Článek
Dnes jsem ráno seděla u kávy a přemýšlela o tom, jak bych popsala lásku ke svým dětem. Je to zvláštní, ale já mám každého ráda úplně jinak. Ale proč to tak je, proč je nemám ráda všechny stejně? Je to moje krev, moje dítě, moje dcera, moji synové.
Moji rodiče to měli též rozdělené. Maminka měla oblíbenou moji sestřičku, tatínek měl oblíbenou mě. A jak to vím? Bylo to cítit podle chování. Jenže když naše maminka umřela, a moje sestra je její kopií, přesedlal tatínek k sestře. Já už jsem tam byla spíš jen jako ta dospělá, co se o vše postará. Domácnost, vaření, úklid a podobně. Mně to nevadilo, až s odstupem času jsem se začala zajímat o to, jestli je to opravdu normální, že ze svých dětí máme jednoho oblíbenějšího než toho druhého, třetího a dál. Není to špatně, je to spíš jen pro zamyšlení.
Na začátku všeho, kdy jsem ještě dítě neměla, vychovávala jsem moji mladší sestru. Měla jsem ji ráda (mám ji moc ráda dodnes), připadala jsem si důležitá, když jsem se o ni starala. Naše maminka umřela docela mladá, a tak mi ani nic jiného nezbylo než tatínkovi se sestřičkou pomoct. Vodit ji do školy, dělat s ní úkoly, připravovat svačiny apod. Trošku mě to poznamenalo, dodnes se o ni starám. Sestra je už dospělá, ale mé tendence ji „vychovávat“ chápe.
V mých vztazích se mi konečně okolo 24 let podařilo mít to štěstí v očekávání vlastního dítěte. Můj muž měl tenkrát dvě své děti. Měla jsem je moc ráda a myslela jsem, že nikdy nebudu pociťovat větší lásku. Stalo se při narození syna prvního, láskou byla celá porodnice zamořena. Než přišla sestřička uběhlo pět let. Po sestřičce ještě za necelé tři roky bratříček a po roce a půl další bratříček.
Miluju všechny svoje děti, pomohla bych všem. Ale proč mám stejně největší slabost pro Kubu. Ten je nejstarší. Tím, že byl první a spolu jsme sami byli nejdéle tak ho mám nejradši. Jenže co moje dcera? Jediná princezna a moje nástupkyně. Mnoho společných věcí od nakupování, lakování nehtů, kafíček až po pubertu, sdílení prvních lásek a bolestí. Jednou bude rodit a já jí budu pomáhat. Dá mi vnoučata. Mám ji nejraději. Teď tu je ještě můj tříletý syn, umí odzbrojit jen pohledem. Chytrý kluk, co má mnoho otázek. Jediné dítě, co mi ráno říká: „Dobré ráno maminko, mám tě rád.“ A každý večer: „Dobrou noc maminko, mám tě rád.“ Je to můj rytíř. Toho mám nejradši. Ještě tu je nakonec nejmladší a nejroztomilejší dvouletý vzteklíček. On se vzteká, mračí s dudlíkem. Velmi roztomilé dítě. Chodí za mnou a povídá: „Mamiko, ke mně, ásky.“ Rád se chová na klíně a drží mě za vlasy. Vlastně i při usínání drží moje vlasy a spí. Roztomilý, že? Tak to bude můj favorit.
Každopádně je to těžké rozhodnout, koho mám nejradši, avšak je to tak, že každý má svého favorita. Samozřejmě se snažím být ke všem spravedlivá a dát jim pocit, že miluji všechny stejně. Miluju je každého jedinečně, jinak a myslím, že favorit je pokaždé někdo jiný. Jsem šťastná za velkou rodinu a za tu lásku, která se mi čtyřikrát násobí.
Jak to máte vy? A co ti, co mají dvojčata? Máte pocit, že i z těch dvojčat máte jedno radši?
