Lásky, skandály, radosti i smrt: 16 dětí Marie Terezie

Arcivévodkyně Marie Terezie a její manžel František Štěpán měli na svou dobu spokojené manželství. V jejich svazku dle dobových pramenů nechyběla láska ani vášeň, však také jednou pod mladým manželským párem údajně spadla masivní barokní postel. Měli spolu celkem šestnáct potomků - pět synů a jedenáct dcer. Bohužel se ale ne všechny děti dožily dospělosti.

První dítě se novomanželům narodilo už rok po svatbě. Vytouženého syna se sice hned napoprvé nedočkali, 5. února 1737 se jim ale ve vídeňském Schönbrunnu narodila dcera Marie Alžběta. Její dědeček, císař Karel VI. si s ní údajně velmi rád hrával a přezdíval ji Liesl. Marie Alžběta byla velmi milé dítě, bohužel se ale nedožila dospělosti. Ve věku tří let onemocněla žaludečními křečemi a zvracením. Zemřela vyčerpáním 7. června 1740 na zámku Laxenburg, pohřbena byla v císařské hrobce ve Vídni.

Rok po narození první dcery byla Marie Terezie opět v očekávání. Ani tentokrát ale manželům nebyl dopřán mužský následník. 6. října 1738 se ve Vídni narodila další dcera. Byla pokřtěna jako Marie Anna Josefa, doma jí ale říkali Marianna. Vyrůstala ve Vídni v početné rodině a velmi dobře vycházela se svými sestrami. Naopak s bratrem Josefem po jeho svatbě neměla dobrý vztah. Údajně to bylo proto, že nesnášela jeho ženu Isabelu Parmskou, což se Josefa hluboce dotklo.

Marie Anna, stejně jako její sourozenci, měla od narození k dispozici vlastní dvůr. Ten její vedla vychovatelka hraběnka Belruptová, která dostávala pokyny přímo od Marie Terezie, stejně jako všichni vychovatelé Marianniných sourozenců. Matka velmi dbala na správnou stravu a hygienu i dostatečný pohyb všech svých dětí. Malá Marianna měla umělecké nadání. Od dětství tančila, zpívala, hrála divadlo a malovala. Dvorní rada Ignác Antonín Born ji pak dovedl k fyzice, chemii, mechanice a botanice. Se svým otcem pak sdílela vášeň pro lov a numismatiku.

Marianna v roce 1757 těžce onemocněla zápalem plic. Přijala dokonce i poslední pomazání a rozloučila se s rodinou. Tato nemoc pravděpodobně způsobila tuberkulózu páteře, kvůli které se jí na zádech vytvořil hrb. Snad i kvůli tomu se Marianna nikdy nevdala a ještě více se ponořila do studia botaniky a mechaniky. Z pověření své matky se v roce 1766 stala představenou Ústavu šlechtičen na pražských Hradčanech. Sama ale Prahu nikdy nenavštívila, výmluvou jí bylo chatrné zdraví.

I přes nesouhlas své matky se usídlila v Klagenfurtu. Po matčině smrti zde žila skromný život pod ochranou představené Řádu svaté Alžběty, jeptiškou se ale stát nechtěla. Ráda se obklopovala také společností svobodných zednářů, účastnila se jejich setkání a podporovala je. Roku 1783 proto na její počest vznikla zednářská lóže U dobročinné Marianny.

Marianna se v pozdějším věku věnovala také charitě. Větší částky darovala na chudé, v roce 1783 nechala opravit budovu kláštera a přispěla i na opravu farního kostela v Klagenfurtu. Plánovala i výstavbu nové nemocnice, kterou ale její bratr neschválil. O pár let později však poskytl finance na rozšíření stávajícího špitálu.

Marianna se netěšila dobrému zdraví. Celý svůj dospělý život trpěla migrénami, problémy s dýcháním a kašlem. Špatně chodila a ke konci života se pohybovala jen na vozíku. Zemřela po nemoci 19. listopadu 1789. Její majetek zdědil Alžbětinský klášter.

I třetím dítětem Marie Terezie a Františka Štěpána byla dcera. 12. ledna 1740 porodila vévodkyně ve Vídni děvčátko, které při křtu dostalo jména Marie Karolína Arnoštka Antonie Johana Josefa. Bohužel se z ní ale rodiče neradovali dlouho. 24. ledna 1741 onemocněla Marie Karolína silnými záchvaty a zemřela následující den. O příčině smrti není žádná jasná zpráva. Mluvilo se o tetanii, spasmofilii, ale i o neštovicích. Děvčátko ve věku jednoho roku pohřbili v císařské hrobce ve Vídni.

Konečně chlapec! Císařský pár se dočkal mužského následníka, když se 13. března 1741 ve Vídni narodil jejich první syn, Josef II., který se později stal jedním z nejvýznamnějších potomků Marie Terezie. V dětství Josef neměl příliš dobrý vztah s mladším bratrem Karlem Josefem. Ten totiž říkal, že má v úmyslu se svým bratrem bojovat o korunu císaře a navíc byl matčiným oblíbencem. Narozdíl od cynického a tvrdohlavého Josefa byl totiž velmi milý a šarmantní. Naopak s o pět let mladším bratrem Leopoldem si Josef skvěle rozuměl.

V dospělosti se Josef dvakrát oženil. První manželkou budoucího císaře se stala Isabela Parmská, se kterou měl Josef dvě dcery. Obě ale zemřely v dětském věku. Josef svou první ženu velmi miloval, ona však jeho lásku neopětovala. Udržovala totiž lesbický vztah s jeho sestrou, Marií Kristinou. Josef o tomto vztahu pravděpodobně neměl tušení. Isabela zemřela velmi mladá, ve věku jednadvaceti let. Druhou Josefovou manželkou se pak stala jeho sestřenice Marie Josefa Bavorská. Tento sňatek byl ale pouze politický, Josef po smrti Isabely už nedokázal milovat jinou ženu. K druhé svatbě ho donutila jeho matka a z tohoto manželství nevzešly žádné děti. Manželé pravděpodobně neměli ani žádný společný intimní život. I Marie Josefa, stejně jako Isabela, zemřela na neštovice. Bylo jí tehdy dvacet osm let.

Od roku 1765 po smrti svého otce vládne Josef po boku své matky jako císař Svaté říše římské, fakticky je ale vládkyní stále Marie Terezie. Se svou matkou vedl Josef často ostré spory, protože nikdy nepřijala jeho osvícenský přístup k reformě říše. Proti názoru své matky například prosadil první dělení Polska, díky kterému Rakousko získalo Halič.

Po smrti Marie Terezie vládl Josef sám a v tomto období prosadil i své největší reformy, jakými bylo zrušení cenzury a nevolnictví nebo toleranční patent. Dalšími důležitými změnami bylo zlepšení postavení Židů ve společnosti, srovnání daní, zpřesnění katastrů půdy a domů, reforma školství či zřízení sítě nemocnic, porodnic a nalezinců.

Josef II. celý život pracoval dvanáct až osmnáct hodin denně. V roce 1787 se vypravil na návštěvu Krymu. Chtěl s carevnou Kateřinou Velikou dohodnout válku proti Osmanské říši. Ještě se postavil do čela vojska, situace se ale nevyvíjela dobře a tak se těžce nemocný Josef vrátil do Vídně. Císař Josef II. zemřel zřejmě i kvůli přepracování 20. února 1790 ve Vídni. Stejně jako obě jeho manželky byl pohřben do císařské hrobky ve Vídni.

13. května 1742, v den svých pětadvacátých narozenin, porodila Marie Terezie své páté dítě, čtvrtou dceru Marii Kristinu. Děvčátko, kterému v rodině všichni říkali Mimi, rostlo v krásnou mladou dámu. Od dětství byla Mimi matčinou oblíbenkyní údajně kvůli tomu, že byla narozena ve stejný den. Většina jejích sourozenců na ni žárlila, protože byla krásná, talentovaná a nad ostatní se povyšovala.

Mimi si sama směla vybrat vychovatelku, dostalo se jí výborného vzdělání, ráda tančila a krásně malovala. Její první láskou byl Ludvík Evžen Württemberský. Jeho postavení ho ale jako možného manžela pro Mimi naprosto vylučovalo. Tentokrát nepomohla ani protekce, kterou Mimi u matky měla a její vztah s Ludvíkem tedy velmi rychle skončil.

Po čase se Mimi zamilovala znovu. A opět zcela nevhodně. Její láska totiž patřila Isabele Parmské, mladé manželce jejího bratra Josefa. Isabela a Mimi byly nerozlučné. Viděly se téměř každý den, chodily společně na procházky, tančily si a zpívaly. Dochovalo se více než dvě stě dopisů, které psala Isabela Kristině. Její odpovědi se bohužel nedochovaly. Vztah trval tři roky, až do Isabeliny smrti v roce 1763.

Marie Kristina se vdala o tři roky později za vévodu Alberta Kazimíra, kterého si sama vybrala. Toto privilegium získala jako jediná ze všech dětí Marie Terezie. A manželství bylo opravdu šťastné. Jediným stínem na dokonalém životě bylo, že zůstali bezdětní. Jediná dcera, kterou Mimi porodila 16. května 1767 zemřela hned následujícího dne. Spolu s manželem se pak věnovala shromažďování uměleckých sbírek. Roku 1768 společně založili galerii umění ve Vídni, dnes známou jako Albertina.

Mimi zemřela na onemocnění žaludku 24. června 1798 ve Vídni. V postranní lodi augustiánského kláštera ve Vídní pro ni její manžel nechal zhotovit nádherný náhrobek nesoucí nápis Uxor Optimae Albertus - Nejlepší manželce Albert.

Šestým dítětem Marie Terezie a Františka Štěpána byla opět dcera. Děvče se narodilo 13. srpna 1743 a dostalo jméno Marie Alžběta. Stejně jako její sourozenci vyrůstala se služebnictvem a vychovatelkou. Její matka u všech svých dětí kladla důraz na zbožnost, poslušnost a kázeň. S tím měla ovšem malá Liesel, jak ji doma oslovovali, problém. Byla rozpustilá, často tropila různé žerty a stejně jako její starší bratr Josef milovala ironii, za což je matka oba často kritizovala.

Učení mladou slečnu Liesel nebavilo. Nebyla nijak mimořádně nadaná, zato byla velmi zábavná a říkalo se, že je ze všech dcer Marie Terezie ta nejkrásnější. Své kráse se věnovala, ráda se šlechtila a její nejoblíbenější zábavou bylo svádět muže. I proto si vysloužila přezdívku Sličná koketa. Díky své kráse dokonale zapadala do sňatkové politiky své matky, přestože ta těžce snášela její prostořekost. Nakonec se ale Marie Alžběta nikdy nevdala.

V roce 1767 ve Vídni opět vypukla epidemie neštovic. Tentokrát se jimi nakazila i Liesel. Nemoc jako zázrakem přežila, ale na tváři krásné princezny zanechala nevzhledné jizvy. Tím se zhroutil celý její svět. Věřila však, že matka nakonec vyjedná její sňatek s francouzským králem Ludvíkem XV. Když ale králi poslali Lieselin portrét, už ani neodpověděl a raději si pořídil milenku, Madame du Barry.

Po smrti své matky se Marie Alžběta rozhodla vyhovět jejímu přání a stala abatyší ženského konventu v Innsbrucku. Součástí tohoto konventu byl i Ústav šlechtičen. Obyvatelé Innsbrucku i mladé šlechtičny v ústavu si svéráznou Marii Alžbětu velmi oblíbili. Konvent se ale díky nepříznivé politické situaci dostal do nesnází a Marie Alžběta musela s dámami přesídlit do Bavorska a následně do Vídně. Poslední dva roky svého života strávila v Linci, kde žila v domě hraběte Khevenhüllera v Theatergasse. Zemřela 22. září 1808 zde zemřela ve věku 65 let.

Při sedmém porodu se Marie Terezie a její manžel dočkali druhého syna. 1. února 1745 přišel ve Vídni na svět Karel Josef. Narozdíl od svého staršího bratra byl malý Karel ihned po křtu pasován svým otcem na rytíře. Údajně byl velmi bystrý a veselý, proto si ho zřejmě matka oblíbila více než svého prvorozeného syna Josefa. Karla vychovávali pečlivě vybíraní učitelé a on bral svou roli budoucího panovníka Toskánského Velkovévodství velmi vážně.

Marie Terezie dokonce svému oblíbenému synovi našla brzy nevěstu. Měla se jí stát stejně stará, ale nepříliš krásná Marie Ludovika Španělská, která dokonce trpěla padoucnicí (epilepsií). Marie Terezie však v tomto sňatku viděla silné politické spojení se španělským rodem Bourbonů. Karel Josef se však nikdy neoženil. Podobně jako značná část jeho rodiny se nakazil neštovicemi, na které tehdy neexistoval žádný lék. Zemřel 18. ledna 1761 v pouhých patnácti letech.

26. února 1746 se ve Vídni narodila pravděpodobně nejsvéhlavější z dcer Marie Terezie a Františka Štěpána. Děvčátko dostalo jméno Marie Amálie, doma ji ale oslovovali Mali. Matka neměla Mali v oblibě. Byla sice chytrá, samostatná a krásná, ale také neposlušná což její matka těžce snášela.

Z Mali vyrostla oblíbená členka vídeňské společnosti. Svou krásnou tváří a milou povahou okouzlila mnoho pánů, kteří přijížděla na návštěvu do Vídně. Bavorský vévoda Karl von Zweibrücken, jehož city Mali opětovala, dokonce požádal o její ruku. Marie Terezie ho ale odmítla. O sňatku své dcery měla totiž jinou představu. Donutila ji, aby odjela do Parmy, kde se v roce 1769 vdala za tehdy osmnáctiletého nevyzrálého hrubiána Ferdinanda Parmského. Horší manželství si jen těžko představit.

Náboženský fanatik a hulvát Ferdinand se o svou ženu nezajímal. A protože se jí také bál, Mali si mohla dovolit mluvit do politiky, užívat si večírků a lovů a vydržovat si řadu milenců. S manželem žili odděleně, setkávali se pouze občasně za účelem plození potomků. Skandály Marie Amálie její matku natolik pobuřovaly, že své dceři dokonce zakázala přístup do Vídně a jejím sourozencům poručila, aby svou sestru nenavštěvovali a neodpovídali na její dopisy.

Po smrti svého manžela v roce 1802 chtěla Mali opustit Parmu, kterou si nikdy neoblíbila. Návrat do Vídně jí nebyl umožněn, její synovec jí císař František I. ji proto poslal na Pražský hrad. Sem se přestěhovala s již značně podlomeným zdravím. Marie Amálie zemřela v Praze 18. června 1804. Pohřbena byla v Chrámu sv. Víta.

Devátým dítětem císařského páru byl opět chlapec. 5. května 1747 porodila Marie Terezie hocha, který dostal jméno Petr Leopold. V pořadí třetí syn v rodině vyrůstal ve stínu dvou starších bratrů. Nikdo nepočítal s tím, že by se Leopold někdy mohl stát císařem, jeho matka pro něho zvažovala post vojáka nebo církevního hodnostáře.

Ovšem poté, co zemřel jeho bratr Karel Josef v mladém věku na neštovice, zaujal Leopold jeho místo. Nejprve po něm zdědil nevěstu. Matka ho roku 1765 oženila s dcerou španělského krále Marií Ludovikou. Manželka sice neoplývala krásou, zato byla zřejmě velmi plodná. Stejně jako Marie Terezie a František Štěpán, i Leopold s Marií Ludovikou zplodili během manželství 16 dětí. O jeho následníky tedy nebyla nouze. Nebylo ovšem tajemstvím, že Leopold udržoval i řadu mileneckých vztahů. Mezi jeho dlouholeté favoritky patřila například komorná Madeleine Bianchi nebo tanečnice Livia Raimondi, které dokonce nechal postavit malý palác se zahradou na náměstí ve Florencii.

Ve stejném roce, kdy se konala Leopoldova svatba, zemřel i jeho otec. Leopold po něm získal titul velkovévody Toskánského, který byl původně také určen jeho staršímu bratru Karlu Josefovi. Se svou rodinou tedy pobýval v Toskánsku. Když ale roku 1790 zemřel jeho bezdětný bratr Josef, stal se Leopold císařem a musel se tedy přesunout do Vídně. Jeho vláda ale trvala pouhé dva roky a za tu dobu se především snažil urovnat nepokoje, které vznikly kvůli některým reformám jeho bratra. Přestože vládl krátce, byl jako panovník velmi oblíbený. Zemřel nečekaně rychle pravděpodobně na srdeční selhání 1. března 1792. Je pohřben v Císařské hrobce ve Vídni, jeho nástupcem se stal jeho nejstarší syn František.

V pořadí desáté dítě přišlo do císařské rodiny 17. září 1748.Holčička dostala stejné jméno, jako jedna z jejích starší sestra, Marie Karolína. Stejně jako její jmenovkyně, i ona ale zemřela příliš brzy. Desátý porod Marie Terezie byl údajně velmi těžký. Císařovna rodila v bolestech, děťátko se narodilo nožičkami napřed a už při porodu bylo jasné, že dlouho nepřežije. Rodina tedy považovala za důležité, aby bylo dítě pokřtěno ještě živé. Osobní lékař tehdy rodiče ujistil, že holčička v průběhu křtu ještě žila. Zemřela ale bohužel ještě v den svého narození. Marie Karolína byla pohřbena do Císařské hrobky ve Vídni.

Další holčička. Děťátko narozené 4. února 1750 na hradě Hofburg ve Vídni dostalo při křtu jméno Marie Johana Gabriela Josefa Antonie. Známá byla ale jako Johana Gabriela. Děvče bylo nadané, chytré a krásně zpívalo. Bylo ale také dost svéhlavé a vychovatelka s ním měla často potíže. Nejhorší to bylo s jídlem. Johana Gabriela totiž nesnášela ryby, které se ovšem na císařské tabuli objevovaly velmi často. Její matka všechny své děti vychovávala podle pravidla „co je na stole, to se také sní“. Johana Gabriela tím tedy velmi trpěla a při hostinách často zvracela.

Matka Johanu Gabrielu zasnoubila s třetím synem španělského krále Karla III. Ferdinandem. Ferdinand byl zároveň bratrem Marie Ludoviky, která se později provdala za staršího bratra Johany Gabriely Leopolda II. Ke sňatku Johany a Ferdinanda ovšem nedošlo. Johana Gabriela zemřela těsně před Vánoci, 23. prosince 1762 na neštovice. I ona je pohřbena v Císařské hrobce ve Vídni. Její smrt silně zasáhla její o rok mladší sestru Marii Josefu, se kterou vyrůstala a byly si velmi blízké.

Devátá dcera Marie Terezie a Františka Štěpána se narodila pouhý rok a měsíc po své sestře, 19. března 1751. Pojmenovali ji Marie Josefa a doma ji oslovovali Seferl. Marie Terezie svou dceru považovala za nepříliš hezkou a netalentovanou. Vadilo jí také hrubé chování a záliba v rozšiřování klepů, kterou Seferl později měla.

Její dětství bylo ale poměrně klidné. Ona a její sestra Johana Gabriela byly nerozlučná dvojice. Měly k sobě věkově blízko, sdílely nejen pokoj, ale měly dokonce i stejné učitele a vychovatelky. Navenek působily jako dvojčata, chodily všude spolu a i jejich osudy byly velmi podobné. Když starší Johana Gabriela zemřela, bylo Seferl jedenáct let. Ztrátu sestry nesla velmi těžce. Protože ale pomalu dorůstala do věku, kdy bylo potřeba sehnat vhodného ženicha, matka ji nechala zasnoubit s Ferdinandem, který si původně měl vzít zesnulou Johanu Gabrielu. O Ferdinandovi se už v té době vědělo, že je neotesaný hrubián, Marie Terezie tedy zpočátku zásnuby před svou dcerou tajila. Ani Marie Josefa se však sňatku nedočkala. 15. října 1767 zemřela (stejně jako Johana Gabriela) na neštovice. Jako většina její rodiny je pohřbena v Císařské hrobce ve Vídni.

Třinácté dítě císařského páru a třetí dcera stejného jména. 13. srpna 1752 se po šestnáctihodinovém porodu ve vídeňském Schönbrunnu narodila holčička, která při křtu dostala jméno Marie Karolína Luisa Josefa Johana Antonie, v rodině jí říkali Charlotte. Děvčátko se vzhledem podobalo spíše otci, po matce ale zdědila povahu. Byla temperamentní, upřímná, nezávislá a toužila po svobodě. V dětství si nerozuměla se svou vychovatelkou, proto si dovolila požádat matku o jinou. Ta ji kupodivu vyslyšela a tak se novou vychovatelkou stala hraběnka Lerchenfeldová.

Marie Terezie Charlottu provdala za již dvakrát odloženého ženicha, Ferdinanda Neapolsko-Sicilského. Ten měl pověst cholerického obhroublého hulváta bez vychování. Říkalo se o něm, že na svém zámku beze studu pleská dvorní dámy, komorné i služebné po zadnicích. Marie Karolína svého chotě výrazně převyšovala jak vzhledem, tak intelektem. Charlotte si těžce zvykala na manželství i na život v Neapoli, kde musela dodržovat nesmyslnou a přísnou italskou etiketu. Tři roky po svatbě otěhotněla a byla pak téměř neustále těhotná následujících dvaadvacet let. Předčila dokonce i svou matku - porodila totiž osmnáct dětí.

Charlotte se zajímala i o politiku a snažila se o rerformu státu. Na radu bratra Leopolda přizvala na pomoc politika Johna Actona, který měl na věc podobný náhled. Flegmatický král se raději než vládě nadále věnoval lovu a cizoložství.

V červnu 1800 Marie Karolína s částí svých dětí odcestovala do Vídně. Zde pobývala dva roky, ale její zeť, mladý císař František jí vyčítal, že se příliš plete do politiky. V léto 1802 se tedy vrátila zpět do svého království. Nenávist mezi ní a francouzským císařem Napoleonem I. se zhoršovala, což způsobilo její sesazení z trůnu. Král utekl na Sicílii a Charlotte ho následovala. 2. února 1814 se jako poslední žijící dcera Marie Terezie vrátila do Vídně. Císař jí přidělil zámek Hetzendorf, kde Marie Karolína zemřela 8. září 1814 vyčerpaná na cévní mozkovou příhodu. Pohřbena pak byla do Císařské hrobky ve Vídni.

Císařský pár se dočkal čtvrtého syna. 1. června 1754 se ve Vídni narodil chlapec, kterého pojmenovali Ferdinand Karel Antonín Josef Jan Stanislav. Už od jeho narození se nepředpokládalo, že by se Ferdinand Karel někdy stal císařem, proto vyrůstal s vyhlídkami na klidný život. Jako dítě se také těšil zvláštní náklonnosti své matky.

Ani jeho oblíbenost u matky ho však neochránila před dohodnutým sňatkem. Marie Terezie svého syna zasnoubila s Marií Beatricií d'Este, princeznou modenskou. To se nakonec ukázalo jako velmi šťastná volba. Manželé si rozuměli a měli spolu hezký harmonický vztah. Po svatbě se usadili v Miláně, kde vychovali celkem deset dětí a dali tak vzniknout novému rodu Rakouských-d'Este.

Protože byl Milán ale pod vládou Vídně, neměl tam Ferdinand Karel příliš mnoho práce. Věnoval se tak hlavně svým zájmům, kterými byl lov, hudba a dobré jídlo. Jeho matka ho opakovaně žádala, aby se choval důstojně, to ale nikam nevedlo a tak si dál vedl svůj bezstarostný život. Nic se v tomto ohledu nezměnilo ani po smrti Marie Terezie, kdy mu jeho bratr Josef II. přidělil správu nad Lombardií. Reálnou správu nad zemí si však císař ponechal, jeho mladší sourozenec tak neměl téměř žádnou pravomoc.

Jeho bezstarostný život ukončila Velká francouzská revoluce, která zasáhla i drobné italské země. Když Francouzi obsadili Milán, musela rodina uprchnout do Vídně. Když pak v roce 1803 zemřel tchán Ferdinanda Karla, měl po něm převzít vládu nad Modenou. K tomu ale nikdy nedošlo. Převzetí moci zmařila Prešpurská mírová dohoda, která změnila rozložení sil na území dnešní Itálie. Ferdinand Karel tedy zemřel ve Vídni v roce 1806. Pohřben byl do Císařské hrobky ve Vídni.

Patnácté dítě Marie Terezie a Františka Štěpána přišlo na svět 2. listopadu 1755 na hradě Hofburg ve Vídni. Děvče dostalo při křtu jméno Marie Antonie Josefa Johana, známá byla ale jako Marie Antoinetta. Dítě to bylo tvrdohlavé a poměrně nepozorné. Brzy se také začalo říkat, že není příliš inteligentní. Marie Terezie ovšem potřebovala mezi svými dětmi najít vhodnou kandidátku na manželku francouzského následníka trůnu, dauphina Ludvíka. A volba padla právě na velmi krásnou Marii Antoinettu.

Její matka okamžitě najala francouzského učitele Abbé de Vermonda, který měl mladou dívku připravit na její budoucí roli královny Francie. Marie Antoinetta se tedy učila jazyk i historii Francie a zasvěcena byla i do etikety tamního dvora. Vermond prý o ní napsal, že je chytřejší, než o ní dříve slyšel. Matka byla s pokroky své dcery stále spokojenější. Dívka se i přes svou lehkomyslnost zdála stále připravenější na svůj složitý úkol. V roce 1769 byla tedy ve svých čtrnácti letech ve Vídni v zastoupení provdána a krátce po svatbě odjela do Francie.

Do Francie dorazila na jaře 1770. Její manžel, budoucí král Ludvík XVI. byl patnáctiletý, povahou spíš jednoduchý a plachý introvert. Novomanželé spolu prý přes počáteční obtíže měli přátelský vztah. Navzdory tomu však celé roky po svatbě nedokázali přivést na svět potomky. Začalo říkat, že s mladou královnou není něco v pořádku. U dvora nepříliš oblíbená Marie Antoinetta tím velmi trpěla. Přísně vychovávaná dcera rakouské císařovny si už tak na francouzskou společnost zvykala těžce. Ve Versailles panovaly velmi uvolněné mravy, na které z Vídně nebyla zvyklá. Pobuřovala ji především milenka krále, Madame du Barry. Když pak král zemřel a Marie Antoinetta se stala královnou, nechala Madame du Barry okamžitě poslat z Versailles pryč.

Hlavní radostí mladé královny se staly večírky a nové šaty. V roce 1778 také konečně porodila prvního potomka. Často se pak uchylovala na zámeček Malý Trianon v zahradách Versailles, který jí manžel věnoval jako dárek za první porod. S Ludvíkem XVI. si byli v té době poměrně blízcí, přestože Marie Antoinetta udržovala vztah se švédským šlechticem Axelem von Fersenem. Zda byl tento vztah pouze přátelský či milenecký není jasné.

V osmdesátých letech spolu manželský pár dobře vycházel a společně se radovali i ze svých dětí. Situace ve Francii se ale měnila. Zemi sužovala chudoba a lid začal královnu, která ráda žila na vysoké noze, nenávidět. Pomluv na její adresu přibývalo a když pak v roce 1789 vypukla Velká francouzská revoluce, musela se královská rodina přesunout z Versailles do Templu. Když se pak pokusili o útěk do Rakouska, situace se ještě zhoršila a stále častěji se mluvilo o nutnosti popravit Ludvíka XVI., k čemuž pak opravdu došlo. Marie Antoinetta byla sťata gilotinou devět měsíců po svém manželovi, 16. října 1793. Podle svědků se až do samého konce chovala vyrovnaně a důstojně. Pohřbena je v Paříži v bazilice Saint-Denis.

8. prosince 1756 porodila Marie Terezie naposledy. Na svět tehdy přišel chlapec, Maxmilián František. Jako dítě trávil většinu času ve společnosti svého o dva roky staršího bratra Ferdinanda Karla. Matka u svého nejmladšího syna pečlivě sledovala jeho schopnosti, aby pro něj vybrala tu nejvhodnější kariéru. Původně chtěla mít ze svého syna vojáka, konkrétně uherského guvernéra. Vojenský výcvik, ke kterému Maxmilián František nastoupil v deseti letech, musel ale kvůli zdravotním problémům brzy ukončit. Marie Terezie tady musela od svých plánů upustit.

To se ukázalo jako dobré rozhodnutí. Z nejmladšího syna císařovny se stal církevní hodnostář, na což se výborně hodil. Maxmilián František měl totiž přívětivou povahu a zároveň pevný charakter a přísný smysl pro povinnost. Obavy Marie Terezie, že potenciál jejího syna zůstane v jeho církevní kariéře nevyužitý, se ukázal jako lichý. Ve svých působištích se totiž ukázal jako schopný reformátor a jako kolínský kurfiřt se zasadil i o významné reformy soudnictví a školství.

Se svým nejstarším bratrem Josefem II. příliš nevycházel a přestože byl také osvícencem, jejich názory se lišily. Leopold II. si naopak s Maxmiliánem Františkem rozuměl. Když se stal císařem, využíval svého bratra pro získání důvěry duchovenstva.

Maxmilián František byl také mecenášem umění. Jeho podpora umělců přispěla například k vzestupu Ludwiga van Beethovena. Když se ale po vystřídání několika působišť vrátil zpět do Vídně, začaly ho více trápit celoživotní zdravotní obtíže. Trpěl cukrovkou a obezitou, ke konci života byl upoután na lůžko. Zemřel 27. července 1801 ve věku čtyřiačtyřiceti let. Pochován je s velkou částí své rodiny v Císařské hrobce ve Vídni.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_d%C4%9Bt%C3%AD_Marie_Terezie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Al%C5%BEb%C4%9Bta_Habsbursko-Lotrinsk%C3%A1_(1737%E2%80%931740)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_II.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Kristina_Habsbursko-Lotrinsk%C3%A1

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Am%C3%A1lie_Habsbursko-Lotrinsk%C3%A1

https://cs.wikipedia.org/wiki/Leopold_II.

https://www.denik.cz/ze_sveta/marie-josefa-johanna-gabriela-dcery-pribeh.html

https://zoom.iprima.cz/historie/16-deti-marie-terezie-nemoci-napoleon-smrt

https://www.denik.cz/ze_sveta/maxmilian-frantisek-beethoven-historie.html

https://www.denik.cz/ze_sveta/ferdinand-karel-syn-marie-terezie.html

https://www.denik.cz/ze_sveta/marie-antoinetta-dcera-marie-terezie.html

https://www.stoplusjednicka.cz/boj-za-lasku-jak-bylo-se-vztahem-marie-terezie-frantiska-stepana

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/marie-terezie-deti-panovnice-matka-osvicenstvi-frantisek-stepan-lotrinsky-alzbeta-josef.A200106_165307_domaci_pmk