Článek
Tak to mě zase pobavilo. I děti mají svá práva, to víme všichni, že? Práva mají i zvířata, víte to? Ale co člověk nevymyslí, to neví. Vtipná hláška syna moji kamarádky. Její syn chodí na fotbal (víc to vypadá, že maminka chce, aby chodil na fotbal) a už to dosáhlo tak daleko, že její syn nechtěl jít na trénink a tak ji povídá: „Mami, víš o tom, že mám svá práva?“ Trošku to zaskočilo i mě, když mi to vyprávěla. Odpověď moji kamarádky ke svému synovi byla pozitivní a tak syn pokračoval: „Takže taky jistě víš, že bys mě neměla do ničeho nutit viď? Rozhodně na fotbal mě nutíš proti mé vůli a já tam chodit nebudu, mám na to právo se takto rozhodnout.“ Kamarádce to přijde v pořádku. „Je to hodný chlapec,“ říká. To rozhodně a co bude dál, až bude sedět jen doma a nudit se? Má svá práva přeci, tak může cokoliv.
Tak to mě dost zarazilo. Nejen, že syn mojí kamarádky je už na několikátém zájmovém sportovním kroužku, protože to tam stálo za nic a tam zase byli divný děti, ale na tento sport, to byla první výmluva, kterou mu snad musel někdo poradit. To není možné, aby na to přišel sám. Všichni víme, tedy já si to myslím, že přemíra všeho škodí.
Jak hodně kroužku, tak i žádný kroužek. Hodně sladkého, žádné sladké, hodně dárků, žádné dárky.
Vždy by se měla volit střední cesta. A tak je to i v povinnostech či pokrytí volného času. Trochu zodpovědnosti za sebe (dojít ze školy domů), za ostatní (venčení psa). Ono je hezké mít doma dětičky, starat se o ně a mít představu, že děti poslouchají jako hodinky, oblékají se podle vás a vždy vám řeknou, že jste nejlepšími rodiči pod sluncem a poděkují za příležitost a za to jak se o ně staráte.
Bylo by to hezké, možná však reálné, ale až budou dospělý. Teď se spíše zaměřím k těm dětem. Já si osobně myslím, že práva sice děti mají, ale ohánět se s nimi není vůbec na místě. Rozhodně ne za každou věcí, co pro něj rodiče vymyslí. Jestli děti budu nutit do kroužku, tak je to proto, aby to nevzdali. Protože, vím, že se jim občas nechce (to ani mě se nechce ráno vstávat) a mají pocit, že je rodiče nutí a tak zkouší co vydrží. A rodiče vydrží, nepoleví. Budou občas (jako já) nazýváni „tyrany, macechou“. Jenže doma dítě na gauči v ruce mobil, brambůrky, ovladač, to není nic, co by jim prospívalo. Všichni dnes mají všechno a ničeho si neváží. Neváží si dobrého učitele, pěkného kroužku, dobrého oběda. Pak by to mohlo vypadat tak, že dítěti nechutná oběd (má právo nejíst) tak jíst nebude. Nechce jít ven (má právo zůstat doma).
Já jako dítě nikam nechodila a vím, že jsem strašně chtěla chodit někam. Nakonec mě mamka přihlásila na kuchařku. To byl kroužek vaření a moc mě bavil. Chodila tam semnou moje kamarádka. Po čase ji to přestalo bavit a odešla. A co já? No protože odešla byla jsem smutná a chtěla jsem také odejít. Mamka mě říkala, ať si to rozmyslím. Byla by to škoda a nakonec jsem vděčná do dnes, že jsem to neopustila a mamka mi pomohla se dobře rozhodnout. Kdyby to nechala na mě nechodím nikam.
Člověk musí stát za svým. Ohledně děti to je jasné:
POMÁHÁM, CHRÁNÍM, DŮVĚŘUJI, ALE PROVEŘUJI. NENECHÁM JE DOMA, ANIŽ BYCH NEVĚDĚLA, ČÍM SE ZABAVÍ. ANI JE NENECHAM VENKU CELÝ DEN BEZ DOHLEDU NEBO JEN ZÁJMU O TO, KDE SE NACHAZÍ.
Děti mají pocit jistoty a bezpečí pokud se o ně člověk zajímá. Zájem je i projevem důvěry, ale i nechat rozhodnutí na dětech (vyber si alespoň jeden kroužek, chceš dnes umýt nádobí nebo vyluxovat). Nesmí však svým právem „rozhodovat se“ to přehnat. Moje děti mají kroužky, syn (12) ten má karate (3×týdně) trénink. O víkendech od února do prosince (vyjma červen, červenec, srpen, září) jezdíme na závody. Kolikrát mi řekl: „nebaví mě to, nechci tam, co když dnes vynechám, ty mě tam nutíš, co kdybych tě do něčeho nutil sám. Je tam už sedm let, má už spoustu pohárů, medailí. Kdykoliv přijedeme na závody, hned s klukama klábosí a je tam rád. Když odjíždíme domů, tak mi řekne „to byl dnes hezký den, díky, že jsi jela semnou“. Kdykoliv přijde z tréninku ptám se ho, jaké to bylo. Odpoví mi dnes super, dnes jsme dělali to a dnes tamto. Takže je nadšený, ale zkouší to na mě, jako mnoho dětí na své rodiče, co vydržím a jestli povolím. Já nepovolím a myslím si, že mu to pomůže přemoci to období, kdy má svá práva, ale také zodpovědnost a povinnost.
Závěrem nenechte své děti rozhodovat o všem, protože oni nevědí, ještě ne tak úplně, co je a není správné. A dítě, které nemá povinnosti nebo zodpovědnost nebude mít v životě stabilitu, nebude se umět rozhodnout správně a bude mít problémy s kolektivem popřípadě s nadřízeným. Když nerespektoval, jako dítě rodiče (protože měl svoje práva a mohl se rozhodnout podle sebe) bude těžko respektovat svého šéfa (pokud nebude šéfem sám, což bych takového šéfa nechtěla).
