Článek
Všichni už ví, že nejsme nesmrtelní. Jenže dostat se k tomu zdravou formou asi není úplně vždy automatické.
Já jako malá zažila smrt rodinného příslušníka už ve třech letech. Pak v sedmi a v deseti a pak to pokračovalo až do dospělosti. Umřel mi dědeček, babička, maminka, tatínek, synovec, kamarádka, kolegyně a další. Hrozné, že? Tolik smrti okolo mě. Pak jsem taky pracovala v domovech pro seniory. Tam bylo nespočet smrtí. Někdo by řekl dobrá zkušenost. No, nevím.
Po narození prvního syna jsem přemýšlela, kdy ho na to připravit. Byl to velice citlivý kluk a když brečel i kvůli mrtvé žížale, musela jsem něco udělat. Snažila jsem se mu to vysvětlit. Říct, proč umírají zvířata, která jíme. Proč umírají lidé apod. Nebylo to vůbec jednoduché. Myslela jsem, že to dopadne dobře a víte co? Dopadlo to tak, že syn po období „imaginárních přátel“ přišel s novým obdobím „pohřeb a pohřbívání milovaných lidí“. No znělo to občas dost morbidně. „Zemřel po kruté nehodě a byl dán do země v rakvi“.
Dodnes, když si na to vzpomenu, běží mi mráz po zádech. Bylo to jako z Adamsovi rodiny. Synovi bylo asi pět. Nešla jsem nikam k žádnému psychologovi. Přišlo mi to zbytečné, mám však kamarádku psychiatričku a musela jsem se jí ze zvědavosti zeptat. Oznámila mi něco v tom smyslu, že musím být velmi šťastná matka, když se mi podařilo toto. Koukala jsem na ni jak na blázna, vůbec jsem tomu nerozuměla. Řekla, že syn má zrovna období, kdy se vyrovnává s tím, že jednou přijde smrt. Je to zajímavé a dnes je mu dvanáct. Ví, co bude, až budeme staří, a samozřejmě na sebe dává pozor a nehazarduje se životem, ani neriskuje a ví, že život je křehký. Je to normální kluk a není nijak omezený a jsem za to moc ráda a doufám, že se mi toto povede i u ostatních dětí.
Smrt je paradoxně brána jako velký strach a ten se musí trošku překonat, jinak nás bude omezovat celý život.
Spoustu pěkných živých dní.
