Článek
To si takhle čtete na internetu, jak mají lidé nárok na sociální dávky, podporu v nezaměstnanosti a jiné a jiné věci.
Možná to je pravda, ale jen na papíře. Ten kdo se tam jde ptát, tak ho buď odradí spoustu papírů a běhání od čerta k ďáblu, kde vám pak řeknou: „Nemáte nárok na sociální dávku, nevyšlo vám to o pět korun.“ Jste pak za hlupáka a v sobě máte ještě míň sebevědomí, než na začátku návštěvy vysněné pomoci na úřadě.
Moje kamarádka má malou dceru. Je jí dva a půl a do konce ledna si spolu užívali na rodičovské. V únoru už její matka byla status nezaměstnaná. Šla tedy na pracovní úřad, kde je povinností se hlásit při nezaměstnanosti. Jelikož jsou dceři jen dva a půl (nechodí do školky a k zápisu jdou až v květnu) bude se mamka T. modlit, aby ji dcerku vzali do školky od září a ona mohla řádně nastoupit do zaměstnání i třeba jen na zkrácený úvazek.
Přišla na pracovní úřad, rozhodnutá se hlásit, ač malá půjde snad až v září do školky. Přijde na ní řada a tak vejde do místnosti, kde sedí vcelku pěkná paní. V první řadě ji zaskočí, když paní úřednici pozdraví s úsměvem a na oplátku dostane studený, nadřazený pohled bez úsměvu paní úřednice. Začíná to být kritické, protože mamka T. by se nejraději otočila na podpatku a odešla pryč. Cítí se hůř než u zubaře.
Mamka T. si sedá a začne povídat: „Dobrý den, já jsem dostala dopis, že mám ukončený rodičovský příspěvek a tak se hlásím zde u vás na pracovním úřadě do evidence nezaměstnaných. Mám malou dceru a půjde do školky až v září a tak půl roku musím s ní být ještě doma nemám totiž žádné hlídání. Tak jsem tu.“
Úřednice na to: „To si děláte srandu, že jste přišla sem k nám na úřad a tady vybalíte na mě, že chcete do evidence a přitom nemůžete do práce, to jako myslíte vážně? Tak za prvé nejsme charita a za druhé zavolejte si na zdravotní pojišťovnu ať vám platí pojištění a dejte si status matky pečující o dítě do sedmi let. Tady nemáte co pohledávat, pokud nechcete práci.“
Matka: „Já chci práci, ale teď nemohu.“
Úřednice: „Přijďte, až budete mít dítě umístěné ve školce.“
Matka vyšla ven, jak opařená. Po třech letech na rodičovském příspěvku neznalá nových zákonů v dobrém úmyslu dojít na úřad ji nepříjemná úřednice odpálkovala, jak malé dítě.
Volala tedy na zdravotní pojišťovnu, kde ji paní úřednice (již milá) řekla, že se na úřad práce dost zlobí, protože není první maminkou, která takhle volá na pojišťovnu a domáhá se určitého statusu. Tento status existuje a výhodný je v tom, že nemusíte nikam docházet. Nevýhodou je však to, že nedostanete ani korunu (na úřadu je možnost podpory v nezaměstnanosti). Také se neplatí sociální na důchod. A pokud dítě nastoupí do školky, nesmí tam být déle než čtyři hodiny a ve škole déle, jak školní vyučování. Matka T. v takovém statusu nechce být déle než půl roku, pak doufá, že najde práci. Raději volí tento status, než se vracet na úřad za nepříjemnou úřednicí s tím, že ji stejně nijak nepomůže.
Co z tohoto příběhu plyne? Že stát chce, aby se rodili děti. Pokud však nastane taková situace, jako u tady naší mamky T., je to k zamyšlení nad chováním úřednice. Mohla ji podat informace líp s milejším přístupem atd. Mohla ji dát do evidence. Je to o lidskosti.
Úřady práce chtějí co nejmenší počet nezaměstnaných, což je pochopitelné. Házet však všechny do jednoho pytle a bavit se s nimi, jak s těmi co nikdy pracovat nebudou. Ty co úmyslně sedí na úřadě a vysávají stát o sociální dávky není případ těch, co jim skončil rodičovský příspěvek a mají ještě malé dítě. Ty co vysávají stát stejně ve většině případů doma kouří, pijí lahvinku za lahvinkou a kolikrát děti nemají co jíst a nechodí ani do školy. A to je fér? Někdo potřebuje pomoct a toho odpálkují a chovají se k nim hrozně a ten kdo ji nepotřebuje, ale dělá ze sebe sociální případ se doma vlastně směje, jak mu to vše prochází.
Případ číslo dvě. Starý pán , sotva chodí, neslyší a má problémy s orientací. Dcera mu nabídne péči o něj a že dojdou na úřad, pro příspěvek na péči. Myslí si, že na něj má pán nárok.
Přijdou na úřad a čekají asi půl hodinku. Přijde na ně řada a tak jdou dovnitř. Dcera mluví a pán jen sedí a kouká. Úřednice se na něj podívá a povídá: „Vy chcete příspěvek na péči pro vás?“ „Ano“ odpoví pán. „No tak to sepíšeme (otrávený výraz). Myslím si, že to nepotřebujete, vypadáte normálně, chodíte, sedíte, koukáte. To, že neslyšíte není důvod pro péči.“
„To není jen v tom, že neslyší,“ vloží se do toho dcera: „Motá se mu i hlava, nikam moc nedojde a já se o něj starám a peníze neleží na zemi. Je mu přes osmdesát, tak má na ty peníze nárok. A vy přeci nejste lékař, tak to necháme na nich. Sepsat to musíme, ale tady.“
„Mladá paní, já už viděla spoustu lidí, co péči potřebují. Tady pán to však není. Sepíšeme to. Když Vám dají první stupeň bude to osm set korun měsíčně. Tak uvidíte, jestli Vám to za to stojí.“
Dcera byla zlostí bez sebe. Jestli stojí nebo nestojí jí je přeci jedno, pokud na to otec má nárok, státu to nechávat nebudou. Odchází domů znechucená. Ještě, že ten tatínek neslyší. Celý život pracoval, nemocný skoro nebyl, odváděl daně, platil spoutu věcí. Důchod má pod úrovní minimální mzdy a ještě mu nechtějí dát příspěvek na péči.
Tomu se říká fakt skvělé stáří s důstojností.
