Článek
I přes počáteční rozpaky a odmítavý postoj měli nakonec královna Viktorie a její manžel Albert šťastné manželství. Milovali se po celou dobu svého soužití a když Albert předčasně zemřel, Viktorie si nedokázala představit jak bez něj bude žít. Důkazem jejich lásky je i devět dětí, které manželé zplodili.
Viktorie
První dítě královského páru přišlo ještě v roce jejich svatby. Holčička se narodila 21. listopadu 1840 a dostala jméno Viktorie Adelaida Marie Luisa, doma ji oslovovali Vicky. Rodiče se už od jejího útlého věku snažili, aby z malé princezny vyrostla vzdělaná žena se zájmem o společenské a vědecko-technické novinky. Připravovali ji také na její budoucí roli manželky následníka trůnu.
Malá Vicky dělala svému otci radost. Byla inteligentní a učenlivá, náročný vzdělávací proces jí nedělal problémy. Dostávala lekce historie, zeměpisu, němčiny, francouzštiny, řečtiny, latiny i filozofie. Od svého otce také přijala liberální politické názory.
Se svým budoucím manželem se setkala v jedenácti letech. Pruskému následníkovi trůnu Fridrichovi bylo tehdy devatenáct. I přes velký věkový rozdíl si ale poměrně rozuměli a dokonce si začali dopisovat. Znovu se setkali o čtyři roky později. I když Viktorie nebyla nijak vyhlášenou kráskou, Fridrich se do ní zamiloval a požádal o její ruku. I ona jeho city opětovala. 25. ledna 1858 se v Londýně konala svatba.
Přestože Viktorie mluvila výborně německy a životu v Prusku se dokázala přizpůsobit, nikdo ji v Berlíně příliš nadšeně nevítal. Netajila se svými liberálními názory, které s ní její manžel Fridrich sice sdílel, ale tehdejší pruský král Vilém I. i kancléř Otto von Bismarck jimi značně opovrhovali. Politické problémy Viktorii alespoň čásečně vyvažovalo šťastné manželství. Rok po svatbě porodila své první dítě. K radosti všech se jednalo o syna, porod ale nebyl bez komplikací. Lékařům se nakonec podařilo matku i malého Viléma zachránit, synek ale během porodu utrpěl nezvratná poškození. Budoucí německý císař měl celý život levou ruku kratší než pravou a později se projevily i neurologické problémy. Viktorie se tak po zbytek života trápila myšlenkou, že přivedla na svět poškozeného dědice. Tělesné postižení bylo v té době totiž velké stigma, i když byl chlapec jinak zcela zdráv. Vztah matky a syna byl ale napjatý a jak Vilém dospíval, situace se spíše zhoršovala.
V roce 1888 zemřel první německý císař Vilém I. a vlády se ujal Viktoriin manžel pod jménem Fridrich III., který ale vládl pouhých 99 dnů. Už při nástupu na trůn byl nemocný a zemřel na rakovinu hrdla. Vládnout tedy začal jejich syn, Vilém II., který po svém dědečkovi nezdědil pouze jméno a trůn, ale i názory. Pro jeho matku už u dvora nebylo místo. Viktorie se odstěhovala na zámek Friedrichshof, odkud bedlivě sledovala politické dění. To komentovala v dopisech své matce. Dále malovala, podporovala místní umělce a věnovala se charitě. Zemřela na rakovinu prsu 5. srpna 1901.
Viktorie
Eduard VII.
9. listopadu 1841 se královský pár dočkal mužského dědice, který tak v nástupnické linii přeskočil svou starší sestru. Chlapec byl pojménován po svém otci a dědečkovi z matčiny strany, tedy Albert Eduard. I když rodiče rozhodli, že musí mít vzdělání odpovídající jeho postu následníka trůnu, studijní výsledky malého Eduarda nebyly dobré. Narozdíl od své starší sestry byl často unavený a vzpurný. Když ale později nastoupil na univerzity v Oxfordu a Cambridge, učení ho začalo bavit. Vynikal také sociálními schopnostmi a šarmem.
Když Eduard dosáhl dospělosti, bylo načase najít mu vhodnou nevěstu. Rodiče mu proto naplánovali cestu do Pruska, kde se poprvé se setkal s princeznou Alexandrou Dánskou. Alexandra a Eduard si byli sympatiční, ale přesto princ po návratu z Pruska nepožádal o její ruku. Místo toho vyrazil do Irska, aby se zúčastnil vojenských manévrů. Zde se také seznámil s herečkou Nellie Clifdenovou, se kterou prožil svůj první milostný románek. Po návratu domů našel Eduard v zalíbení v řadě milostných dobrodružství a začalo se o něm mluvit jako o proutníkovi s láskou k alkoholu a večírkům.
Synovo chování velmi trápilo jeho rodiče. Především otec Albert ho nesl velmi těžce. Za Eduardem dokonce odcestoval do Cambridge, aby si s ním vážně pohovořil. V té době byl už ale Albert nemocný a unavený. Cesta za synem spojená s velkým psychickým tlakem mu neprospěla a dva týdny po návratu zemřel. Viktorie manželovu smrt nesla velmi těžce a vinila z ní právě svého nejstaršího syna. Dokonce ho brzy po otcově smrti poslala na zahraniční cesty. Když se pak vrátil, požádal o ruku princezny Alexandry, aby matku alespoň částečně uklidnil.
Sňatek se konal 10. března 1863. Ani manželství ale Eduardovi nezabránilo v jeho četných milostných avantýrách, které jeho žena celý život trpělivě tolerovala. Stýkal se s aristokratkami, herečkami i prostitutkami. Jednou z jeho milenek byla i francouzská diva Sarah Bernhardtová. Jeho manželství bylo ale i navzdory těmto skandálům poměrně šťastné a vzešlo z něj pět dětí.
Po smrti své matky v roce 1901 se Eduard stal britským králem. Kvůli své nové funkci hlavy státu se musel vzdát postavení velmistra v zednářské lóži. Tu po něm následně převzal jeho mladší bratr Artur. V době jeho vlády byly jeho hlavním zájmem zahraniční cesty a vojenské záležitosti. Jeho styl života se ale začal projevovat na jeho zdravotním stavu. I ve stáří měl v oblibě těžká a nezdravá jídla a alkohol a dokázal vykouřit i dvacet cigaret a dvanáct doutníků denně. Zemřel po sérii srdečních záchvatů 6. května 1910.
Eduard
Alice
Třetí dítě porodila královna Viktorie 25. dubna 1843. Holčička dostala jméno Alice a doma ji oslovovali Alix. Kromě všeobecného vzdělání a jazyků se učila i praktickým činnostem jako bylo vaření, vyšívání, práce na zahradě nebo vyřezávání dřeva. Alix byla ze všech dětí královského páru nejcitlivější a nejvnímavější. Už jako dítě se zajímala o život obyčejných lidí, které potkávala hlavně v Balmoralu. Se svou matkou a starší sestrou také navštěvovala špitály plné raněných vojáků. To v ní vzbudilo zájem o ošetřovatelství.
Když princezna dospěla, začala jí matka shánět vhodného ženicha. Seznam vhodných nápadníků měla za úkol vypracovat její starší sestra Viktorie, se kterou si Alice velmi rozuměla. Po několika nepodařených pokusech byli na hrad Windsor pozváni bratři Ludvík a Jindřich, synovci hesenského velkovévody. Alix padl do oka starší Ludvík. Ještě než se za něj provdala, potkalo ji hned několik tragédií. Alice se vzdala všech radostí života mladé dámy aby se postarala o svou rychle chřadnoucí babičku, matku královny Viktorie. Po její smrti byla matce velkou oporou. Nedlouho poté vážně onemocněl i princeznin otec Albert. Také o něj Alice pečovala až do jeho smrti 14. prosince 1861.
1. července 1862 se Alice vdala a stala se tak hesenskou princeznou. O čtyři roky později vypukla válka mezi Pruskem a Rakouskem. Alice byla v té době potřetí těhotná a její manžel Ludvík odjel velet hesenské kavalerii. Po celou dobu války byly ale manželé v hojném kontaktu. I přes pokročilé těhotenství poslala Alix své dvě děti za babičkou do Londýna a sama se stala ošetřovatelkou, protože nemocnice se rychle plnily raněnými.
Manželé žili ve skromném domě v Darmstadtu. Alice zde povětšinou sama vychovávala celkem sedm dětí. V roce 1873 zde ale celou rodinu poskytla tragédie. Tehdy dvouletý Alicin syn Fridrich při hře se svým bratrem omylem vypadl z okna a zemřel. Po tomto neštěstí se manželé odcizili. Navzdory problémům v manželství však Alice podporovala svého manžela, který se v roce 1877 stal hesenským velkovévodou. O rok později přišlo další neštěstí. Aliciny děti se nakazily záškrtem. Matka se o celou rodinu starala, ale i přesto její nejmaldší dcera Marie 15. listopadu zemřela. Alice to před ostatními dětli zpočátku tajila, aby tím stav ostatních dětí nezhoršila. Když jim ale po čase řekla pravdu, nejhůře ji nesl syn Ernest Ludvík. Aby ho matka utěšila, i přes výslovný zákaz lékařů svého sna políbila a pravděpodobně se tímto polibkem sama nakazila. Její zesláblé tělo s nemocí nedokázalo bojovat. Zemřela na výročí smrti svého otce, 14. prosince 1878 ve věku pětatřiceti let.
Alice
Alfréd
Druhého syna se královský pár dočkal 6. srpna 1844. Chlapec byl pokřtěn jako Alfréd Arnošt Albert a v rodině mu říkali Affie. Byl velmi oblíbeným synem svých rodičů a i díky tomu narozdíl od svých sourozenců unikl přísnému studijnímu režimu. Směl také rozhodovat o své budoucí kariéře a protože toužil stát se námořníkem, začal se na své budoucí povolání připravovat už ve dvanácti letech.
Přestože se nepředpokládalo, že by se Affie někdy stal králem, po vyhnání řeského krále Otty v roce 1862 byl zvolen jako jeho nástupce. Královna ale tento návrh s podporou britské vlády rychle zakázala a tak Alfréd zůstal u námořnictva. I díky tomu byl prvním členem královské rodiny, který navštívil Austrálii. Při jeho druhé návštěvě Sydney v březnu 1868 byl Affie postřelen. Kulka ho zasáhla do zad a jen těsně minula páteř. Útočník byl na místě zatčen a později oběšen.
Královna Viktorie pro svého syna zvažovala hned několik vhodných partií. Volba nakonec padla na jedinou žijící dceru ruského cara Alexandra II. Marii Alexandrovnu. Svatba se konala 23. ledna 1874 v Petrohradě, do Londýna manželé dorazili 12. března. I když z manželství vzešlo šest dětí, svazek to nebyl příliš šťastný. Marie se po uvedení do londýnské společnosti těžko smiřovala s tím, že musí ustupovat všem dcerám královny Viktorie. U dvora byla Marie považována za povýšenou a nesympatickou. Alfréd se navíc nijak netajil řadou svých milenek, které si udržoval v Londýně, Paříži či na Maltě, kam často cestoval.
V roce 1893 se Alfréd stal po smrti svého strýce vévodou Sasko-Kobursko-Gothajským. Když pak Alfréd a Marie slavili v roce 1899 výročí svatby, postihla je tragédie. V době, kdy pořádali oslavu, se pokusil o sebevraždu jejich jediný syn. Na první pokus se mu sice sebevražda nezdařila, na následky zranění ale zemřel o dva týdny později. Alfréda synova smrt velmi zasáhla. Ve svém synovi ztratil i svého jediného dědice. Alfréd zemřel rok a půl po svém synovi, 30. července 1900 na rakovinu hrdla. Bylo mu pětapadesát let.
Alfréd
Helena
25. května 1846 po dlouhém a těžkém porodu přišla na svět třetí dcera královského páru. Malá holčička dostala jméno Helena Augusta Viktorie a rodiče jí přezdívali Lenchen. Princezna byla velmi živá a výřečná, milovala umění a hudbu, sama malovala a krásně hrála na klavír. Časem ji ale zastínila její mladší sestra Luisa, která byla velmi umělecky nadaná.
Když bylo Lenchen patnáct let, zemřel její otec princ Albert. Ze všech dětí zasáhla smrt otce nejsilněji právě Helenu. Po čase se ale princezna musela vrátit ke svým povinnostem. Brzy se dokonce zamilovala. Její první láskou byl o dvanáct let starší bývalý knihovník jejího otce Carl Ruland. Když se ale o jejich vztahu dozvěděla královna, okamžitě Rulanda propustila. Po těchto událostech začala Viktorie pro svou dceru hledat vhodného manžela. Jako vhodná partie se nakonec ukázal zchudlý německý princ Kristián Šlesvicko-Holštýnský, se kterým se Helena poprvé setkala v devatenácti letech. Přestože byl Kristián o patnáct let starší a nebyl nikterak pohledný, Lenchen se do něj zamilovala a na svatbu se těšila. Z jejich šťastného manželství se narodilo celkem šest dětí, nejmladší syn se ale narodil mrtvý.
Helena zůstala celý život po boku své matky a společně s mladší sestrou Beatrix jí pomáhaly s královskými povinnostmi. Kromě toho se Helena zajímala o ošetřovatelství a v roce 1870 se stala zakládající předsedkyní Dámského výboru britského Červeného kříže a později i předsedkyní Britské asociace sester. Sama Helena se ale bohužel netěšila dobrému zdraví. Byla závislá na opiu a matka ji často obviňovala z hypochondrie.
S příchodem dvacátého století se ve šťastném životě pomalu stárnoucí Lenchen objevily trhliny. V roce 1900 zemřel její starší bratr Alfréd, který byl jejím nejoblíbenějším sourozencem a o pouhé tři měsíce později podlehl malárii její nejstarší syn. Další smutnou událostí byla smrt matky v lednu 1901. Po ní se Helena stáhla ze života u dvora spíše do ústraní. Zemřela 9. června 1923 ve větu sedmasedmdesáti let.
Helena
Luisa
Necelé dva roky po narození princezny Heleny porodila 18. března 1848 královna Viktorie šesté dítě. Dcerka dostala jméno Luisa Karolina Alberta. Děvčátko projevovalo značné umělecké nadání. Krásně tančilo, zpívalo, hrálo na klavír i malovalo. Kromě toho mezi sourozenci vynikala také inteligencí a půvabem. To z ní pravděpodobně učinilo otcovu oblíbenkyni. Díky její zvídavosti jí princ Albert říkal Malá slečna Proč. Bohužel ale otec zvídavé holčičky zemřel již v jejích třinácti letech.
Svého dospívání si Luisa příliš neužila. V osmnácti letech jí připadla povinnosti stát se matčinou sekretářkou. Královna ale stále truchlila a tak musela Luisa pomáhat i se státnickými povinnostmi. Někdy v této době se poprvé zamilovala. Její první láskou se stal učitel jejího bratra, Robinson Duckworth. Když se ale o tomto románku dozvěděla královna, okamžitě nechala Robinsona propustit. Objevily se dokonce spekulace o tom, že Luisa porodila nemanželské dítě. To ale nebylo nikdy prokázáno.
Královna se Luise začala pomalu poohlížet po vhodném ženichovi. Mezi nápadníky se objevil i korunní princ Frederik, budoucí dánský král. K tomuto svazku ale královna Viktorie nesvolila. Chtěla totiž, aby jí její dcera zůstala nablízku. 21. března 1871 se nakonec princezna vdala za nižšího britského šlechtice Johna Campbella. Tomu se po svatbě nelíbilo, že se jim královna do manželského života podle jeho názoru až příliš plete. S radostí tedy v roce 1878 přijal post viceguvernéra Kanady. Luisa se musela s manželem přestěhovat do Ottawy, kde se ale cítila velmi osamělá. Zdejší tisk se o nich navíc vyjadřoval jako o namyšlencích, což princezna těžce nesla. Nakonec si zde ale zvykla, oblíbila si jízdu na saních, bruslení i lyžování. I zdejší lid je postupem času přijímal lépe. Klidný život v Kanadě ukončila nehoda při jedné z projížděk na saních v roce 1880. Saně se totiž překlopily a Luisa se o jejich střechu udeřila do hlavy a ztratila vědomí. Místní obyvatelé ji přepravili do paláce, kde jí lékař diagnostikoval podchlazení a silný šok. Krátce poté se manželé vrátili do Británie a usadili se v Kensingtonském paláci.
S manželem se časem odcizili. Královna se snažila jejich vztah zachránit společnými cestami, to však situaci spíše zhoršovalo. V následujících letech udržovala Luisa dokonce i řadu mileneckých vztahů. Jedním z nich měl být dokonce vztah s manželem její mladší sestry, Jindřichem z Battenbergu. Mimo to Luisa ráda cestovala. Nejraději inkognito, pod jménem paní Campbellová. Věnovala se ale i královským povinnostem, umění nebo charitativní činnosti. Po smrti matky žila Luisa v Osbourne se svou sestrou Beartix, která už byla vdovou. Často ale v Londýně navštěvovala svého bratra Eduarda, který se stal králem. V roce 1911 se začalo zhoršovat zdraví jejího manžela Johna, o kterého následně pečovala až do jeho smrti v roce 1913. Poté trpěla samotou a upadla do těžké deprese. Poslední léta života pak trávila se sestrou Beatrix v Kensingtonském paláci. Nejkrásnější dcera královny Viktorie zemřela ve věku jednadevadesáti let 3. prosince 1939.
Luisa
Artur
Sedmým dítětem královského páru byl chlapec. 1. května 1850 se v Londýně narodil princ Artur Vilém Patrik Albert. Malý princ už od dětství projevoval sklony k disciplíně a díky tomu dobře zvládal náročný vzdělávací plán, který pro své děti připravoval otec princ Albert. A protože se Artur zajímal o armádu, v šestnácti letech nastoupil do Královské vojenské akademie. Jeho kariéra v armádě byla příkladná a rodiče matka na něj byla náležitě hrdá. Dokonce se prý stal jejím oblíbencem.
Královna pro svého syna plánovala klidný a spořádaný život. Jako vhodnou manželku vybrala Arturovi Luisu Markétu Pruskou. Společně pak měli tři děti, jejich dcery Patricie a Markéta byly ve své době považovány za nejkrásnější princezny v Evropě. Skvrnou na idylickém manželství Artura a Luisy byl Arturův vztah s Lady Leslie, sestrou Jennie Churchillové.
Arturovým nejvýznamnějším postem byl funkce generálního guvernéra Kanady, kterou zastával mezi lety 1911 a 1916. S rodinou rád cestoval po celé Kanadě a setkával se s lidmi z různých společenských vrstev. V době první světové války často navštěvoval vojenské nemocnice, jeho ženy i dcery se později pracovaly pro Červený kříž. Luisa ale neměla příliš pevné zdraví. V roce 1917 onemocněla bronchitidou a následně chřipkou. Zemřela 14. března 1917. Artur se v roce 1928 stáhl z veřejného života. Zemřel 16. ledna 1942, kdy mu bylo devadesát jedna let.
Artur
Leopold
Princ Leopold se narodil 7. dubna 1853 jako třetí syn královského páru. Královna Viktorie se při svém osmém porodu rozhodla užít chloroform a podpořit tak používání anestetik při porodech. Leopold byl poměrně po své matce zdědil hemofilii a byl křehké dítě, projevoval však značné intelektuální nadání. Kvůli jeho nemoci se o něj matka ale velmi bála a až přehnaně o něj pečovala. To ale Leopold velmi těžce snášel.
Vítaným únikem od matky se tak stalo studium. I to si ale musel u matky vyprosit. Kvůli jeho chatrnému zdraví nejprve nechtěla povolit studia na Oxfodu. Po studiích pak Leopold cestoval po Evropě nebo se svou sestrou do Kanady. Jeho nemoc ovlivnila i výběr kariéry. Armáda nepřicházela v úvahu a tak Leopold působil jako tajemník své matky, později se stal také mecenášem umění.
Nemoc princovi působila potíže i při shánění vhodné manželky. Manželství pro něj však představovalo možnost úniku od starostlivé matky. Leopold se nějakou dobu dvořil princezně Frederice Hannoverské, jejich vztah ale přetrvával pouze jako hluboké přátelství. Královna Viktorie nakonec doporučila Helenou Waldecko-Pyrmontskou, sestru nizozemské královny. To se ukázalo jako dobrá volba. Zamilovaný pár si své ano řekl 27. dubna 1882.
Manželství bylo velmi šťastné. Ani ne rok po svatbě přivítali na svět dceru Alici. 19. července 1884 porodila Helena ještě syna, toho se však Leopold již nedožil. Jedním z příznaků hemofilie je totiž i bolest kloubů, kvůli které Leopold odjel na doporučení lékaře počátkem roku 1884 do Cannes. Zde 27. března nešťastně uklouzl. Při pádu si poranil koleno a lehce udeřil se do hlavy. Pro zdravého člověk by takový pád nejspíše nic neznamenal. Pro prince Leopolda se však kvůli jeho nemoci stal osudným. Zemřel následujícího dne časně ráno pravděpodobně na krvácení do mozku.
Leopold
Beatrix
Posledním dítětem královy Viktorie a prince Alberta byla dcera. Princezna se narodila 14. dubna 1857 a při křtu dostala jméno Beatrix Marie Viktorie Feodora. Jakožto benjamínek byla malá princezna velmi oblíbeným dítětem obou rodičů. Když v roce 1861 zemřela matka královny Viktorie, byla pro ní její nejmladší dcerka velkou útěchou. Když koncem roku zemřel i princ Albert, Viktorie se na holčičku upnula ještě víc.
Jak Beatrix rostla, stala se i matčinou blízkou důvěrnicí. Když se postupně vdaly všechny princezniny starší sestry, začala Beatrix prohlašovat, že se nikdy nevdá a zůstane po boku matky. Časem se stala královnou osobní tajemnicí a svou matku všude doprovázela. I přes její všeobecně známý názor na sňatky se kolem mladé a pohledné princezny točili nápadníci. Královnu děsila představa, že by se její nejmladší dcera skutečně vdala o opustila ji. Beatrix se velmi sblížila s Napoleonem Evženem, synem francouzského císaře Napoleona III. vyhnaného do exilu. Francouzský císař s rodinou žil právě v Anglii a díky tomu se spřátelil s rodinou královny Viktorie. Přátelství Beatrix a Napoleona Evžena brzy přerostlo v lásku. I když se říkalo, že jsou zásnuby na spadnutí, nikdy k nim nedošlo. Napoleon Evžen totiž narukoval a v roce 1879 padl v britsko-zulské válce. Beatrix byla zoufalá a přestože nápadníků bylo dostatek, zdálo se že se skutečně nikdy neprovdá.
Nakonec se ale přeci jen znovu zamilovala. Jejím vyvoleným se stal pruský šlechtic Jindřich z Battenbergu. Královna Viktorie se svou dcerou dlouhých sedm měsíců nepromluvila, když jí Beatrix oznámila, že se hodlá provdat. Nakonec se sňatkem souhlasila s podmínkou, že se Jindřich vzdá veškerých závazků v Prusku a novomanželé budou žít s královnou v Londýně. Jindřich na tyto ponižující podmínky nakonec přistoupil a 23. července 1885 se s Beatrix oženil. I když byla z princezny vdaná žena a později i matka, zůstala až do královniny smrti její osobní tajemnicí. Její manžel ale špatně snášel nedostatek povinností a prosil svou tchýni o možnost zaměstnání v armádě. Královna i přes obavy souhlasila a tak se Jindřich 6. prosince 1895 připojil k bojům v anglo-ašantské válce. Už se ale nikdy nevrátí. Zemřel 20. ledna 1896 po nákaze malárií. Když o pět let později zemřela i královna Viktorie, život Beatrix se zhroutil.
Královna ještě za svého života pověřila Beatrix úpravou svých deníků ke zveřejnění. Princezna tedy po smrti matky začala přepisovat stovky svazků jejích deníků a odstraňovala z nich poznámky z královnina soukromí a části, které by mohly poškodit některé ještě žijící osoby. Když pak v roce 1914 zemřeli ve válce Beatrixin syn Maurice, začala se stahovat z veřejného života. Společnost už navštěvovala velmi zřídka, ale stále si dopisovala se svými přáteli i příbuznými. Zemřela ve spánku 26. října 1944 ve věku osmdesáti sedmi let.
Beatrix
