Článek
Znáte to pořekadlo: nakonec si každá zvykne. Ano je to tak. Všechny situace, které se nám v životě naskytnou jsou nové. Člověk se narodí a pláče. Je to pro matku nová situace, ale když pak pláče druhé, třetí nebo sedmnácté dítě, už to není nová situace. Je to situace již známá a proto se nad tím nikdo nepozastavuje.
Takhle je to stejné i s mužem. Poznáte se a je to nové, motýli v břiše, nervozita a snaha vypadat co nejlépe. Postupem času si už tolik nervozity a motýlů neužívám, protože už jsem si zvykla. Začali jsme spolu bydlet, super pocit chodit k sobě domů a být tam spolu. Pustit si poprvé televizi, postavit na čaj, pustit pračku a nebo myčku. Vše je nové a kouzelné. Po čase je to samozřejmost už to není kouzelné a úžasné, ale je to spíše rutina.
Kolikrát mě v práci naštvou, nejraději bych zůstala někde sama zavřená a přijdu domů tam potkám svého muže, který za nic nemůže a zeptá se : Ahoj lásko tak jak se máš? Co v práci, vypadáš naštvaně, ale mě to říct můžeš. Něž stihnu cokoliv říct a v hlavě přemýšlím, kde začít, dostanu odpověď: Tak se semnou nebav, vždyť já se snažím a ty to ani neoceníš a jsi věčně naštvaná. Práskne dveřmi a je pryč. Ale to si zvyknu a příště prostě musím zahrát divadlo, že se nic neděje a nechat to v sobě.
Po čase přijdou děti, jedno, druhé, třetí, čtvrté a vše co bylo nové už je vlastně zvyk. Zvykla jsem si vstávat dřív, udělat snídani, odpoledne udělat úkoly atd. Vše co před lety bylo nové, fascinující a krásné již teď je většinou obtěžující. Poprvé v práci měla jsem pocit důležitosti, byla jsem aktivní a dost se snažila, dnes už se snažím míň a občas se přichytím při myšlence, jak se práci vyhnout. Jak říkám, vše se stává zvykem.
Nakonec si každá zvykne je dost známou větou. A takhle si zvyknout na chlapa a jeho zvyky. Poprskané umyvadlo od pasty, zvednuté prkénko, nádobí na stole, neuklizené montérky apod.
Člověk, když je žena, alespoň v mém případě se nemůže projevovat tak, jak se cítí. Říkat své myšlenky. Nebo nesouhlasit s jeho názorem. Můj muž samozřejmě ano a ještě ho musím politovat. Trošku si připadám jako jeho matka, než rovnocenný partner. I ty děti, když se jim nedaří, tak je podpořím. A můj syn má někdy víc empatií než můj muž. Ale já si po chvíli zvyknu. Musím.
Můj život je jeden velký zvyk a jak říkala tenkrát moje babička: Holčičko, nakonec si každá zvykne a když budeš pro svého muže ta, která ho podporuje a stojí při jeho názoru, budeš pak šťastná taky.
No nevím jestli šťastná, ale určitě máme harmonický vztah. Moje projevy, mohu říct kamarádce, sestře a nebo psychologovi. Doma se však tvářím, že je vše naprosto v pořádku, prostě jsem si na to zvykla. A zvyk je přeci železná košile.
