Článek
Opravdu jsem se na dnešní den vůbec netěšila. Ve čtyři hodiny jsem měla schůzku a čekalo mě setkání s naší paní třídní učitelkou (která mně opravdu nesedí), s paní ředitelkou a výchovným poradcem. Už jste jistě četli článek o nespravedlivé ředitelské důtce, která byla udělena asi deseti žákům za pořízení fotografie paní učitelky při hodině.
Na setkání jsem přišla o něco dříve a čekala na ostatní rodiče žáků, které dostaly důtku. Po několika minutách už nás tam bylo osm. Mluvili jsme o tom, co tam řekneme na obhajobu našich dětí apod.
Přišla paní ředitelka, která nás pozvala do ředitelny. Po chvíli přišla paní učitelka, která je zároveň výchovným poradcem a nakonec třídní učitelka s mnoha papíry v rukách.
Než vůbec někdo začal mluvit, zeptala se paní ředitelka, kdo má pocit, že jeho dítě dostalo ředitelskou důtku nespravedlivě ať začne mluvit. Samozřejmě, že si to myslí asi všichni, když tam kvůli tomu jsme. Já mluvila jako poslední. Nebyla ta důtka totiž to jediné, co jsem chtěla řešit.
Minulý týden jsem totiž s okolnostmi mně nakloněny zjistila, zajímavé informace o naší třídě a chování paní učitelky k žákům.
Začala jsem tedy mluvit. Pomalu s klidným hlasem: „Paní učitelko myslíte si, že pořídit fotografii, kterou nikdo nikam nedal na soc. sítě a ani ji nikdo nijak neupravoval a sprostě se k ní nevyjádřil, a vlastně vůbec nezpůsobil škodu či nějaké trauma, je zločin? Patří toto dítě do diagnostického ústavu, jak jste jim řekla a opravdu zařídíte, aby tyto děti skončili v jiné škole? Nemáte pocit, že jste to trošku přehnala?“
Paní ředitelka byla velmi zaražena. Výchovný poradce zbystřil. A naše třídní nevěděla, co říct, tak si nejdříve nalila sklenku vody a pak říká: „Myslím, že do ústavu takové děti nepatří, tou fotografií mě naštvaly a nečekala jsem, že vám to doma řeknou. Víte, já mám z vás docela strach a bojím se vám cokoliv říct.“ No tak to mě dostalo do kolen. „Vy se mě bojíte? A proč? Já jsem aktivní matka, co s vámi komunikuje, a problém je spíše z vaší strany, že mi nejste schopna odepsat. Vždy vše řeším hned a pomáhám vám i ve škole s jakoukoliv akcí. Posílám papíry, kapesníky. Vše, co je potřeba, a nakonec se mě bojíte.“ Docela šok. Chvíli zase mluvila jiná maminka a já jsem ji ani neřekla, co vše jsem chtěla, protože mě přepadl pocit lítosti. Lítosti nad ní, očividně není psychicky v pořádku a šestá třída je na ní moc.
Konečně jsme se po čtyřiceti minutách dopracovali k nějakému závěru a ředitelská důtka bude přehodnocena na třídní. Všichni jsme spokojeni odcházeli. Na konci při loučení jsem podala ruku paní třídní učitelce se slovy „Mě se bát nemusíte, víc se mnou komunikujte a můžeme být obě spokojené.“ Paní učitelka přikývla a myslím, že ji konečně spadl kámen ze srdce.
Závěrem bych dodala, že jsem do dnešního dne nevěděla, že se mě učitelka bojí. Ani nevím vlastně proč? Školy chtějí aktivní rodiče a když rodiče jsou, tak se jich bojí. Snad to už teď dopadne vše jinak.
