Článek
U mě teda hlavně na mateřské, tedy já už jsem doma asi moc dlouho s těmi mými dětičkami. Sedm let je dost dlouhá doba. Před dětmi jsem měla pocit, že mi svět leží u nohou. Pracovala jsem jako pečovatelka v sociálních službách a vychodila jsem si různé kurzy. Kurz chůvy, asistenta pedagoga, pečovatelku a dokonce i záchranáře zotavovacích akcí.
Když se mi narodil syn, první dítě, bylo to něco nového. Byla jsem pyšná a šťastná měla jsem pocit, že mě všichni obskakují a jsou na mě hrdí, za moje dítě. Po mateřské jsem se vrátila do DD.
Po několika letech v práci se mi poštěstilo být opět matkou, znovu pyšnou, ale starost o dcerku a dítě ve školce, psa, kočku, chlapa a jeho děti, které chodily sice jen na víkend, byla už trošku makačka. Muž mi pomáhal. Deprese přicházela jen v případě velkého pláče, nemoci nebo růstu zoubků a pak tedy v období vzdoru u syna. Avšak nebylo to tak strašné. Já jsem ve znamení kozoroha a ty jsou většinou dost silní. Já jsem silná a mám pevnou vůli. Já rozhodně vše zvládnu bez stresu, na děti nebudu křičet a vše zvládnu s úsměvem.
Jojo, to se tak říká. Je to tak krásné, ty příběhy lidí na FB. Ty krásné fotky samý úsměv, žádné špeky, pěkně oblečené a ty šťastné děti. Taky takové umím, nakonec to dá zabrat jen půl dne vybírání správné fotky z různého úhlu. Na fotkách se nikdo přeci netváří unaveně nebo vztekle. Pochybuji, že má někdo fotku, jak se mračí nebo video, jak zrovna křičí na děti, že odpadkový koš není pes a kočka není hadr na vylité kakao.
Moje deprese začala při druhém dítěti, co myslíte, že teď prožívám u čtvrtého dítka. Někdy euforii štěstí, někdy si trhám vlasy vzteky. Někdy mám chuť uklízet a u toho tančím. Jindy zase sedím u stolu koukám do zdi a při každém oslovení „mami“ mi tikne v oku. Po půl hodině tikaní oka bych mohla vysílat morseovku.
Chtěla bych dělat vše, ale nemám na to sílu. Jsem občas ráda, že večer v půl deváté zalezu k televizi a slyším to ticho a chrupkající děti. Ráno to začne znovu a celý den koloběh toho stejného. Škola, školka, kroužky, učení, vaření atd. Máme to všechny stejné. A pak ještě ten náš chlap. Potřebuje taky pozornost. No, všem všechno dáme, co chtějí a teď co my? Máme i my to, co chceme? Deprese je vlastně stav, ke kterému jsme předurčené a proč? Protože v životě ženy buď vše bolí, což známé každý měsíc v podobě menstruace a ovulace. K tomu se přidávají hormony a chutě i nechutě. Pak několikrát za život porody. To je euforie štěstí a taky zoufalství a beznaděje. A pak taky celý život strach o děti, starost ale samozřejmě i radost. No a pak taky občas špatné ocenění našich úsilí o teplo domova. Proto ta deprese. Nikdo nás moc nechválí, všichni všechno berou automaticky. Ale my jsme silné. To zvládneme.
Takže dámy klid. Deprese je normální a dělat vše proto, aby jsme se z toho nezbláznili, je vlastně jen v maličkosti. Zastavte se a usmějte se. Úsměv i ten lehce vytvořený navodí v mozku dobrou náladu. Mám to vyzkoušené. Deprese pak nemá takovou šanci.
