Článek
Rok 2013 - Z Tisícáku do Pustého zámku
Jsouce duší a občas i tělem dovolenkový vandrák, který vyhledává zapomenutá lůna přírody a objevuje jejich skrytou krásu, rozhodli jsme se s drahou polovičkou, že se ještě vrátíme do vandrovacích let, kdy si stačí hodit na záda tele nebo usárnu, vklouznout do kanad a nechat dýchavičný motoráček unést nás někam, kde stále dávají lišky dobrou noc. Dýchavičné motoráčky se postupem let proměnily v pohodlné a útulné vláčky, kanady už dávno zmizely v propadlišti dějin a usárnu jsme vyměnili za pohodlnější a sofistikovanější krosny. Skorochoť udal směr Kokořín. No… Fantazie má velké oči a představa je jedna věc a realita druhá.
Vyrazili jsme od rodičů, kam jsme moudře odložili děti řkouc, ať si babička s dědáčkem taky užijou a z obce Zahrádky u České Lípy započala naše cesta směrem ke kopci Vlhošť.
Turistická značka nás vedla mezi poli a loukami, všude bylo ticho a klid, jen sem tam si někde pískl pták a z dálky sem zazníval hluk projíždějících aut. Bylo poměrně teplo a vymetená obloha dávala tušit, že bude hůř. Každý z nás jsme měli na zádech dobře dvacet kilo toho nejnutnějšího včetně zásoby vody. Cesta mezi dozrávajícími klasy pšenice nás posouvala k vesnici Holany. Holany nejsou nijak oslnivě velká vesnice, ale o to víc je malebná a nejkrásnější dominantou je rybník uprostřed. Jdouce okolo jsme chvíli uvažovali, zda smočit těla či nesmočit, nicméně vzhledem k tomu, že skorochoť je trapný neplavec jsem plavání vzdala. Místo koupání jsme si dali od cesty jedno orosené a pokračovali dál. Z Holan vedla cesta přímo ke kopci Vlhošť, což je výrazná dominanta v kraji. Tvarem trochu připomíná Říp. Konzultace s mapou doma mně ubezpečila, že cesta vede okolo a nahoru nepolezeme, neb není důvod. Skutečnost byla, jak vnímavý čtenář rychle odhadne úplně jiná. Původní cesta skutečně vedla okolo. Jenže mezitím se z polní cesty stala louka a tu si původní majitel ohradil. Vlhošť ale neklesl na duchu a nabídl nám alternativu. Samozřejmě svým nitrem a vzápětí po hřbetě vzhůru k nebesům. Se zátěží na zádech jsme se vyškrábali po pískovci okolo zakrslé kleče a stanuli na vrcholu. Cesta se ihned lišácky rozhodla, že vyzkouší, co všechno vydržíme a pobídla nás ke svižnému poklusu dolů. Pod nohama nám čile ujížděly kamínky, písek a kdesi cosi. Dokutáleli jsme se dolů, spočítali si končetiny a uznali, že vtipů na jeden den stačilo.
Dalších několik kilometrů vedlo lesem a cestou necestou. Cíl naší cesty byl u jeskyně, zvané Tisícový kámen. Trampové a zasloužilí vandráci jistě budou vědět, pro neznalé jen poodhalím krásu tohoto přírodního úkazu. Představte si velký, ale opravdu hodně velký převis pískovcového bloku, usazený vtipně v hlubokých lesích, kde za normálních okolností nepotkáte ani živáčka, ani mrtváčka. O to víc jsem byla překvapena, když na mne pod převisem vyjukl dokonalý trampský hotel v lůně přírody. Krásné a čisté místo na spaní, z kulatiny přiseknutá sedadla a nízké lavice okolo udržovaného ohniště. Shodili jsme bagáž a vyrazili na klestí a dřevo, pamětlivi dávné trampské tradice – co ti nepatří, neber.
Uvařili jsme si potom na ohni kafe, požvýkali něco ze zásob a já se porozhlédla po kuchyňském servisu, pozasouvaném ve skulinách převisu. Kromě konvice a příšerně očouzené pánve na mně vypadl cancák.
Víte, co je to cancák?
Něco jako trampská kronika s deníkem dohromady. Ohmataná knížečka, plná vzkazů, vzpomínek a obrázků. Celý večer jsme za svitu plamenů strávili tím, že jsme si předčítali z cancáku. Překvapilo nás, že se Tisícák považuje za opravdu frekventované místo, kam se lidé chodívají pobavit na jaře, o prázdninách i na Vánoce. Rozesmála mne vzpomínka jistého dobrodruha, který zde strávil jednu noc v třeskuté zimě a ráno zjistil, co všechno mu přes noc zmrzlo. Namátkou si vzpomínám na zubní pastu, krém na ruce a hořčice.
Nebrali jsme na lehkou váhu ani psané upozornění jiného přespavšího, že jsou zde abnormálně drzé myši, které se vůbec nezeptají na dovolené a do rána vyluxují batoh a odlehčí majiteli ode všeho, co je jen trochu poživatelné. Vzali jsme si jeho poznámku k srdci a batohy k ruce, připraveni svést s myšmi válku o naše potraviny. Myši nás zklamaly. Nepřišly. Asi byly také na dovolené.
Ráno bylo kouzelné. Ranní ticho rušily jen poskakující sojky bonzačky a šum borovic. Ranní káva, nezbytná, ale velmi úsporná hygiena (pokud si vodu nesete na zádech mezi ostatní bagáží, šetříte každou kapkou) a pak dlouhé sezení u vyhaslého ohniště a zadumané pohledy do neproniknutelné zeleně lesa. Nechtělo se nám odsud. Přesto jsme se nakonec vyhrabali a pokračovali v další cestě za naším cílem.
Už ráno slibovalo pěkný, slunný den, ale to jsme ještě zdaleka netušili, že meteorologové (týden nazpět nás z televizní obrazovky ujišťovali, že tropy už skončily a závěr prázdnin bude ve znamení mírných letních teplot) jsou cháska, kterým není radno věřit ani pozdrav.
Z Tisícáku jsem si to namířili k Zakšínu, kde jsme měli natrefit na další cíl našeho putování, a sice Pustý zámek.
Pustý zámek měl být další ze zajímavých skalních útvarů, kde byl snad v dávné minulosti jakýsi hrad či něco na ten způsob. Těšila jsem se na poklidný večer při západu slunce, až budeme rozjímat nad krásami naší krajiny. Připalující slunce nám dalo ale jasně najevo, že má zcela jiné plány. Odpoledne jsme už byli zpocení i pod kůží, krosny na zádech vážily minimálně metrák a jazyk se nám lepil na patro. Voda došla a další byla v nedohlednu. Všude okolo nás byly lesy, louky a pustiny. Trasa nás navedla na silnici směrem ku Praze. Znala jsme tuhle silnici jako svoje boty. Před dvaceti… a něco lety jsem tudy týden co týden odjížděla z domova na střední školu a zase se vracela do rodného hnízda. Věděla jsem tedy, kde je zájezdní hostinec a kde je obchod. Nějak mi ale uniklo, že je to opravdu už okolo čtvrt století, co hospoda fungovala a že zub času a kapitalismu vykonal své.
Hospoda v Zakšíně sice stála, ale to bylo asi tak všechno, co zvládla. Provoz v ní skončil možná s nástupem milénia. S vytřeštěnýma očima jsme se dali do dalšího pochodu do sousední vesnice, kde měl být krámek. Naštěstí tam byl a dokonce byl i otevřený. Kdo ještě nikdy neviděl, jak zasyčí voda na rozpálených kamnech, přišel o hodně. Půllitrovka sodovky se v každém z nás změnila v páru ještě dřív, než dotekla do žaludku. Vylepšili jsme to plechovkou piva a jakmile se nám vrátil lesk do očí, nakoupili jsme zásoby vody a petku červeného vína na večer. Když romantika, tak ať to stojí za to.
A znovu zpět do Zakšína. Domorodců jsme se vyptali na cestu na Pustý zámek a snažili se přehlédnout gesta, kterými místí starousedlík vyjádřil náš nápad. Zapamatovali jsme si ale, že cesta k zámku vede po zelené. Vedla, což o to. Aspoň několik stovek metrů kamsi do hloubi lesů a kopců. Vtipné ale vůbec nebylo, že najednou se značka ztratila a my byli uprostřed mlází a ostružiní. Uznali jsme, že tudy cesta nevede a vrátili se dolů k poslední značce. Protože kromě původní cesty, která končila v ostružinách jsme objevili další cestu, vydali jsem se po ní. Značka ale nikde. Vyhrabali jsme se do krpálu a skončili na okraji skály. Pod námi rokle. A ta prokletá značka nikde. Takže opět sestup dolů do základního tábora a nové určení azimutu. Cest bylo na výběr, a každá vedla jiným směrem. S kletbami na rtech jsme si střihli a vydali se tou nejhorší možnou cestou, ukrytou v blátě. Proč mně nepřekvapilo, že se za zatáčkou značka objevila a rozpustile na nás mrkla ve stylu – no to vám to trvalo.
Dodnes nechápu, koho napadlo v dávných dobách stavět svá nedobytná obydlí na těch nejblbějších kopcích, které u nás existují. Cesta vedla do nebe. Měla jsem pocit, že se škrábu snad po kolmé stěně vzhůru a nadávám u toho jako špaček. Za mnou funěl skorochoť a podle zvuku jeho dechu jsem došla k závěru, že se propracovává ke třetímu infarktu. Po čtyřech jsme se dohrabali nahoru a před námi se otevřela scenérie porůznu poházených skal, vytvářející dokonalou kulisu dávnověkého sídla. Ihned jsme pochopila název Pustý zámek. Zámek bylo sice silně nadnesené pojmenování, po původním hradišti tu zbyly jen záseky v časem zaoblených skalách a nezřetelné schodiště, které už nikam nevedlo. Z druhé strany skalní stěny byl pomenší převis. Zabydleli jsme se a rozdělali na holé skále malý ohníček.
Večer byl nezapomenutelný. Byli jsme tak vysoko, že jsme přes špičky borovic pohodlně viděli do dalekého a širého kraje. Na obzoru pozvolna zapadalo slunce a zbarvovalo nebe do růžovooranžova. Opět jsme měli možnost mlčet v tichém souznění s přírodou, poslouchali doznívající bzukot hmyzu a praskání dřeva. Ticho narušil telefon, který se skorochoťovi rozezněl v kapse. Idyla byla rázem pryč, když se zvědavé příbuzenstvo začalo dotazovat, kde jsme, co tam děláme a proč tam jsme. Náš romantický (i když namáhavý) vandr byl hrubě nepochopen.
Spláchli jsme špatný pocit z narušení našeho výsostného teritoria vzdušných zámků plastovou dvoulitrovkou vína a uložili se ke spánku. Leželi jsme vedle sebe na zádech a hleděli vzhůru do stále více temného nebe, kde pohasínaly poslední růžové záblesky červánků.
Ráno nás probudily vosy. Skorochoť, alergický na včelí žihadlo, zavelel k urychlenému balení a odchodu, nechtěje riskovat, že objeví i alergii na vosy. Vosy si nás ale naštěstí nijak nevšímaly a soustředily se na rejdy nad korunami stromů.
Cesta zpět do civilizace byla překvapivě rychlá, neboť vedla střemhlav dolů. Další směr byl určen směrem k Dubé. Původně jsme sice chtěli jít dál ke Kokořínu, ale skorochoť přiznal, že bolest v jeho kotníku už je silnější, než aby jí ukecal pivem. Bylo tedy na čase se obrátit ke Kokořínu zády řkouc, že když už tam stojí 700 let, že tam ještě nějaký ten pátek počká. A vydali jsme se na cestu zpět.
