Článek
Co člověk, to názor.
Co člověk, to situace.
Co člověk, to odpověď.
Každopádně stále souhlasím a dnes se mi to i potvrdilo, že dítě do tří let nepatří do společnosti.
Dnes byl hezký den, udělám dětem radost a zajdeme si do nedaleké restaurace na odpolední kávu a zmrzlinový pohár. Hospůdka je to pěkná, venku mají sezení pod velkými deštníky a mají tam i venkovní dětské hřiště. Rozhodně tam nejsme poprvé. A vždy jsme byli velmi spokojeni.
Přijdeme tam v odpoledních hodinách a děti vypustím do víru hřiště. Objednáme jídlo a nápoje. Povídáme si u stolu, děti si hrají. Idylické odpoledne, které se skoro vydařilo. Jak říkám – skoro.
Chlapeček od vedlejšího stolu chodil a každé dítě plácal, když okolo něj prošel. Našemu synovi se to však nelíbilo a plácnul ho zpátky. Chlapeček začal brečet a běžel k mamince. Maminka měla tendenci to řešit, jenže když přišla blíž zjistila, že jsem si to natočila a tak se otočila a šla si zpět sednout na své místo. Něco tak šeptala svému muži a pak se napila pivka.
Už se blížila pátá hodina a tak „pobalím děti a odcházím“. Řekla jsem si pro sebe.
V tom proběhl syn a zastavil se u vedlejšího stolu, kde seděl chlapeček s lízátkem. Syn se otočil směrem ke mě a povídá: „Mami můžu taky lízátko? Já bych ho moc chtěl.“
„Dobře“ odpověděla jsem, „ale koupíme všem, ať není hádka. Běž paní servírce říct, ať ti dá čtyři lízátka.“ Za chvilku přiběhl a nesl čtyři lízátka, rozdal je sourozencům a byl chvilku klid. „Až to dolížete, tak půjdeme domů.“
Lízátko se za chvilku objevilo na našem stole, pak druhé a třetí. Jen ten nejmladší ho snědl celé. Začala jsem balit věci a v tom slyším hádku dvou dětí. „Ne, to je moje lízátko, ty už jsi své měl. Dej mi ho.“ Šla jsem tam, protože to byl řev, že se lidé otáčeli. A oni to byli naše děti. Ten čtyřletý s tím dvouletým. Musím se do toho vložit.
Já:
„Miláčku, nech to být, ty jsis svoje snědl a toto necháš bráškovi.“
Mladší syn:
„Ne, to je moje lízátko.“
Starší syn: „Ne, není a přestaň.“
Mladší syn: „Je moje a dej mi ho, já ho chci.“
Já: „Kluci nehádejte se. Toto lízátko je brášky a ty sis ho snědl, nedá se nic dělat. Nové ti kupovat nebudu a dostaneš ho zase jindy, až si ho zasloužíš.“
Normálně se prostě toto nestává, většinou se dohodnou a nebo se to prostě vysvětlí. Jenže jsme v restauraci a ještě k tomu tu je hodně lidí, tak proč nezahrát divadlo.
„Ukážu, co ve svých 2,5 letech dokážu.“
Jindy vcelku rozumný a spolupracující kluk se teď stane rozmazleným frackem. Tak si myslím, že ho zrovna ty lidi tak vnímali.
Takže, když se mu to lízátko nedalo, začal brečet a brečel tak intenzivně (zkoušela jsem ho zklidnit), že mi paní od stolu přišla vynadat.
Řekla mi: „Co jste to za matku, že mu nekoupíte lízátko?“
Já: „On své lízátko už dostal. Tak přece nebude mít další?“
Ona: „Když mu ho nekoupíte vy, koupím mu ho já, ať je konečně zticha.“
Já: „Cože?“
Ona: „Pojď, já ti ho koupím, když tvoje matka ti ho nekoupí. Neumíte si uklidnit dítě? Co jste to za matku?“
Já: „No, počkejte, to je moje dítě a vy mi nemůžete jen tak odvést dítě pryč a kupovat mu lízátko. Já se snažím ho uklidnit.“
Ona: „Já tu chci mít klid.“
Tak mávla rukou a odešla s mým synem pro lízátko.
A co já? Pohledy ostatních lidí mě vážně dostali do situace, kdy jsem rezignovala. Odcházela jsem domů s ostudou, ale s dítětem spokojeným, že dostal lízátko a vlastně vyhrál. A tady je ten moment, kdy výrok: „dítě do tří let nepatří do společnosti“ je naprosto pravdivý.
Člověk se v tu chvíli nejen stydí za své dítě, ale hlavně za sebe. Vychováváme do společnosti nového člověka, který umí být hodný, poslušný a rozhodně nedělá žádné scény. Jenže i tento človíček má občas svůj den. Okolí to však nevnímá jako normální věc. Vnímá to jako nevychovanost, je to spratek, benevolentní výchova apod.
V dřívějších dobách by se toto nedělo. A proč, protože nikdo neměl telefon, x-box, tablet, počítač a mnoho jiných vymožeností. Muži byli tvrdí a měli úctu. Ženy byly pracovité a měly taky úctu. Děti neměli nic jiného, než svoji rodinu a vážili si jí. Ta doba je pryč, a na jednu stránku se k této době někdo vrací, ale ve společnosti jsou bráni jako „ti jiní“. I já se snažím se o ně starat a vychovat je, jak nejlépe umím. A pak mě mojí výchovu bohužel podrazí cizí žena a úplně mě nerespektuje jako matku mého dítěte, ale jako vetřelce v restauraci, co někoho ruší.
Ano, vracet se k přírodě a žít život bez elektroniky je dnes pomálu. Teď se setkáváme spíše s elektronikou ve všech směrech a ač se zdá, že to matkám, otcům, dětem má ušetřit čas, tak to není pravda. Nakonec když je více času, tak konečně bude čas na rodinu. Jenže to tak většinou není a lidé si hledají další a další aktivity a rodina uvadá a pak se patrně špatně lepí zpět.
Každopádně dítě je bytost a i projevy této bytosti jsou občas rozporuplné s tím, jak se má opravdu slušně chovat. Avšak vydržím to, věřím, že se vše zvládne a pak z něj bude ten občan co je vychovaný, slušný, pracovitý a nápomocný druhým.
