Hlavní obsah
Cestování

Dovolená pro kočku aneb tohle se může stát jen nám, část 6.

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Martina Magdalena

Dovolená není jen o krásných zážitcích a fotografiích, kterými později udivujeme příbuzenstvo a přátele, ale mnohdy se za tím skrývá spousta drobných příhod. Ovšem takové, které se stávají nám, jsou opravdu unikum.

Článek

Morava a Sázava

Tak tu máme zase dovolenou. Letošní první pobyt - Šternberk, Olomoucký kraj. Co vám mám povídat, naše letošní dovolená začala nezvykle. A to tím, že se nám vůbec, ale vůbec nic nestalo. Pokud tedy nepočítám naši nepoučitelnou navigaci, která obdržela informace, že vyrazíme od nás směrem na Semily a odtud se vydáme na Kuks, kde uděláme první zastavení. Navigace si až do Kuksu neustále mlela svou, že prostě nepojedeme přes Železný Brod, protože ona si přeje jet přes Tanvald. Nebrali jsme její brblání v potaz a jeli.

Kuks nás doslova uchvátil svou rozlehlostí a krásou. Ačkoliv jsme k němu došli od městečka a tudíž nám nabídl nejprve tu odvrácenější a méně výstavní stranu, přesto je tento komplex úžasný a vřele doporučuji jeho prohlídku. Asi nejkrásnější byla rozlehlá bylinková zahrada, která kromě spousty (a dokonce i původních) druhů bylin ukázala i záhony s opiáty a jedovatými rostlinami. Skorochoť zaplesal u záhonu s tabákem a znaleckým okem zhodnotil opravdu mimořádně vzrostlé konopí. Pak už jen zalitoval, že tu není chmel, protože tím by byl asi nejvíc potěšen.

Po prohlídce Kuksu jsme naskočili do našeho oře a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství. V Chocni jsme strávili asi hodinu, hledajíce na jednom ze tří hřbitovů hrob příbuzenstva.

V Mohelnici jsme doplnili zásoby proviantu, a protože se blížila hodina, kdy jsme měli dle dohody přijíždět do kempu ve Šternberku, kopli jsme do vrtule a přidali na tempu.

Milá paní recepční v kempu nás ujistila, že nebylo proč spěchat, protože čas je pouze relativní pojem. A protože letos jsme se hodlali rozmazlit, trávíme nyní týden v milé a útulné mini chatičce v milém a útulném mini kempu, kde zaplaťpánbůh dodržují noční klid, točí tu dobré pivo a kde je voda ve sprchách zahrnuta v ceně pobytu a vy nemusíte shánět žádné blbé žetony a počítat, kolik kapek vody vám vystačí na umytí vlasů.

Den druhý aneb už to zase začíná…

Druhý den byl ve znamení malého průzkumného výletu přímo do srdce města Šternberka (samotný kemp je cca 3 km za městem), kde jsme navštívili hrad a drze si uzurpovali průvodce sami pro sebe (všední den a poledne, to se po hradech opravdu celá procesí necourají), načež jsme poděkovali po cca hodince za milou a poutavou přednášk a začali zvažovat, co s načatým odpolednem. Volba padla na výlet do Olomouce. Podotýkám, že vedrem soužená Morava vykazuje zhruba o 5 °C více na teploměru než naše rodné město, a když se v třiatřiceti stupních vezete rozpáleným autem do rozpáleného města, už to samo o sobě je slušný adrenalin.

Nicméně v Olomouci jsme nejprve navštívili katedrálu svatého Václava, odtud ve vietnamské vývařovně pojedli polévku z mletých žiletek a vydali se hledat sloup Nejsvětější Trojice. Tam jsem ztrestala dvojitou zmrzlinu, skorochoť vyexoval pivo a dali se pomalu na cestu k autu umně schovanému v jedné zapadlé uličce, kde nebyly parkovací automaty.

Cesta z města byla nezapomenutelná. Lišácky jsem si nastavila navigaci, abych nemusela bloudit ulicemi Olomouce. Hádejte, co se stalo? Nevím, jestli mi už vedro lezlo na mozek, neboť jsem zapomněla navigaci přenastavit z pěší na cestu autem. A nastala apokalypsa. Navigace mně dvakrát nahnala do pěší zóny, jednou na parkoviště před hotelem, pětkrát do zákazu vjezdu a ve finále se mně pokusila přesvědčit, že nejkratší cesta bude plavmo přes řeku Moravu. Vzteky měníc barvy rychleji než semafor jsem navigaci vynadala do bezvědomí a jala se cestu hledat na vlastní pěst. Než bys řekl famfrpál, byli jsme z Olomouce venku a mohli zaparkovat svá rozžhavená těla ve sprše v kempu a rozžhavené auto u chatky.

Den třetí: Výlet do oblak

Cíl cesty: Sky Bridge

Prozatím nejvýživnější den naší dovolené, ale vezmu to popořádku. Vyrazili jsme směr Králíky a kousek odtud cíl Dolní Morava. Maličký resort, kde přes léto nejspíš dávají dobrou noc lišky i králíci, v zimě zde může být zajímavý turistický ruch. Tedy on tu byl vlastně i teď. A to díky novince - nejdelší visutý most světa: Sky Bridge, měřící 721 metrů. Zapíchli jsme autíčko na parkovišti a vydali se vzhůru do oblak. Doslova. První z lanovek, kterou jsme míjeli, byla vtipně v provozu pouze v zimě, druhá, která nás měla vyvézt na kopec jako kráva, byla v provozu sice i v létě, zato o kilometr dál. V údolí se v teploměrech vařila rtuť a my dva šílenci jsme se hrabali do kopce k lanovce. Sice po asfaltce, ale skrze staveniště, neboť Dolní Morava se nejspíš brzy promění ve středisko se všemi vymoženostmi moderního společenského světa. Stavělo se nalevo, stavělo se napravo.

K lanovce jsme došli, načež nastala vtipná vsuvka s načítáním QR kódu z telefonu s rozbitým displejem a následné nasedání na sedačku lanovky. Usedla jsem a zjistila jsem, že se mi povážlivě začíná houpat žaludek. Než jsem se rozhodla, zda oblažím svou natrávenou snídaní obsluhu, nebo mizející pažit pod námi, žaludek se trapně uklidnil a před námi se otevřela kouzelná scenérie ticha, kopců, lesů a skal.

Visutý most bylo možno spatřit už zespodu, ale protože je napnutý mezi dvěma kopci a pod ním je zalesněné údolí, poněkud splývá s okolím. Posilnili jsme se (skorochoť jako obvykle pivo, já trapný řidič tonik) a vyrazili do víru vášní vstříc mostu.

Zklamu všechny ty, kteří očekávají, že mne na mosě zachvátily stavy paniky, objevily se závratě a touha po skoku plavmo dolů. Nic z toho. Procházka po mostě byla doslova procházkou po mostě. Pohled dolů byl dech beroucí a nádherný. Pobavilo nás mírné a místy i znatelné houpání mostu, což jsme brali jako vítané zpestření. Cestu dolů jsme hodlali absolvovat po svých. Prosím vás co to je - nějakých 5 kilometrů pohodlnou, pískem vysypanou cestou dolů z kopce, stíněni lesem. Po jednom kilometru jsme se zastavili a teprve v tomto bodě jsme mohli naplno ocenit výšku Sky Bridge. Zespodu to prostě nemá chybu. Jednak máte pocit, že most vzlétá a také si uvědomíte, jak vypadá cca kilometr ve vzduchu.

Po dvou a půlkilometrové cestě idyla rázně skončila. Pohodlná, pískem vysypaná cesta dolů z kopce stíněná lesem se stočila na sjezdovku, kterou sjíždějí asi nejspíš jen notoričtí sebevrazi. Krpál jako prase, ovšem směrem dolů. A nikde ani kousek stínu. Přískoky vpřed jsem se zaťatými zuby slézali sjezdovku a proklínali toho dacana, který zapomněl viditelně označit turistickou značkou další pokračování cesty pro starší a dýchavičné turisty.

Doplazili jsme se dolů v posledním tažení. Neměla jsem sílu ani vynadat skorochoťovi, který se pokusil o nejapný vtip. Terasa hotýlku nás přijala s otevřenou náručí, paní výčepní nám nabídla pití a polévku a poslední pomazání.

Zkrátím to, přežili jsme…

Den čtvrtý – Helfštýn

Vedro nepolevuje a tak vyrážíme směr zřícenina hradu Helfštýn. Hrad sám prakticky vstal z popela jako fénix za vydatné pomoci mnoha dobrovolníků a spolků. A stojí opravdu za to. Po rozlehlém komplexu, kterému pomohli duši a srdce vtisknout desítky tuzemských i zahraničních kovářů (každoroční kovářské sympozium Hefaiston) nás provedl vtipný průvodce, díky němuž jsme se opět dovzdělali o středověké historii. Všude, kam oko dohlédne, jsou vystavena kovářská díla, z nichž mi nejvíc utkvěla v hlavě čarodějnice a šílený motorkář, plastika pištce nebo na nádvoří Tyrannosaurus Rex. Z nejvyšších bodů hradu je úžasný pohled do kraje.

Po zhlédnutí hradu jsme se došli občerstvit do podhradní hospůdky, skorochoť si poručil zelňačku, já kulajdu (výborné polívčičky, hospodu doporučuju) a nechtěně vyslechli rozhovor rodiny u vedlejšího stolu ve složení starší manželé + dvě dospělé dcery + dcera jedné z dcer. Nejmladší výkvět rodiny byl opravdu výkvět. Z rozhovoru bylo patrno, že holčice řeší poprázdninové školní kroužky a prostě je bude řešit bez ohledu na počasí, politickou situaci na Dálném východě i momentální rozpoložení celé rodiny. Marně jí matka vysvětlovala, že teď v červenci to opravdu nemá smysl, parchantík si vedl svou. Dokonce na důkaz svých slov, jak hrubě je bráněno v jejích právech, několikrát demonstrativně udeřila hlavou o stůl, a to už se ve mně začala vařit krev. Hlasitě jsme oba dva okomentovali počínání malého exota: „Tohle bys u nás doma zkusila jenom jednou, holčičko…“ načež rodinka kvapně opustila s hysterickým smradem stůl a odešla neznámo kam. Doufala jsem, že za rohem parchanta zaškrtili, natřeli na černo a pustili do studně…

Den pátý

Vedro dosahuje nadpozemských výšin, tudíž se válíme u chatky a nadáváme na horko. Večer do kempu dorazil DJ stoletý stařec a pouštěl neskutečné fláky - od Michala Davida po AC/DC.

Den šestý: Výlet do Hradce nad Moravicí

Do Hradce nad Moravicí jsme se oba těšili, protože obrázky nádherného hradozámku v popředí z červených cihel byly prostě výstavní. Žel bohu, skutečnost už zdaleka tak výstavní nebyla, v podstatě jediná zajímavá stavba tam byla právě ona cihlová brána, na níž volně navazovala restaurace. Zámek v parku neoslnil, nehledě na to, že se zde odehrávala svatba, a kam se člověk podíval, producíroval se svatebčan. Na jednu stranu jsem je litovala, že se paří v saku, na druhou stranu - kdo chce kam, pomozme mu tam… Mohli se válet u vody.

Po cestě zpět nastala prekérní situace. Už první den, když jsme jeli do kempu, jsme po cestě někde u Mohelnice (jak jsme byli oba skálopevně přesvědčeni) objevili čerpačku ONO, kterou považujeme za cenově příznivou. A chtěli u ní natankovat. Problém byl v tom, že čerpačku jsme nedokázali najít, i když jsme se vraceli úplně stejnou cestou a dojeli až do Mohelnice. ONO nebylo. Vtipné bylo, že nebyla ani žádná jiná čerpačka, která by nám vydala kýženou životodárnou tekutinu pro naší Borinku. Respektive, pár jsme jich potkali, ale ani jedna nebyla otevřená. Zvyklí z našeho města, kde jedou tankovací stanice nonstop, jsem nevěřícně koukali na zhruba pátou stanici, nedobytně zavřenou. Teprve v Uničově jsme pod parou a na výpary v nádrži dorazili k benzínce, která svítila do šera jako neon. Vystřelila jsem z auta k tankovací pistoli přesně ve chvíli, kdy obsluha zavírala mříž. Předvedla jsem velmi naštvané paní celou sérii nešťastných výrazů, lomení rukou a z úst se mi řinula záplava slov. Paní povolila a já mohla do úplně prázdné nádrže cáknout benzín a odfrčet do kempu.

Večer se na zahrádce restaurace konala country kapela, složená z otce a syna, kteří v kempu vegetili a zbytku jejich vlastní skupiny, která se uvolila dorazit a oblažit nás svou hudbou (byli skvělí). Zabékali jsme si na rozloučenou a poslední den zabalili svršky a spodky a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím.

Den sedmý - přejezd

Ráno ve Šternberku jsem měla ideu, že vstanu brzo, abych stihla zabalit všechno, co jsme si do malé chatičky stihli za týden nasyslit. Realita byla ovšem úplně jiná. Při ranním kuropění jdouc se přesvědčit, že jsem holka, mi moje škodlivá část duše našeptala, že strašit tady v půl šesté je blbost, takže jsem po návratu z WC zajela do spacáku jako myš do díry a usnula spánkem nespravedlivých. Vzbudila jsem se v devět hodin… No mňaucta. Za hodinu máme mít chatku vyklizenou a být na odjezdu. Závod s časem jsem vyhrála. Paní na recepci mi s úsměvem sdělila, že jsem se vůbec nemusela honit, protože čas u nich zase tak velkou roli nehraje. Setřela jsem z čela krůpěje potu velké jako pingpongové míčky a šla na kafe.

Naskákali jsme pak do auta a vyrazili směr Sázava. Cesta vedla malebnou otevřenou krajinou, všude po Moravě, kam oko dohlédlo, se činily kombajny a vytvářely za sebou kouřovou clonu, to jak se rozsekaná sláma a prach vířily vzduchem. Rozloučili jsem se s Hanou s vědomím, že už asi nikdy víc, neboť stanovené cíle byly dosaženy. No, uvidíme do budoucna, protože kemp ve Šternberku nás okouzlil a nadchnul a nebylo by špatné sem ještě někdy zavítat.

Oproti klidnému moravskému mini kempíku působí kemp na Sázavském ostrově jako lunapark. Velká plocha, kde se tísní stany, obytňáky a karavany. A k tomu jedna ucházející taverna, kam chodí na jídlo i lidé z přilehlého hotelu, a jedny, slovy JEDNY záchody pro tři ženy najednou a dva muže u pisoáru a dva na míse. Trochu nepoměr na počet lidí v kempu. Jakmile se po ránu kemp probudil, nastal závod, kdo dřív přijde, ten dřív trůní. No, ještě že vstávám se slepicemi.

Vybrali jsme si místo na břehu Sázavy, ale bohužel se nadšení z Berounky nekonalo. Sázava zde má líný tok, navíc je zde dvojnásobek vodáků (pokud se tak dá říkat komerčně vybaveným skupinám, plavícím se na komerčních lodích z půjčoven). Ačkoliv tu netrpíme vysloveným příkořím, tento kemp mezi své oblíbené rozhodně nezařadím.

Týden na Sázavě

Začnu kempem. Anabázi s toaletami už znáte. O kempu můžu říci jedině to, že rozhodně nebude patřit mezi naše TOP. Má na můj vkus příliš víc nedostatků než kladů. Mezi klady pak mohu zařadit milou a sympatickou obsluhu, která nás rozhodně nenechávala na suchu a vcelku milé večerní posezení před stanem s pohledem na řeku. Výčet negativ by byl dlouhý a není úkolem těchto stránek poukazovat na méně příjemné stránky naší dovolené.

Český Šternberk je na rozdíl od toho moravského větší, bohatší a atraktivnější. Bohužel jsme natrefili na příliš neosobní průvodkyni, která naučené údaje o pánech ze Šternberka odrecitovala jakoby soutěžila o Puškinův památník.

O něco víc nás potěšila příjemná hospůdka v podhradí, která nabízela chutná česká jídla (ne tedy za lidové ceny, ale co by si člověk nedopřál, když se na dovolené odbývá polívkou z pytlíku).

Zruč nad Sázavou a Ledeč nad Sázavou

Letitá pátrání po mých předcích nás zavedla až do Ledče a Zruče. Dvě malá města, kde se vyskytovali moji příbuzní - vtipem je, že jedna babička se narodila v Habreku (dnes bohužel moderně přestavěná vesnice, kde po starých domech nezůstala ani památka), druhá o kus dál ve Vrbici, aniž by se obě jako dívky znaly. Prošli jsme se tedy alespoň zručský zámecký park (který je ale mimochodem obzvlášť romantický a přitažlivý), v Ledči jsem se proběhla po hřbitovu, abych zde objevila spoustu těžko identifikovatelných hrobů příbuzenstva z obou větví a pojedli oběd v hotelové restauraci, která byla cenově příznivá a měla servírku robota, který na hosty mluví a mňouká. Milá „hračka“ nás pobavila, můj telecí řízek s vídeňským salátem a skorochoťův roastbeef s majonézovým přelivem sklidily skoro aplaus. U Černého kohouta mají porce jako prase, ale tady mají porce jako kráva. Více než polovinu každé porce jsme si odváželi do kempu na večeři.

Pěší procházka na sázavský klášter: Naše trapná navigace se opět vyznamenala. Klášter stojí od kempu vzdušnou čarou dva kilometry, navíc k němu vede pohodlná cesta, buďto zadem z kempu pěšinou lesem a lukami, okolo několika umělých jezírek, která vytváří více než romantická zákoutí, jako stvořená k milování, nebo po silnici, po které jsem jeli už alespoň čtyřikrát. Navigace si řekla, že dost bylo legrácek a zkusíme, co ještě vydržíme. Dokud jsme šli pěšinou a lesem a kochali se dostaveníčkovými mýtinami, bylo všechno ok. Těsně přes klášterem nás vytáhla z pěšiny mezi paneláky a pokusila se nás přesvědčit, že nejlepší cesta bude po právě uzavřeném a rekonstruovaném mostě, kterému dobrá polovina úplně chyběla. Opět byla pokárána za nevhodné vtípky a uklizena na dno batohu. Klášter jsme našli i bez ní a rychleji. Budova samotného původně gotického kostela je impozantní a má své kouzlo. Nově rekonstruovaná budova barokně gotického kostela je nádherná, bohužel mi nebylo dopřáno užít si jeho velebnost naplno. Jsem poněkud více senzitivní a uvnitř kostela se ve mně probudily moje temné běsy, které rozhodně nehodlaly dlít v místech, kde svatý Prokop s čertem oral pole. Prohlídka tedy byla pro mně skoro očistcem, zatímco skorochoť zběsile cvakal fotoaparátem a rozplýval se nad oltářem svatého Martina (jeho svatý patron). Sotva jsem vyklusala ven na pažit, opět se mi vrátily smysly a byla jsem spokojená.

Hrusice a po stopách kocoura Mikeše: Hrusice jsou malá a kouzelná vesnička, kde by se mi i líbilo bydlet. Kocour Mikeš a památka Josefa Lady vesničku téměř ovládla, a to k jejímu dobru a rozkvětu. Vzpomínky na dětství a Ladovy pohádky ve mně ožily naplno, a já poznávala všechna zákoutí, která nám pan Lada nabízel ke shlédnutí. Sejkův hostinec, Jedličkova louže, údolí Šmejkalky… Bubáci a hastrmani zde bydlí na vrbě u rybníka, na druhé sedí vodník a šije botičky do sucha i do vodičky. Mikeš má svůj vlastní roztomilý památník a jeho socha přímo láká k tomu, abyste ho došli pohladit po černé hlavičce.

O pár kilometrů dál jsme se ještě pokochali v Kunicích, resp. v zámku Berchtold. Mají zde v parku vcelku zdařilé miniatury hradů i zámků, pro děti je zde připravena pohádková stezka s nejrůznějšími postavičkami, uvnitř zámku je pak malé muzeum historických zbraní a myslivosti. Rozhodně doporučuji, pokud chcete děti zabavit.

No, a je tu poslední den před odjezdem. Sice nám propršel, ale poskytl nám spoustu času strávit pár příjemných hodin v společnosti toho druhého a my měli čas si popovídat o svých snech, tajných přáních a budoucnosti.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz