Článek
Šlechta po staletí patřila mezi nejbohatší vrstvy společnosti. V 18. a 19. století se ale častěji objevoval jeden problém. Pokud nebyl pro mladou dámu ze zchudlého šlechtického rodu v dohledu žádný bohatý ženich, který by nežádal věno, nezbývalo příliš možností, jak šlechtičnu zaopatřit. První volbou obvykle býval život v klášteře. V roce 1755 ale císařovna Marie Terezie zřídila v budově Rožmberského paláce na Pražském hradě Tereziánský ústav šlechtičen. Ten se v průběhu let stal domovem pro mnoho urozených mladých dam. Dostat se do něj ale nebylo vždy snadné.
Přijímací řízení
Palác sloužil jako výchovný a zaopatřovací ústav pro mladé šlechtičny. Vstoupit do něj mohly dámy od 24 let věku, v případě osiření už od 18 let. Nutné bylo také doložit nejméně 16 přímých šlechtických předků z rodové linie otce i matky. Dámy, které splnily všechny podmínky pro přijetí, se zařadily do seznamu čekatelek. Ústav měl totiž pro mladé dámy pouze 30 míst. Když ale žadatelky prošly přísným výběrem a do ústavu vstoupily, čekala na ně jistota doživotního zaopatření v podobě třípokojového apartmá s veškerým potřebným vybavením a roční renta 600 zlatých, která byla postupně navyšována.
Přestože byl Tereziánský ústav šlechtičen světskou institucí, stála v jeho čele abatyše. První abatyší tohoto ústavu se stala dcera císařovny, arcivévodkyně Marie Anna. Kromě abatyše se o chod instituce starala také děkanka, proděkanka a dvě asistentky. Abatyše a děkanka se staraly především o hospodářskou a správní agendu ústavu, proděkanka s asistentkami pak zajišťovaly každodenní chod ústavu a na starosti měly i péči o mladé šlechtičny.
Marie Anna
Všední život
Císařovna byla velmi zbožná žena a proto se i v ústavu velmi dbalo na duchovní založení šlechtičen. Stanovy Tereziánského ústavu, které sepsala sama císařovna, tedy jasně určovaly, kterých modliteb a mší se musí mladé dámy účastnit. Společně tak odříkávaly breviář i jiné modlitby a účastnily se každodenní mše v kostele Všech svatých. Členky ústavu měly také možnost se kdykoli vyzpovídat, k povinným zpovědím pak chodily během významných církevních svátků. Ve stanovách bylo také předepsané odívání mladých dam. Povolený byl pouze cudný černý oděv. Šaty nesměly dámu příliš odhalovat a tolerovaly se pouze nenápadné krajky a drobné šperky. Viditelným symbolem členství v ústavu byla mince zobrazující z jedné strany pannu Marii a z druhé strany datum založení ústavu a jméno zakladatelky. Tuto minci nosily dámy zavěšenou na provázku přes rameno.
Denní režim mladých dam byl částečně volný. Vedly korespondenci, navštěvovaly se mezi sebou nebo se věnovaly ručím pracím. Mimo palác měly dámy za úkol především reprezentovat dobré jméno ústavu. Pořádaly nebo navštěvovaly tak dobročinné akce, organizovaly sbírky nebo šily pro chudé. Pokud ale přes den opustily palác, musely být v doprovodu dalších alespoň dvou členek ústavu. Dodržet musely také návrat do deseti hodin.
Jednou týdně měly dámy možnost navštívit operu. V divadle měly pro tuto příležitost vlastní lóže. Vítaným zpestřením byly také plesy pořádané šlechtou nebo císařským dvorem. Pokud se konal ples, měly dámy dovoleno vrátit se do ústavu o hodinu později než obvykle, tedy v jedenáct hodin. Návštěva společenských akcí byla pro dámy velmi důležitá. Ať už se jednalo o divadlo, ples nebo výlet do přírody, setkávaly se zde s osobami ze stejných společenských vrstev. To jim dodávalo naději k nalezení vhodného nápadníka a následné opuštění ústavu.
Další zajímavé články:
Zdroje:
ŽÁKOVÁ, Michaela. Tereziánský ústav šlechtičen na Pražském hradě. Praha: Národní archiv, 2021. ISBN 978-80-7469-112-6.
