Článek
Ou, tak jsem tady zase četla článek, kdy autorka popisovala, že se nemá nikdo nutit k mateřství. Mít děti nikdo vlastně nemusí. Jsem z toho článku trošku v rozpacích, protože jsem ho asi nepochopila správně a dočetla jsem se, že spousta žen mají děti jen proto, aby splnili úkol mateřství nebo podojili stát. Dnešní doba otevřených možností a více tolerance ke všemu, je spíše ke zlosti než k užitku. Výchova nevýchovou apod. Nic není jednoduššího než obvinit všechny ostatní než obviňovat sebe.
Zásadně s tím až tolik nesouhlasím. Jsou jistě osoby, co mají hodně dětí, celý život nepracují, jsou na sociálních dávkách a proplouvají životem v klidu a míru. Ale jsou tu také ženy, co pracovali, pracují a mají třeba více dětí (jako já) a rozhodně tu rodinu chtějí. Možná se zdá, hlavně teď v době po covidu, že je více zoufalých rodin a možná i více rodin potřebuje finanční podporu od státu. Je to však tím, jak se vše zdražilo. Někteří lidé přišli o práci, a tak asi ty děti nedají do dětského domova, protože zrovna teď mají bídu. Paní tam psala, že když není příznivá situace, ať si mateřství každá radši odpustí. Možná tím myslela jen ty mladé nezodpovědné slečny, ale myslím, že já ani nevím, kdy je vhodná doba na pořízení dětí. Děti nejsou přeci věc, pořídit si gauč se nedá srovnat s tím pořídit si dítě. Pokud se budeme ohánět geny, tak se musím vyjádřit, tak jako v mých ostatních článcích. Budu se opět opakovat:
JAK SE ŽENA CHOVÁ, VŽDY TO VYPOVÍDÁ O VÝCHOVĚ RODIČŮ.
Vždycky to někde začíná. Příklad, kdy žena má sedm děti, do práce nechodí a ani nebude. Chodí na úřad pro dávky, vodí tam ty děti, co to všechno vidí, žijí v tom. Doma se pak s partnerem smějí, jak na ten systém zase vyzráli. Děti si dělají, co chtějí, ve všem mají podporu. Tak ty nakonec taky vyrostou a co z nich bude? Celý život žili v tom, jak to matka a otec dělají, nic jednoduššího není než být VIZITKOU SVÝCH RODIČŮ a pokračovat v tom. Takže dcera takové ženy přijde v patnácti těhotná a pak už ty děti ani nepočítám, k dnešnímu dni mám pocit, že jich má pět a končit nehodlá.
To byl ten horší příklad. A teď příklad, který se na první pohled zdá lepší: mám kamarádku, možná už jsem o ni tady psala. Ta měla skvělého muže a pořídili si spolu děti (podařilo se jim mít dvojčata). Jenže muž přišel o práci a jí se taky moc nedařilo. Muž začal pít, odešel a už se nevrátil. Doposud ho nenašla, takže opět smutný konec. Musím se jí zastat. Nemohla to vědět, že to takto dopadne. Nikdo neví, jaký ten člověk bude nebo co se z něj časem vyklube.
Dnešní doba je bohužel zlá v tom, že si nikdo nemůže být ničím jistý. Jak prací, rodinou, svým životem. V dobách mé babičky byli muži s velkým M. Vzali se, měli děti, chodil děda do práce, babička byla doma a měla na starost sedm dětí. Ze všech vyrostli normální lidé a ty pak měli nebo neměli děti a takhle to pokračovalo. Bylo to vše jasně dané a všichni z naší rodiny chtěli jen jedno. Vychovaného, slušného, pracovitého a zodpovědného člověka.
Možná, že planeta je přelidněná, ale každý si musí sáhnout na své svědomí, podívat se na svoji rodinu a hledat vinu vždy u sebe. Já jsem takový a chci to změnit a nebo jsem takový, tak mě tak berte.
Co se týká mužů, řekla bych, že jim hlavně chybí vojna. To, co dnes na ulici potkávám, to už nejsou ty gentlemani, ani to co by doma někdo chtěl.
Moje kamarádka má doma muže, co je „umělec“. Sem tam něco namaluje a honosí se, jak na tom vydělá. Samozřejmě, že zas taková částka to není a o vše se musí starat žena. Mají tři děti (to ještě nebyl umělec). Kamarádka je ve firmě ředitelkou, a tak se jí nechtělo práci ukončit a jít na mateřskou. Šel tedy její muž, třikrát, a už zůstal doma. Tudíž on je doma, i když už mají děti velké a je umělcem. Peníze jim občas taky chybí, protože studium jejich dětí je drahé. A tak žijí skromně a až dostudují, prý si začnou užívat.
Covid to bohužel taky nikomu neulehčil a jak se zdá spoustu rodin se rozhádalo i kvůli němu. To není dobré.
Pro mě děti jsou radost a smyslem života, vím, že to takhle nemusí cítit každý a nikoho nenutím děti mít nebo nemít. Je to každého věc. Moje sestra děti nemá a je spokojená. S výrokem autorky, že děti mít nikdo nemusí a ať je má jen ten, kdo je na to připraven. Tak věřte, že na to připraven nemusí být nikdo. Ženy nejsou přece jediné, co rozhodují o tom, že zrovna teď počnou dítě. Za vše mohou vždycky dva. A někdy, ač se to nezdá, je víc nezodpovědný muž a pak se o dítě stará jen žena a popřípadě její rodina. A nakonec se do situace (kdy bude fakt těžké vydělat na chleba a uživit celou svoji rodinu), může dostat každý, bez ohledu na to, jestli to je muž nebo žena.
Přeji všem, aby děti nebyly továrnou na peníze a aby všichni měli zodpovědné chování vůči ostatním.
