chvíle s užitečným obsahem. Poslech hudby do sluchátek a chůze. Někdy hraní se psem, míček, klacek a neuvěříte, jak se vám objeví rychle úsměv na tváři a poděkuje vám i pejsek, který se vyblbne a pak se mu budou zdát krásné sny.
Moje rady nejsou receptem na dlouhověkost. Tu vám totiž nezaručí ani ten výživový poradce, ale jistě bude mít z vás dost peněz. Ani vám dlouhověkost nezaručí fitness trenér.
Jedno je, ale jisté. Tyhle rady určitě dají vaši psychiku do pohody a jak už jsem se zmínila. Ve zdravém těle, zdravý duch. A pokud je mysl v pořádku, tak většinou i tělo je.
Moje babička zažila válku, manžel jí umřel poměrně brzy a zůstala na statek a dvě děti sama. Nepracovala, co si vypěstovala, z toho žili. Skládala uhlí, štípala dřevo. Žila normální život, do obchodu pěšky, řidičský průkaz neměla. A dožila se 98 let. Zemřela na stáří a kromě vyššího tlaku a ke stáří bolest kloubů netrpěla ničím.
Představte si. Máte dům, auto, spoustu elektroniky a vymožeností dnešní doby. A někdo vám to přijde zabavit. A už to neuvidíte. To je stres.
V minulosti se to tak stalo a nikdo s tím nic neudělal. V naší rodině se stalo, že byl zabaven majetek a vrátili to až po převratu. Prababička měla co dělat, aby vše dokázala, že je její rodiny. A to by byl fakt stres.
Takže bez stresu a v pohodě. S penězi v peněžence. A všechno je to jen o psychice.
Není to jednoduché, ale ani ne složité. Nesmíte podléhat emocím, strachu a nechat se rozhodit. V každé situaci je vždy nějaké východisko a to i za předpokladu, že jste zkusili vše.
Ta niť, co tu máme na světě od narození, někde končí. Nikdo neví kdy to bude a proto užívejte život tak, jako by byl každý den ten poslední.
