Článek
Višňová Hájek
Plánování nové dovolené se nepředloženě stočilo na cestu do zahraničí. Kromě nejrůznějších nesplnitelných destinací jsme zauvažovali nad Maledivami. Netušíc ani, kde se tato země nachází, tím méně, kolik by nás taková rozcapenost stála, jsme se zasnili a začali snovat plány, které stejně zůstaly jen snem, který se možná, jednou, časem, kdoví jestli…..
Pubertální potomek navrhla, že jen co dokončí školu, velkoryse nám zaplatí letenky tam, a zauvažovala nad tím, jakým způsobem bychom se mohli vracet zpět, když nebudeme mít už ani vorla. Já, přestože mám fobii z velryb a ponorek, jsem podotkla, že doplavu a zbytek dojdu pěšky. No jo, ale kde ty Maledivy vlastně jsou? Zkusili jsme nadhodit Atlantik (ve skutečnosti jsou v Indickém oceánu) a v tu chvíli vyvstal problém. Oceán disponuje ponorkami i velrybami.
Představila jsem si, jak mě vzrostlý keporkak cedí mezi kosticemi a já se v jeho útrobách setkávám s Davy Jonesem nebo Elvisem. Skorochoť podotkl, že ačkoliv má keporkak pěkných pár tun, já se mu jícnem opravdu neprotáhnu, neboť na jeho jídelním lístku je převážně plankton a já jako plankton opravdu nevypadám. Ano, jsem mamina sněhulákovitého typu, ale že by mnou keporkak pohrdl? No, tak to teda ne. Svolila jsem alespoň k požvýkání od kosatky, která by si mně v dovádivých vlnách oceánu mohla splést s dobře vyživeným tuleněm. Počkala jsem, až se rodina přestane smíchy dávit klobásou u večeře a smířena s kosatkou šla uvařit kafe.
Tak jsme zase na dovolené. Tentokrát nás nevypeklo auto, ale počasí, ale co naděláme, taky nemůžeme mít všechno, co vidíme. Hned ubytování v kempu (Višňová Hájek, pozn. autor) začalo výživně, kdy se pan skorochoť snažil nafouknout naše vymazlená lůžka do stanu. Dvě - tedy moje a pubertální dcery šlo jako po másle, ale ve chvíli, kdy jsem se zvedla, že si odskočím na onu místnůstku, jsem byla ošizena o atomový výbuch. To skorochoťovi bouchla nafouknutá matrace. Když jsem se vrátila, oba dva stáli nad nafouknutou matrací, která imitovala dvojhrbého velblouda a kroutili hlavami řkouc, že mámo, to byla prda! Naštěstí v neštěstí zůstal vzduch uvězněný v matraci a nehrozilo tedy, že skorochoť stráví noc na tvrdé zemi.
Ráno sice vstával jako válečný invalida, ale přeci jen vypadal, že se vyspal. V pondělí jsme podnikli výlet do Berouna, kde jsme navštívili místní rodinný pivovar a obchod, abychom zakoupili za malý peníz nový pelíšek. Rozradostněni, že se hlava rodiny konečně normálně vyspí jsme zvečera novou matraci nafoukli.
Ráno se skorochoť probudil značně brzy a značně rozmrzele, neboť lůžko se vzdalo své povinnosti a mrzce upustilo vzduch za ranního kuropění. S heslem, kdo hledá, najde jsem objevili miniaturní dírku, která se postarala o ranní překvapení.
Den na to jsme vyrazili do Rožmitálu pod Třemšínem za účelem pátrání po našich dávných předcích (hm, tak tenhle hřbitov taky není ten, co hledáme..), pojedli chutnou krmi v příjemné restauraci s ještě příjemnější obsluhou a na zpáteční cestě se stavili v Příbrami. S matrací, pochopitelně. Reklamace probíhala hladce do té doby, než nám šikovný příručí sdělil, že tytéž pelíšky jsou sice k mání, ale kdesi v hloubi právě přišedších palet, a pokud máme tak hodinku, dvě…. Neměli jsme. Chtěli jsem popadnout matraci a odporoučet se. Vyřešili jsme to tedy kompromisem. Získali jsme vysokánskou postel jako pro princeznu na hrášku, skorochoť slzel dojetím při představě, že bude spát o level vejš a večer jsme slavnostně postel nafoukli… Můžete se sázet, jak bude naše postelová anabáze pokračovat.....
Krakovec, Zvíkovec a Zbiroh
Hrad, či spíše zřícenina hradu je proslavená filmem Ať žijí duchové a Princ a Večernice. V reálu musíte mít hodně fantazie, abyste objevili filmová místa, ale stojí to za to. Pro zpestření situace nám milá pokladní nabídla nejen prospekt s mapkou, ale i křídu s poznámkou, že se po vzoru malých hrdinů můžeme zvěčnit v hladomorně. Učinili jsme tak a kupodivu na nás nevyběhl ani rytíř Brtník z Brtníku, ani nám malá Leontýnka nepodtrhla podlahu.
Z Krakovce jsme vyrazili směr Zvíkovec, kde jsem jako dítě absolvovala rodinnou dovolenou v tamní zotavovně ROH, ze které se postupem let stal vodácký kemp. Pokochali jsme se pohledem na mohutný jez a dorazili do vesnice, hledali jsme bankomat a zájezdní hostinec. Nenašli jsme ani jedno. Další štace tedy byla Zbiroh, kam jsme se sice chtěli podívat, ale nyní se to ukázalo jako holá nutnost. Projížděli jsme přes obec Mlečice a zaznamenali jsme poněkud obstarožní benzínku. Pan skorochoť poznamenal, že tady asi na kartu pohonné hmoty nenakoupíme, načež jsem projevila pochyby, zda v tohle bohem zapomenutém koutě už vůbec znají peníze a jestli tu dosud neprobíhá směnný obchod v hovězím dobytku. A protože my sebou měli pouze nedorostlé tele, vzdali jsme pokus o nákup a pokračovali v krasojízdě….
Skryje a skryjská jezírka
Ještě v noci, než jsme zalezli do kanafasu, poseděli jsme se skorochotěm před stanem a kochali se krásou noční hvězdnaté oblohy. Já, protože bezpečně poznám jen Velký vůz, jsem se nechala poučovat o hvězdách a ticho rušila jen brutální hudba ze sousedního kempu, kde se pod „stanem“ z plachty a dvou aut sesedla kočovná rodina a tklivé tóny, doprovázené ryčným duněním bubnů nás nenechaly na pochybách, že noc bude výživná. Okolo nás prošla parta rozjuchaných mladíků hledající svá hnízda a narazili na nás:
„Hele, randíčko.“
„A vony to sou dvě buchty.“ (Skorochoť má vlasy po lopatky)
„Pojď mi to říct do vočí!!“ rozohnil se skorochoť svým basem a mládežníci znatelně přidali do kroku.
Ráno jako malované a my čekali návštěvu v podobě skorošvagra.
Přestože před tím zabloudil v Roztokách, dorazil samý úsměv, vypil kafe, zblajzl polévku a boloňské špagety zavelel ke kroku vpřed. I my posilněni na těle i duchu jsme se vykutáleli do auta a vyrazili směr Skryje, kde na nás v lesním zákoutí měla čekat proslavená skryjská jezírka.
Cesta příjemné ubíhala až do té doby, než se pubertální potomek přerazila o své vlastní boty a my si uvědomili, že madam sice nejde celou dobu v bačkůrkách, ale v plážových žabkách. Terénem, kde by se zapotily i pohorky.
Tři kilometry nahoru a dolů, cestou necestou, polem nepolem hrabala se naše dcera stylem co krok, to úprava poškozené žabky. U jezírek jsme zůstali stát v němém úžasu, ta scenérie opravdu stála za to. Zaržáli jsem následně radostně, když jsme mohli ušoupané nohy namočit v chladivých vlnách skryjského potoka. Zpáteční cesta byla ještě veselejší. Pubertální dceru opustily mrzce obě žabky, a když se s pitomým nasupeným výrazem zeptala, jak se teda má dostat k autu, dostalo se jí odpovědi, že ať si jde třeba bosa, když se neumí pořádně obout.
Cesta zpět se naštěstí už odehrávala z velké části na měkké lesní cestě a polní cestě, vystlané hebkou trávou, takže její něžná nožka nepoznala větší úhonu. Konec cesty byl ještě vyšperkován dvěma tokajícími mladíky, kteří dceru pronásledovali dobrý půlkilometr, zevlujíce jí střídavě na zadek a bosé nohy. Naštěstí jsme se přiblížili nebezpečným tempem dříve, než na ní vymámili telefon a číslo podprsenky.
Večer trávíme v družném hovoru pod stanem, neboť brutálně prší…
Hledání stradonického oppida… hledali jsem ho už před dvěma lety, když jsme byli v této oblasti poprvé a nenašli, neboť ačkoliv jsme dojeli do vesnice téhož jména (Stradonice), nějakým záhadným způsobem jsme se vydali hledat oppidum na úplně opačnou stranu. Letos jsme to vylepšili, vybavili se mobilní navigací (známe své Pappenheimské, že?), zkonzultovali správný směr s dvěma mapami na různých místech, určili azimut a vyrazili po stopách. První 2 kilometry byly protkány smíchem a humorem, neboť do cíle nám zbývalo cca 1,8 km. Když jsme ale v družném hovoru ušli dalších 5 kilometrů, několikrát zapadli do bahna až po kotníky, poněkud jsme znejistěli, smích ustal a po konzultaci s navigací jsme usoudili, že asi jdeme fakt blbě. Otočili jsme se tedy na zpáteční cestu, ačkoliv navigace tvrdošíjně tvrdila -jděte vlevo. Vlevo byl rybník, vpravo houští a kopec jako kráva. Probředli jsme se opět bahenní koupelí, nedbali na cákance až na sprostém místě a doplazili se k jedinému možnému rozcestí, kde jak jsme předpokládali jsme špatně odbočili.
Cesta se vinula kamsi vzhůru do kopců, navigace podotkla něco v tom smyslu, že tudy by to taky šlo a my se jali šplhat do oblačných výšin. Po 400 metrech vzhůru do krpálu jsme stanuli na vrcholu, a ejhle, oppidum opět nikde. Pubertální potomek mající ještě nějakou energii po kapsách si povylezla na blízký posed a po vzoru Jeníčka a Mařenky hledala světýlko, resp. cokoliv, co by ukazovalo, že pravěké hradiště je na dosah. Její zahihňání - koukněte se támhle- nám otočilo hlavy o 90° a ve vzdálenosti dalších minimálně 3 kilometrů jsme uzřeli vysoký dřevěný kříž, který na místě oppida vztyčili místní snažící se zahnat zlé duchy. Rozdrtila jsem v zubech šťavnatou kletbu, požádala skorochotě, aby s patřičným přiblížením místo vyfotil a představila si zbývajících 7 kilometrů, které nás čekají na cestě do civilizace........
Je to kousek, to nemůžete minout, říkali nám… No, Stradonice jsou od této chvíle na černé listině stejně jako Věstonice… ale o tom až příště…
Pojednání o tetě Herodes… kdo že to je? Ve středu přijela squadra malých cvikýřů v doprovodu dospělců. Tatíci nejprve pobíhali jako raněné svině v kukuřici po stanuprázdné stanové loučce a přemýšleli, kde svá plátěná obydlí rozbijou. Jedna ze statečnějších matek přišla nenápadně sondovat, kdy vypadneme a po našem ujištění, že tu pobudeme ještě dlouho udělala dlouhý ksicht a pokusila se nadhodit, jestli bychom nechtěli… Nechtěli. Ani omylem. Kdo dřív přijde, ten dřív stanuje.
Trestem nám bylo postavení jejich stanů těsně u toho našeho a umístění osmi cvikýřů do nich. Načež rodičové odjeli a děcka byly vrženy do opatrování tetě Miriam, vzezření statného kyrysara a hlasu vichřice podoba.
Vichřice podoba se začala projevovat cca 5 minut po odjezdu rodičů. Řekněme, že oprávněně. Sarančata se nejprve rozlezla po celém kempu, a kam nedokoukla, tam dokřikla. Teta Miriam pak dva dny vymýšlela snesitelný program, protože původní plán - uštvat děti do bezvědomí výlety se minul účinkem. Smráďata okázale bojkotovala všechno, co teta vymyslela.
Noc byla ještě výživnější, banda malých otrapů vydržela vřeštět do desíti. Sotva zmlkli oni, vyrojili se od řeky vodáci a rodeo začalo nanovo do ranního kuropění. To vodáci, nacucaní jako klíšťata upadli do kómatu a nastoupila do růžova vychrápaná banda parchantíčat. Vévodil tomu asi desetiletý Adámek s hlasem vychlastaného norka, který vyhulí čtyřicítku denně a čtyřletá Žofinka, která na všechno odpovídala mečivým smíchem, střídavě pláčem.
No nevím, ale tak nějak se těším domů na nemluvné kocoury.....
Předposlední den nám přihrál do ruky náhodu v podobě akce amerických veteránů a trucků v Lužné u Rakovníka ( viz. webové stránky JK Clasics). Posíleni o švagra jsme vyrazili vstříc nevšednímu dobrodružství. Lužná se pyšní menším, ale o to zajímavějším muzeem zmíněných autíček dob, kdy byla Pomáda realitou, kdy se Elvis pokoušel o první vystoupení a rokenrol vládl světu. Veteráni z 50. a 60. let nás uchvátili se vší nádherou a důstojností. Vrcholem byla přehlídka trucků a požárních vozidel z USA, okolo nás se blyštěly MACky, Cadillac a Lincoln se přetahovaly o prvenství, místní spolek hasičů předvedl vtipný zásad proudnicemi do nastražené dýmovnice. Pubertální dcera vyžebrala na majiteli nachromovaného tahače možnost vniknutí do kabiny, kde se usadila jako královna ze Sáby a užívala si svých 5 minut slávy.
Spanilá jízda zmíněných pojízdných vozidel do krušovického pivovaru s notnou dávkou troubení klaksonů nás přikurtovala na sedadla restaurační terasy a když odjel poslední tahač, skorochoť broukl:
„No a jsem úplně hluchej!“
Návrat do kempu byl ve znamení společné poslední večeře, na kterou jsme si den předem objednali grilovaná uzená vepřová žebírka. Ta nádhera, kterou jsem posléze nesla na stůl od výdejního okénka se slovy nedá popsat. Představte si dvě velká kuchyňská prkénka, na kterých vábně vonělo dozlatova ugrilované Kilimandžáro, vytvořené ze žebírek, ozdobené křenem, hořčicí a feferonkami. Závistivé pohledy všech ostatních strávníků, kteří sledovali naší krmi s těžko skrývanou nenávistí a slintajíce přitom až na podlahu jako bernardýn Bohouš byly velkým zadostučiněním. Žebírka jsme ve čtyřech spráskli naprosto nenažraně a blaženým výrazem se odkutáleli od stolu.
A pak přišel poslední den, který se už nesl ve znamení balení a stěhování našich svršků a spodků do auta (sakra, jak to, že se to tam zase nevejde?), velmi vřelé rozloučení s majiteli kempu a odjezd domů.
Nicméně, jedna věc nám zůstala záhadou. Při příjezdu do kempu vlastnil skorochoť fungl nové pyžamko, ve kterém mohl bez obav ráno mezi lidi, aniž by vzbudil pohoršení. Během druhého týdne ho ale záhadným způsobem opustil horní díl pyžama a odebral se neznámo kam. Pokud jsme měli stan a v něm všechno v jedné hromadě, nijak jsme triko od pyžama nepostrádali, doufajíce, že bude někde velice pečlivě založené pod matrací nebo v tašce se špinavým prádlem. Ale jaké bylo naše překvapení, když se triko ani při balení neobjevilo. Nepředpokládali jsme, že by ho někdo ze stanu během naší nepřítomnosti ukradl, když jsme ve stanu nechávali daleko cennější věci, ale prostě…. Pyžamo zmizelo. Kdybyste náhodou zašli k Berounce, podívejte se okolo, jestli se tam někde netoulá modře pruhované bavlněné triko s dlouhým rukávem a nedělá sekyru v nějaké hospodě.
(Poznámka pod čarou: pyžamo bylo objeveno doma, pečlivě narvané ve spacáku… kdo ho tam nacpal a za jakým účelem mi stále zůstává záhadou…).
