Článek
Stále dokola poslouchám, jak bych měla být ráda, že mě rodiče vychovali. Víte, ono to je hezké. Ráda bych jim poděkovala. Ale ne všichni toto můžou říct. Každá matka určitě ráda slyší, že dobře vychovala své dítě anebo děti. Je to však vždycky pravda? Jsou totiž také lidé, kteří na své dětství neradi vzpomínají. Nakonec se museli sami rozhodnout, jestli půjdou ve šlépějích svých rodičů (kteří např. měli problém s alkoholem, návykovými látkami), nebo se rozhodnou být slušnými lidmi a svůj život si užijí. Kdo je víc milujícím rodičem nakonec svých dětí? Ten, co to v životě neměl moc růžové, nebo ten, co měl všechno a o svých dětech ví, že žijou, ale jinak o nich moc neví.
Tak jeden příběh o nešťastném dětství. Zde slečně budeme říkat třeba Zuzana.
Píše se rok 1986. Zuzana měla dětství, které by nikdo nechtěl. Narodila se o měsíc dřív a musela se probojovat k váze, která ji měla pustit domů do milované rodiny. Rodina vypadala velice spokojeně a normálně. Otec chodil do práce na dvě směny, matka doma s prvním dítětem. Idylka měla trvat jen patnáct měsíců. Když bylo Zuzaně patnáct měsíců měla tu čest jet s maminkou na procházku, jakožto skoro každý den při tatínkově odpolední směně. Byl to den jako každý jiný, maminka šla do hospody a Zuzana seděla v kočárku před hospodou až do pozdních hodin. Jindy s maminkou chodí domů před devátou, dnes tam sedí v kočárku i v deset večer. Maminka odešla domů bez ní. Pláč se rozléhá ulicí. Paní, co jde domů, vidí kočárek a volá policii. Při příjezdu policie, dobíhá otec Zuzanky a vidí kočárek s uplakanou dcerou. Mezitím přijíždí i sociální pracovnice a dceru prohlíží, jestli je v pořádku. Ptá se otce, jak se to stalo, že v kočárku před hospodou sedí dítě bez dozoru. Otec se snaží ze všech sil, aby svoji dceru zachránil. Nakonec odjíždí s dcerou domů, kde jí dá najíst a uloží ke spánku. Ženu doma najde ve stavu podnapilém a myslí si, že je to poprvé. Bohužel neví, jak moc se mýlí. Druhý den ráno přijede sociální pracovnice s policií a bere Zuzanku do dětského domova. Papír, který matka obdržela bylo vlastně předvolání k výslechu kvůli večeru, kde holčička byla sama na ulici a taky rozhodnutí o odebrání dítěte a umístění do dětského domova. Prý jen pro jistotu, než se vše vysvětlí. Dcera zůstala v dětském domově necelé dva roky. Matka s otcem navštěvovali pravidelně svoji dceru. Dokonce jednou za čtrnáct dní si ji mohli vzít domů, ale jen k babičce. Babička měla známosti, a tak to šlo vymyslet. Zuzanka trávila víkend u babičky i se svými rodiči. V neděli se vracela zpět do dětského domova a za bránou vždy strašně plakala, že chce domů. Po dvouch letech v tomto zařížení oznámila matka příslušným úřadům, že čeká opět dítě a chtějí Zuzanku zpět domů. Pomohli jí v tom i zmíněná babička a teta, které měli vliv na správných místech. Zuzana se vrátila domů a zanedlouho se jí narodila sestřička. Vše vypadalo idylicky. Jenže po roce 1990 se vše změnilo i politicky. A po roce 1992, kdy Zuzce bylo šest let a její sestře o tři a půl roku míň se jejich mamince přitížilo. Začala být v letech, kdy měla pocit, že musí utéct. Nikdo neví, co ji k tomu vedlo, ale tatínek pořád pracoval na dvě směny a netušil kolikrát, co se děje. Maminka Zuzky a její sestry často odcházela po obědě do města a vracela se před desátou hodinou. Dcery mlčely a tatínkovi nic neřekli, protože maminka si to nepřála. Jednou je odvezla na víkend pryč a byl tam nějaký strejda a byli v noci slyšet divné zvuky. Po dvou dnech si pro ně přijel tatínek. Se strejdou se porvali a maminku vzal zase domů. Pár měsíců byl klid, poté se jeden večer stala hrozná věc. Maminka zase odešla odpoledne, ale tentokrát se večer nevrátila. Když přišel tatínek domů, našel tam dvě malé děti, které čekají na maminku a k jídlu mají suchý rohlík, který Zuzanka namazala marmeládou. Byl tam neskutečný bordel a taky se tam válely plenky, které Zuzka přebalovala sestřičce. Tatínek byl naštvaný, velice rychle pochopil, co celé měsíce, možná roky neviděl a nechtěl to tak nechat. Dal jim jídlo a uložil je do postele. O půlnoci byl slyšet rachot. Zuzka se vzbudila, ale byla potichu a čekala co se bude dít. Z kuchyně zaslechla, jak se její rodiče o něčem dohadují. Nakonec to znělo jako facka a něco jako slovo rozvod. Raději si zacpala uši a šla zase k sestřičce, objala ji a se slzami usnula. Druhý den tam našla jen smutného otce. Tatínek jim řekl, že maminka odešla a už se nevrátí. Zuzka byla malá potřebovala maminku a její sestřička taky. Tatínek jim řekl, že se o ně postará. Neuměl vařit ani uklízet a chodil do práce. Jídlo bylo příšerné. Táta se však snažil. A roky ubíhaly a matka se nevrátila. Zuzka rostla a o domácnost se starala, brzy se naučila vařit, prát, žehlit apod. Nebyli bohatí, byli spíše chudší. Pomáhala jim teta. Když bylo Zuzce deset, babička jí umřela. Měla ji moc ráda, jezdila k ní na prázdniny. Tam se cítila moc dobře. Teď se však starala o sestru i otce. Málokdo věděl, jak žijí. Kdyby to někdo věděl, asi by skončily obě v dětském domově, protože otec pracoval na dvě směny a dcery zůstávaly doma sami. Do školy se musely taky chystat sami a vše musely dělat sami. Jejich rodinné pouto bylo silné. Holky dospěly vcelku dobře. Neměli však nic, čím by ohromily ostatní. Zuzka stihla alespoň výuční list, její sestra jen základní školu. Nakonec otec onemocněl a musel do domova pro seniory, kde ho sestry pravidelně navštěvovaly. Bohužel po pár měsících zemřel. Zuzka jako ta starší zůstala v bytě po otci a ihned si našla práci a domluvila se na nájmu atd. Sestru živila dlouho, než se postavila na vlastní nohy. Roky ubíhaly a i Zuzka se zamilovala. Byl moc hezký a chytrý, tak se vzali, měli spolu dvě děti a dodnes jsou spojená rodina. Sestře se zas tak dobře nedaří, našla si pár závazků, ale všechny nějak nevydržely a cigarety s alkoholem jsou přednější. Děti nemá a ani nechce. Ač se o ní Zuzka má tendenci stále starat, pomáhat jí. Je to většinou bezvýsledné.
Závěrem bych chtěla říct, že kdybych mohla mluvit se Zuzkou, zeptala bych se: „Víš, kde máš matku teď? A chtěla bys jí poděkovat za něco z dětství?“
Odpověď by byla jednoduchá: „Nevím, kde je a ani mě to nezajímá. Vděčím jí jen za život, mohla mě zabít, ale nechala mě žít. Já si svůj život dělám sama, a proto vděčím za to, jaká jsem z velké části sobě, pak to budou tety z domova a pak tatínek.“
Tak to byl příběh jednoho ošklivého a smutného dětství. A myslím, že takových bude hodně. Někdo ty rodiče ani nikdy nepoznal. Proto děkovat rodičům za výchovu je fakt jen (troufnu odhadnout) v padesáti procentech. Jinak ostatní to mají trochu jinak. Všem však klobouk dolů, pokud to zvládli jako naše Zuzka.
