Článek
Určitě to znáte všichni. Až budu mít děti, budu na ně hodná, budu je vždy chránit a nikdo jim nebude říkat nic, co by se jim nelíbilo. Budu jim říkat jen hezké věci, nebudu je kritizovat a budu je jen chválit. Budu si s nimi hrát, učit je, podporovat v jejich činnosti.
Samozřejmě je dobře, když se děti chválí a podporují, ale i kritika je potřeba a ubrat plyn taky, sebrat mobil, PC a nebo tablet. Nechat je na tom jen určitý čas. Jistě vám v dospělosti poděkuji. Určitě neříkat věty typu: jsi hloupý, nezvládneš to, na to už jsi malý… Kritika a pochvala jde ruku v ruce. Sama to znám, když jsem byla dítě a chodila na tancování. Měli jsme paní učitelku Táňu, byla hodná, ale pochvalu jsem od ní slyšela málokdy. Rodiče mě doma sice pořád chválili, ale mě to nestačilo. Chtěla jsem to slyšet i od učitelky. Snažila jsem se. Měla jsem pocit, že ji musím dokázat, co ve mě je. Táňa mi vždycky říkala: zlatíčko toto není diskotéka, ale školní instituce, učíš se tu tancovat a ne poskakovat. Když budeš takhle skákat, tanečnice z Tebe nebude. Dokázala jsem to. Občas mě pochválila, pro mě to tenkrát bylo jako vyhrát loterii.
Po nějakém čase, když už jsem byla náctiletá, byla jsem občas nespokojená se svým zevnějškem, oblečením, botami, no prostě se vším. Maminka mi na to vždy říkala, ale prosím tě, sluší ti to. Jenže to mi nestačilo, bylo to pro mě jako, že mě odbyla. Ani se nepodívala.
Každá chce být už dospělá a řeší to, ale mě bylo 17 let. Dnes toto řeší i čtyřleté holčičky. Myslím, že dnešní doba je horší i v tom, jaké vzory mají naše děti. Jak dokážou na sebe být zlí. A nakonec dnes frčí móda s motivy: Patrola, Elsa, různí influenceři. Já nejsem zastánce mít jen značku a nové věci. Ráda nakupuji ve výprodeji a na sociálních sítích přes bazárky. Dnešní doba je uspěchaná a z malých holčiček se stávají skoro dospělé - mají laky na nehty, malování na obličej, vysoké střevíčky pro princezny, podprsenky pro děti aj.
Nejsem dokonalá, ale snažím se děti nechat v dětském světě tak dlouho, dokud to jde. Dospělý brzy budou, utíká to jako voda.
Moje dcera, když ji bylo pět let, za mnou přišla s tím, že je tlustá a má velké břicho. Nesluší jí copánky, vypadá jak malé dítě. A co já na to? V hlavě si říkám, ale ty jsi malé dítě a tlustá máš 17 kg a jsi štíhlá. Nechápu její myšlení. Ptám se ji: proč tě toto napadlo? Nevím mami, ale říkala mi to kamarádka. V hlavě mám mnoho myšlenek a vztek na její kamarádku. Počítám do pěti a snažím se jí odpovědět. „Štěpánko a co si o sobě myslíš Ty? Tobě se nelíbí culíčky a myslíš si o sobě, že jsi tlustá?“ Odpověď mě zaráží: „Mami, líbí se mi culíky, ale to břicho, no nevím. Co si myslíš Ty mami?“ Já jsem pohotově odpověděla to, co vlastně chce slyšet: „Já si myslím, že jsi tak akorát, pěkná holka, která se trápí tím, že ji někdo řekne kritiku, když to vlastně není pravda. Nad takovými poznámkami od ostatních se musíš prostě odpoutat, a pokud si to budeš myslet ty, můžeme to probrat, ale ostatní ti třeba jen chtějí ublížit, nebo ti závidí dlouhé vlásky a nebo jen chtějí upoutat tvoji pozornost.“ Dcera odchází spokojená, protože jsem ji podpořila a hlavně se s ní o tom pobavila a nepřesvědčovala o tom, že jen ona je skvělá. Dnes jí je sedm a chodí už do školy. Setkala se několikrát s větou: „Ty jsi divná, máš ošklivé šaty a nebo ty culíky nejsou dobrý.“ A co na to moje dcera: „Mě se to líbí. A je to.“
Můj syn měl letos 12 let. Začíná mu puberta a mnoho hraček a věcí vystřídaly počítače, mobily a nebo x-box. Jasně, mnoho z Vás řekne, že doba je taková a modernější. Elektronika k tomu patří. Ale je to opravdu tak? Musíme podléhat době a ten, kdo nemá elektroniku, jako by nebyl? Myslím, že v případě mého syna, ač není dokonalý, mám někdy pocit, že se vrátil o pět let zpátky. Ještě si hraje s vláčkama, s kostkami, ostatními dětmi. Do loňského roku věřil na Ježíška, letos to hraje se mnou pro ostatní. Staví bunkry a i občas maluje obrázky. Taky už umí něco málo uvařit, upéct. Já ho v tom poporuju a taky jsem ráda, že se takhle dokáže vrátit do dětství. On tím i nechává odpočívat svoji mysl. Tím, že už je v šesté třídě a třikrát týdně se věnuje sportu. O víkendech jezdí na závody a ještě já ho otravuji, aby pohlídal, skočil do obchodu, se psem. Jsem šťastná, že je občas dítětem.
Mnoho lidí si řekne, to je normální ve dvanácti to je ještě dítě, ale mám okolo sebe i takové rodiny, co už nevěří na Ježíška, čerty a když mají narozeniny, děti si přejí spíše jen peníze, mobil, předplacené karty do x-boxů a z hraček už vlastně nic, protože mu je přece sedm a už je velký.
A proto si myslím, že je dobré mluvit s dětmi o tom, kdy je kdo velký, dospělý a nepodléhat nátlaku společnosti, protože to je teď in. Děti mají být dětmi naivní s velkou fantazií, nemusejí znát všechny pohádky na zpamět a nebo písničky co zrovna frčí. „Ty neznáš patrolu to snad není možné kolik ti je, že ji neznáš.“Měli by znát to, že hrát si, je to nejlepší na světě. Přijmout kritiku od ostatních je půl spokojeného života. A nenechat se rozhodit větou: kolik ti je, že to nevíš, neznáš, nemáš apod. A rozhodně je podpořit a mluvit s nimi, ať je to příjemné nebo nepříjemné. I děti mají názory a sny.
