Hlavní obsah
Knihy a literatura

Bouře nad Norií, 2. část

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované.

Foto: Martina Magdalena

Nemethon (Zdroj: pixabay.com)

Ve druhé části se Amorie dostane do sporu s driudem Batystem a je zajata v temném černokněžném světě. V Thurnau se zatím obyvatelé chystají na válku.

Článek

Amorie již byla hodný kus za durumem, když jeho obyvatelé zaznamenali drakheiřin odchod. Cesta se prozatím zdála býti snadnou. Míjela malá oppida, kde norijští pastevci a rolníci pracovali na polích a lukách, potkávala dřevorubce a řemeslníky, jdoucí za svým každodenním cílem vydělat si mzdu.

Častokrát se tu a tam zastavila, aby se poptala místních na jejich poměry a leckdy i pomohla radou nebo skutkem, když jí bylo potřeba. Než se na krajinu snesla tma, byla již značně daleko. Její cesta vedla stále k jihu, cíl však byl v nedohlednu. Pokud se chtěla dostat na posvátné místo každoročních druidských sněmů, musela překonat celé norijské území, projet Parhou, kde měla v úmyslu navštívit veliké oppidum zvané Zawist a poté směřovat dále k jihu až pramenům řeky Wilth-awy. Území jižně od Parhy bylo již poněkud nebezpečné, neboť se zde ve velkých tlupách zdržovali bojovní Heleti, a s nimi Noriové neměli zrovna přátelské vztahy.

První noc přečkala Amorie v boně (vesnice) Tosen. Nebylo jí zde moc volně, zdejší obyvatelé na ni patřili nedůvěřivě. Nic jiného jí ale nezbylo, nechtěla-li nocovat pod širým nebem a státi se možnou večeří hladových vlků v lesích. Na severu ležely velké lesy a do nejbližší bony za nimi to bylo daleko přes les. Na východě sousední bona Karanyi byla sice blízko, ale Issara, která se několikrát v roce rozlila z břehů, znemožňovala přechod na druhou stranu. Na jihu, před Tosenem, tvořila hranice Elba, ještě větší řeka než Issara. Amorie zůstala na noc u místního vates, který byl již starý a téměř nemohoucí. Drakheira se posilnila vlastními zásobami a brzy si lehla na vykázané místo a usnula. Ne ale na dlouho. Sotva se na obzoru ukázaly první sluneční paprsky, byla již zase v sedle a pokračovala dále. Šťastně přebředla mohutnou Elbu, spoléhajíc se jen na svého silného koně. Druhý den dlouho po poledni pak šťastně dojela k Zawisti, kde jí již čekali.

„Buď pozdravena, Amorie“ vítal se s ní druid Nachos, stařec také již letitý a přesto dosud svěží a statný.

Jaký to rozdíl oproti Tosenu. Na drakheiřinu počest byla uspořádána hostina a domácí se nedali zahanbit. Na stolech, připravených pod širým nebem, objevila se sýrová polévka, hrachová kaše, skopové maso, pečené ryby, nadívaný chléb a dušená jablka ve smetaně. Všichni, kteří se zúčastnili hostiny, jedli jako nezavření a dle pochvalného mlaskání bylo patrno, že zdejší hospodyně jsou zdatné kuchařky. Amorie se nic neostýchala a s chutí jedla nabízenou krmi. K hostině jim dva bardi zpívali a obveselovali hodovníky. Poté, když mnohý jedlík usnul zmožen jídlem a pitím přímo pod stoly, vzal si Nachos Amorii stranou:

„Neblahá znamení se ukazují v poslední době.“

Amorie kývla, že ví. A vyjevila starci, jaká měla ona vidění a pověděla i o sudbách. Kousek po kousku pak oba vates poodkrývali roušku budoucna. Hrozba vpádů Germánů byla skutečná, na západě bylo slyšet řinkot zbroje, kterýžto zvuk krom uší druidských neslyšel nikdo. Amorie upozornila Nachose na kolnského druida a na jeho obojakost.

Stařec se zamyslel:

,,Nebezpečného soupeře sis vybrala, Amorie. Znám ho již desítky let a měl jsem s ním nesčetněkrát rozepře. A nejen já, znám mnoho jiných z nás, kteří neschvalují jeho činy a jsou obeznámeni s jeho pohnutkami. Není však možno zapudit ho, je velmistrem a ty sama víš, jak mocný velmistr je. Tys ale nejen druidka, jsi taktéž drakheirou a pokud znásobíš své vnitřní síly, zvítězíš. Znám sílu, která ti může pomoci… “

Nikdo se nikdy nedozvěděl, čemu té noci Nachos Amorii naučil, jisté ale bylo, že když další den drakheira opouštěla pohostinné oppidum, měla v očích zvláštní lesk a na tváři úsměv. Nachos vzhledem ke svému vysokému věku se shromáždění nezúčastnil.

Ještě dlouhých pět dní trvalo Amorii, než dospěla ke svému cíli.

Cesta byla zlá a nebezpečná. V lesích se proháněly houfy hladových vlků, plížících se jako stíny mezi staletými listnáči a čekající na vhodnou chvíli, aby mohli drakheiřinu koni rozsápat hrdlo. Hřebec šel ale bez bázně dál a dál, jakoby cítil i on mocnou Amoriinu ochranu nad sebou. Častokrát jim pěšinu zkřížil divoký kanec či bachyně s mladými a nepěkně se jim stavěli, aby ukázali, že i oni jsou vládci těch dosud bezejmenných končin, kde se lidé ještě neusadili pro nespočet mokřadů a blat, jimiž onen divý kraj oplýval v hojné míře. Drakheira ale neklesala na duchu a odvaze. Řídila koně jistě a bez zaváhání ho vedla přes nebezpečné a smrtelné tůně, z nichž se linul odporný puch rozkladu a hniloby.

Mnohokráte se ale zastavila, svezla se z koně a sama se prodírala houštinami a mlázím, aby natrhala vzácné byliny, u nich doma skoro neznámé.

Na sklonku pátého dne, kdy se Amorie začala již cítit unaveně, rozhrnuly se houštiny a před ní stanul muž, oblečený do kožešin a s oštěpem v ruce si jí hrozivě měřil. Amorie pozvedla ruku v přátelském gestu a muže oslovila:

,,Pověz mi, muži, zda jsem již v kraji Gabrétském?"

Oslovený ale potřásl hlavou na znamení, že jí nerozumí. Drakheira opakovala svou otázku tedy nářečím Galaciů a nakonec ještě keltibersky a konečně se s mužem domluvila. Muž byl, dle jeho slov strážcem gabrétského lesa a spolu s ostatními hlídal hranice oppida, které snad jediné v těchto končinách dokázalo odolat divoké a rozpínající se přírodě.

Amorie věděla, že je konečně u cíle. Den cesty od oppida, jež slulo Trissau, pramenila již Wilth-awa a kde byl také posvátný háj. Amorie se nechala vést a cestou s mužem rozmlouvala. Dozvěděla se, že jeho kmen žije víceméně z obchodu se svými řemeslnými výrobky a že vzhledem k bažinaté krajině jen máloco vypěstují. Když se před nimi zjevily hradby mohutného oppida, Amorie byla uchvácena jeho rozlohou i obrannými prvky. Takto mohutná stavba přece musí Germánům odolat za každých okolností. Do města vstoupili velkou kovanou branou.Zde se muž s Amorií rozloučil a odešel zpět do lesů. Drakheira, procházející hlavní ulicí města pozorovala při práci kováře a hrnčíře, kteří zde přímo před zraky okolojdoucích vyráběli své mistrně zpracovávané výrobky ať již ze železa či z hlíny, do níž zde přidávali grafit a vytvářeli tak nezaměnitelné skvosty, byla uvedena před vladaře Tissau a byla přijata s náležitými poctami.

Nebyla ostatně jedinou druidkou zde. V paláci dlelo již několik vates, kteří stejně jako ona čekali na příhodný den, aby se mohli shromáždit v posvátném háji a dokončit tak své putování. Na jejich počest uspořádali místní bohatou hostinu a Amorie se ráda připojila, sotva ze sebe v lázni smyla prach a pot. V bílém obřadním rouchu a s vlasy spletenými do tlustých copů usedla pak vedle druida hrazanského, se kterým jí pojilo přátelství. Rozmlouvali pak spolu o událostech posledních dní a na přetřes přišla i situace v Germánii. Najednou ale Amorii zamrazilo.
V dveřích hodovní síně se objevil ten, kvůli němuž podnikala namáhavou pouť. Druid kolnský.

Pyšný a neproniknutelný stál na prahu, ve stejném bílém rouchu jako ostatní a přece vyčníval na jejich postavami nejen výškou, ale především postavením. Jeho titul velmistra mu zajišťoval moc a slávu téměř bez přičinění. Driud se však nespokojil jen s pověstí, která ho provázela. Na prahu hodovní síně máchl rukou a z rukávu vykouzlil roj hvězd, které se rozlétly do místnosti. Obyvatelé užasli a obdivně vzdychli. Amorie se podívala na svého souseda a s uspokojením zřela v jeho obličeji pobavený úšklebek. Nebylo v tom nic jiného než bohapusté kejklířství, které ohromilo prosté lidi, ale druidy ošálit nemohlo.

Kolnský druid se po svém vystoupení usadil na čestné místo a rozhlédl se po přítomných. Jeho zrak spočinul i na Amorii, ale jelikož nebyla jedinou ženou a druidkou v místnosti, nemohl jí poznat, nebyl-li skutečně obdarován jasnozřivostí. Nebyl. Amorie strpěla bez mrknutí jeho hadí pohled a pak sama zaměřila na něho svůj zrak. Pronikla do jeho myšlení velmi snadno.

„Jak jste tupí a nanicovatí…myslíte si o sobě, že jste mocní a obdařeni a nikdo z vás mne dosud neodhalil….. a já… já vás sprovodím ze světa a spolu s vámi tuhle chátru, jen co sem přivedu své válečníky… ušlapou vás a pobijí a vaše slavná města rozmetají do všech stran…“
Amorie nebyla schopna slova. Jak podlý a zlotřilý je kolnský druid. Což ho skutečně dosud nikdo neodhalil? S kým má ale promluvit o svém problému, když tohoto muže poslouchají všichni ostatní?

Následujícího jitra se všichni přítomní dali na poslední pouť. Bylo vcelku působivé sledovat jejich postavy, zahalené do dlouhých hábitů s vlasy do copů, jak důstojně kráčejí pěšinou do hlubokých hvozdů. Šli mlčky, jakoby chtěli šetřit slova i dech. Teprve, když les zcela potemněl a odevšad se začaly ozývat zvuky nočních dravců, nejstarší z nich zdvihl paži a mlází se rozestoupilo. Jasné světlo zalilo kraj a osvětlilo nejposvátnější z druidských nemethonů.
Kol dokola byla veliká mýtina, vroubená mohutnými duby, na jejichž větvích byly zavěšeny modly a dary bohům. Uprostřed mýtiny pak bylo velké ohniště a obětní kámen. Druidové se rozestoupili a zaujali svá místa okolo ohniště. Doprostřed vystoupil nejstarší z nich a zažehl oheň. Každý z nich pak vhodil do plamenů zlatý peníz a ochmet, čarovnou bylinu rostoucí na dubech. Plameny vyšlehly vysoko a první druid promluvil:

„Kdož jste zde, vstupte do světa bohů a povězte, jaké poselství vám bylo vyjeveno.“

Postupně jeden po druhém oznamovali druidové shromáždění, co jim bohové naznačili. Téměř všichni shodně poukazovali na nebezpečí, které sílilo na západní straně a taktéž někteří z nich znepokojeně vyslovili to, co hnětlo Amorii. Do jejich středu pronikl nepřítel. Amorie čekala na svou chvíli a když na ní přišla řada, odvážně se postavila čelem ke kolnskému druidovi a ukázala na něho prstem:

„Toto je nepřítel, který přišel, aby nás zničil. Je to posluhovač Germánů, jejichž vojska se již šikují za hranicemi Norie a kteří hodlají vyhubit lid, města srovnat se zemí a podrobit si i druidy. Vy, kdož jste obdařeni věštím duchem, nahlédněte do plamenů a uzříte věk budoucí, který nám hodlal tento škůdce připravit.“

Všechny zraky se obrátily na ni i na kolnského druida, který stál jako přimrazen. Ale jen okamžik, dokud Amorie neskončila. Poté opovržlivě vykřikl:

,,Šílenství ti zatemnilo rozum, nestoudná ženo! Jak se opovažuješ obvinit mne, velmistra? Bozi slyší tvé lži a ty budeš potrestána jimi i námi!"

Nejstarší druid si zjednal pořádek, neboť shromáždění začalo hlučet a přiklánět na tu či onu stranu.

„Amorie mluví pravdu!“ zvolal do davu a druidové vykřikli.

,,Tys zrádcem vlastní krve, tys zaprodancem loupeživých Germánů! Zavrhuji tě, Batyste kolnský, vykazuji tě ze středu společenství druidů! Buď proklet a zatracen! Ne ona, ale ty budeš potrestán bohy za svou opovážlivost. Třes se před jejich hněvem. Okamžitě odejdi navždy nejen z nemethonu, ale i z Norie!!"

Kolnský druid se klidně a s úsměvem podíval na přítomné, kteří beze slova semkli těsný kruh okolo něho a zle na něho patřili, ruce schované v dlouhých rukávech svých říz.
Pak povýšeně promluvil:

,,Netušíte ani, jak mocnou silou vládnu, vy nedovtipní blázni. Říkáte si druidi a myslíte si, že jste mocní a všeschopní. Pliji na vaše čáry a kouzla, na vaše bohy a učení. Můj čas přijde a již brzy se budete všichni plazit u mých nohou a žebrat o slitování a vaše nicotné a bezvýznamné životy…"

Vřava se strhla ještě dříve, než domluvil a množství rukou se začalo sápat po jeho údech, aby ho ubili. Kolnský druid však zkřížil ruce nad hlavou a mocným tlesknutím přivolal oslnivý blesk, který zahalil jeho postavu a oslepil přítomné. Když prohlédli, nebylo po něm již ani památky. Avšak nejen po něm. Amoriino místo bylo prázdné.

Druidové již ani nepomysleli na to, aby si předali dosavadní zkušenosti a zasvětili do svého učení vybrané členy, kteří doposud stáli skromně opodál a čekali na svou chvíli. Místo toho rokovali o dalším vývoji událostí a domlouvali se, jak nejrychleji varovat norijský lid před nebezpečím, které se odchodem Batysta znásobilo. Ještě téže noci se rozešli do svých oppid, durumů i bon, aby se připravili na boj s nepřítelem.

Thurnaští čekali na svou drakheiru marně. Od jejího odchodu uplynulo již dvakrát deset dní a Amorie se stále nevracela. Alan-Marteen chodil jako tělo bez duše. Podivná sklíčenost se ho zmáhala pokaždé, když si na ni vzpomněl. Janinus nakonec vyslal posly do sousední bony Dneboh, aby se poptali, nestalo-li se na sněmu cosi, co by mohlo Amorii zdržet. Poslové se večer vrátili naprosto zdrceni a stejně tak jejich zpráva zdrtila a vyděsila ostatní thurnauské, když zvěděli, že jejich drakheira byla unesena zlotřilým druidem kolnským a ten že je v zajetí černé magie. Alan-Marteen neváhal ani okamžik a začal se chystat na cestu.

„Kam chceš jít? Kde ji chceš hledat?“ domlouval mu Janinus, ale Alan-Marteen byl umíněný ve svém rozhodnutí:

,,Sama mi vyjevila, že vykonám hrdinské skutky, budu-li ve správný čas na správném místě. Moje místo je a navždy bude vedle ní…"

„Tolik ji miluješ?“ zeptal se ho Janinus a Alan-Marteen prostě odpověděl:

„Byl bych pro ni ochoten i zemřít.“

Janinus se zamyslel a pravil:

,,Drakheira nám přeci řekla, odkud na nás nepřítel udeří. Pamatujete si, lidé, co nám věštila? Na půlnoční straně povstane v Germánii lid, který Norii napadne a oboří se i na Thurnau. V tu noc se na obloze objeví znamení…ale jaké? To nám nepověděla. Víme ale, že to bude v den svátku Alban Elved a ten se již blíží. Musíš zůstat zde a pomoci v boji. Amorie je přeci drakheira, umí se o sebe postarat!"

Alan-Marteen se nechal přesvědčit. Odešel do svého domu a zažehl oheň v krbu. Sedl si na lavici a hleděl do plamenů. Než se nadál, klesla mu hlava na rameno a on tvrdě usnul. Ve snu k němu přišla Amorie. Průsvitná jako duch, který opustil tělo, vlasy jí vlály okolo hlavy a její ústa bezeslovně řekla:

„V den svátku Alban Elved hleď, abys neusnul. Až se jitřní hvězda dotkne posvátného háje, jako řeka, deroucí se údolím povodní, tak divoce na osadu udeří nepřítel. V jeho čele bude se hnát jejich vůdce, dosud neporažený Gilbert. Podaří-li se ti ho zabít, rozhodneš o vašem vítězství.“

Když pominulo zatemnění smyslů, prohlédla Amorie a uzřela cizí osadu, kam jí kolnský driud zavlekl. Všude kol dokola stály kožené stany a míhaly se desítky, stovky mužů ve zbroji, různě sestavené šiky cvičily se zbraněmi i beze zbraní, proháněli se tu jezdci na koních a všude byl hluk a vřava. Amorie byla dosud ochromena zlým kouzlem, které jí poutalo jako neviditelný provaz a mohla jen nečinně přihlížet dění okolo. Tu s ní Batyst smýkl a vlekl jí kamsi pryč. Prošli celým ležením, aniž by je kdokoliv zastavil nebo si jich jen pohledem všiml, jakoby byli neviditelní.

Amorie byla uvězněna v prostoru bez času, její tělo existovalo jen ve vlastní mysli. Všechen její um byl v tu chvíli k ničemu. Byla nucena pouze pozorovat dění okolo ní. A pranic se jí to nelíbilo.
Druid se vůbec neskrýval se svými myšlenkami. Naopak, bezeslovně jí předkládal plány na zničení Norie, na vyhlazení jejích obyvatel a ovládnutí světa. Předpokládal, že svým zákeřným chováním a zlotřilou vizí Amorii natolik vystraší, že jí bude moci zcela ovládat, ale zmýlil se. Nedokázal proniknout do její uzavřené mysli, neodhalil její tajné myšlenky. Špatně skrývající hněv máchl rukou a drtě kletbu mezi zuby zanechal Amorii v zajetí temné magie. Ale Amorie nebyla zcela bezbranná, jak se druid domníval. Zklidnila svou mysl a ponořila se do tajného rituálu, který jí naučil Nachos. V tu chvíli opět zmizel prostor okolo ní a Amorie uviděla obrovské bojiště, válečnou vřavu, supící koně, zbrocené potem, obličeje mužů, zkřivené vztekem a bolestí, krev, řinoucí se z čerstvých ran, meče, křížící se v zápasech na život a na smrt, šípy, pokrývající oblohu na cestě za svým smrtonosným cílem.
Ale to všechno se ještě nestalo.
To teprve bude.

Osada Thurnau se připravovala k boji. Obyvatelé sice hodně spoléhali na silné palisády a pevné valy, nicméně v jejich žilách kolovala divoká krev bojovníků. Nebylo domu, kde by neučinili potřebná opatření. Spousta žen a dětí byla poslána do bezpečí, stejně tak dobytek a drobná domácí zvířata.
Ti, kteří zůstali, aby bránili své domovy, chodili ozbrojeni od hlavy až k patě a na palisádách dnem i nocí hlídkovaly stráže a bedlivě pozorovaly okolí.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz