Článek
Dnes jsme si zvykli na výchovu dětí, která už není moc přísná. Většinou se teď vychovává výchovou, nevýchovou nebo moderními trend, kdy on/ona se rozhodnou sami (my je v tom nebudeme omezovat) a v naprosté volnosti (dělej si, co chceš, vše zaplatím, uklidím, připravím, jsem přeci tvoje matka).
Dítě se narodí, dostává hračky a všechny věci jsou jeho. Nemusí se s nikým dělit. Samozřejmě, učíme dítě, aby nebylo přece lakomé. Dává kousek čokolády, dává bonbónek, když přijdou kamarádi půjčí pastelky, knížky, omalovánky, a dokonce i hračky. Narodí se dítě druhé, třetí nebo sedmnácté. A už to nejsou hračky toho prvního, ale všech.
Věty typu: „Nebuď lakomec a půjč sestřičce hračky, nebo bude plakat. Proč ji nedáš sakra to auto, vždyť ti ho za chvíli vrátí. Máš tady novou kamarádku, půjč ji svůj kbelíček, za chvíli ti ho dá.“ A takové věty slyším pořád dokola, i v kavárně, u kamarádky doma a dokonce i na hřišti. Asi nejhorší na tom je, že dítěti se věc sice vrátí, ale někdy ne zcela tak, jak byla půjčena. Kbelíček má praskliny, sestřička oslintala auto a ukousla gumu od kola. Záhy se hledá guma, snad ji nespolkla. Uff, ne je hozená do záchodu. Hračky ještě minulý týden byly normální, tento týden mají odstín lihovky.
Tak si myslím, že toto není dobrá cesta k sourozenecké lásce, natož k novým přátelům, „protože se mamince líbila maminka nové holčičky na písku a daly se do řeči. Nebudu já ten, co ji bude půjčovat vše, co chce, jen protože maminky jsou kamarádky.“ A to pak se jedná o klasickou představu: maminka se nechce před tou druhou ponížit, že neumí její dítě nic půjčit a tak začne nenápadně vyhrožovat. „Půjč ji ty hračky, nebo už nikdy nepůjdeme na hřiště.“ Takových vět jsem slyšela, až mi z toho šla hlava kolem.
Mám čtyři děti a samozřejmě občas není vše podle mých představ, ale dost jsem se naučila, že každé dítě má své hračky jako svůj majetek. Také nepůjčujete auto každému, kdo si řekne. A tak to je i s hračkami. Dítě nemá moc pojem o penězích a o majetku. Pro nás je majetek dům, auto, karavan, kolo aj. A pro dítě třeba plyšák Olaf. Ano, to je jeho majetek. A proto si myslím, že dítě má právo mít svoji hračku a nikomu ji nepůjčit. Ani já nikdy nenutila půjčovat hračku, která byla jen a jen jeho. Půjčování hraček budou mít ve školce, tam hračky jsou majetkem školky a i na Vánoce dostává dárky školka a pak je půjčuje dětem. Maličkost dostanou pod stromeček i děti a to si vezmou domů a je to tedy majetek toho dítěte. Takže se do života učí už ve školce, čí je co majetek. K nám když dorazí Ježíšek, při více dětí v rodině, dostávají dárky i společné. A to proto, aby věděli, že si to nebudou přivlastňovat a že si to musí půjčovat. Jsou to většinou společenské hry a nebo pálky na tenis nebo míč. Pro mé překvapení to zatím funguje. Hračky, co mají na svá jména, jsou hračky, co si dost přáli. A ty nepůjčují nikomu, pokud sami nechtějí a přes to nejede vlak a i já respektuji jejich hračky a nepůjčím je.
Závěrem bych řekla, že z příkladu, kde jdeme na hřiště bereme tašku hraček na písek, které nemáme problém půjčit, ale taky bereme hračky, které jsou jen pro jednotlivce z mých dětí a jsou všichni spokojeni. Když k nám přijde dítě, jestli si může něco půjčit, a chce zrovna tu osobní hračku, řekneme mu: tohle ti nepůjčím, ale můžeš si půjčit hračku tady z tašky. A většinou to vyjde. Já jsem spokojená. Nemusím řešit konflikty a spíš poslouchám ty ostatní, co tam s nimi sedí a pořád řeší křik svých dětí, jak se hádají o lopatku. Není to však vždy problém všech maminek na hřišti, ale většinou se tam s jednou nebo dvěma takovými potkám.
