Článek
Pernštejn, Šikl, Bouzov, Sečská přehrada a safari Dvůr Králové nad Labem
Všechno začalo špatně, protože jsme měli odjíždět už 27. července. Jenže 20 let staré, plně naložené auto si řeklo, že už mělo rajzování po republice dost a že má nárok na důchod. Odpadlo za Ostroměří (pozn. jsme z Jablonce nad Nisou). Cesta domů byla malým dobrodružstvím - auto na korbě odtahové služby a my tři uvnitř klimatizované dodávky s příjemným a společenským řidičem. Tři dny na to pak intenzivní shánění nového kočáru, který nás bude zase chvíli vozit. Povedlo se, místo Mařenky (Fiat Marea) máme Borinku (VW Bora). Zátěžový test na rychlostní silnici z Prahy domů, rychle přeházet bágly, stan a spacáky včetně dalších asi milionu zbytečností (kdo to sakra balil?) a v pátek ráno vyrážíme směrem původního cíle - Pernštejn.
Cesta nám příjemně ubíhá, Borinka poslušně polyká kilometry. Až najednou kousek před Bystřicí nad Pernštejnem, v místě, kde silnici kříží závory a silnice vede ještě ke všemu do kopce, partner střídavě bledne a rudne a snaží se nejspíš utrhnout šaltpáku, kam najednou nejdou zakvedlat potřebné rychlosti. Ano, byli jsme původním majitelem upozorněni, že ten malý udělátor, který je za střídání rychlostí zodpovědný, je poněkud víceméně, nebo spíš méně více opravovaný, nicméně měl by vydržet. Nevydržel a horkem od motoru se rozlepil. Co včil?
Dolů to nejde, za námi jsou zavřené závory. Nahoru taky ne, jedničku tam prostě nejde dát a hrozí zničení spojky. Z obou stran kolona troubů, kteří troubí na jednu zpocenou ženskou, která se snaží odstrkat dvoutunový osobák ze silnice stranou. Kde se vzal, tu se vzal, ladným skokem byl u nás mládenec, který vyskočil z Golfa, zapřel se se mnou do rozpálené kapoty a Borinka se jako šnek odsunula na polňačku. Tam navrhl otevřít kapotu, vyslechl příznaky a dal se do díla. Naše nejhorší obavy se potvrdily - odešlo řazení. Mládenec nelenil a nabídl se, že pokud nikam neodjedeme (kam bychom asi tak jeli, že jo), že pro potřebnou součástku sjede koupit a vrátí se. Osvícena Duchem svatým jsem zalovila v přeplněném kufru a součástku vytáhla na světlo (původní majitel nám ochotně kýžený kousek věnoval, že už to nestihl opravit sám). Mládenec vyrazil pro nářadí. Na to už jsem fakt neměla. Místo bylo uvolněno dvěma dalším zachráncům, kteří v bílém BMV zastavili a pátrali po příčině našeho nedobrovolného pikniku. Všichni tři pak během 20 minut řazení opravili, naší finanční odměnu odmávli kamsi do ztracena a zmizeli neznámo kam. A pak, že andělé neexistují. A díky těmhle třem borcům jsme mohli spatřit nejen Pernštejn, ale užít si nádhernou dovolenou.
Den 2. a den 3.
Po nádherné scenérii hradu Pernštejn jsme se překutáleli do údolí Šiklova mlýna. Co říci, celý prostor je možná komerčně zajímavý, ale my - vandráci tělem u duší v touze shlédnout slavné místo nefalšovaných kovbojů, co mají kolty proklatě nízko a žízeň hasí ohnivou whisky, zatímco jen tak mimochodem zkrotili divokého mustanga a pobili tlupu krvežíznivých rudochů, jsme byli poněkud rozčarováni. Zvlášť můj drahý polovička, který si právě ono kouzlo Divokého západu in natura měl možnost vychutnat už před pár lety. Všude mraky lidí, kemp nějak nedokázal pojmout takové množství stanů, zvlášť když některé „rodinky“ potřebovaly na pobyt dvacet čtverečních metrů. Po půlhodinovém pobíhání okolo naše pubertální dítko objevilo mladé manžele, kteří odjížděli a přenechali nám svůj plácek. Stan jsme vztyčili během chvíle, neboť pan skorochoť v naději, že za rohem je pivo, stavěl jako zasloužilý tenťák (stavěč šapitó). Jakmile jsme se částečně zabydleli, vyrazili jsme na košt zrzavého moku. V chátrajících budovách toho už nebylo moc k vidění, většina byla uzavřená. Terasu u Saloonu okupoval rádoby umělec, pokoušející se o hudbu v duchu folku, country a dětských odrhovaček. Vrcholem večera byla píseň Holka modrooká beze slov, pouze se slabikou „FŇ“.
Druhý den jsme se vydali na Bouzov. Bouzov je pro mne nádhernou dominantou, úžasnou scenérií a vnitřními prostory plnými skvostů. Pokud jste zde nebyli, určitě si naplánujte výlet, nebudete litovat. Naše pubertální dítko po cestě na hrad zatoužilo po cukrové vatě, limonádě a setkání s dravci. Už loňského roku nás několik měsíců přesvědčovala, že nutně potřebuje sýčka, o kterého se hodlá starat, letos to vyhrál krkavec. Ačkoliv jí majitel krkavce přesvědčoval, že by měla svou pozornost věnovat huňatému výrovi, který se ukázkově mazlil jako mlsný kocour, naše princezna chtěla krkavce. Majitel rezignoval a černého opeřenci jí posadil na ruku. Krkavec to ihned pojal jako příkoří páchané na jeho ptačí osobnosti, štípl jí do podprsenky a následně jí silným zobákem vytvořil na paži modřinu jako lívanec. Od té chvíle každému na potkání tvrdila, že jí pokousal krkavec.
Večer byl opět zasvěcen atrakcím Šiklova mlýna, tentokrát byla na programu ohnivá show. Dlužno dodat, že show se opravdu povedla. Motiv pohádky Dračí srdce byl zpracován mile a s vtipem. Následně se ale rozpoutalo peklo – diskotéka. To bylo nad naše síly. Prchli jsme do kempu. Noc pak byla ještě okořeněná manželským párem v karavanu za námi, kteří opile polovině kempu sdělovali, že se určitě nehodlají ztišit, protože jim nebude nikdo nic přikazovat a oni jsou na dovolené a jejich přátelé se nad ránem pohádali tak, že si málem trhali nejprve občanky a poté nejspíš došlo i na osobní inzultaci. Když jsme pak ráno okolo půl osmé vstávali, zbaběle dobalovali poslední svršky a spodky a než se kemp vydadal, prchli jako smrad. No, co říci, opouštěli jsme Šikl s rozporuplnými pocity a slíbili si, že nikdy víc…
Den 4. a den 5.
V neděli jsme se během dne přesunuli na Seč. Počasí bylo prozatím více než uspokojivé, cesta probíhala nadějně. V autě kromě nás tří a objemné bagáže s námi prostor auta sdílelo ještě něco. Několik krabiček, hermeticky uzavřených. A krabičky obsahovaly – pravý loštický zázrak. Během cesty jsme postupně vnímali, že krabičky zdaleka nejsou tak hermeticky těsné, jak by měly být a vtíravý odér nás začal v rostoucím teple oblažovat víc a víc. Pubertální dcera posléze vystrčila nos z okénka řkouc, že tenhle smrad by nevydržel ani svatej a jestli nás zastaví policajti, bude to vypadat, že převážíme rozkládající se mrtvolu.
Přehrada Seč nás přivítala poklidně, kemp byl poloprázdný. Recepční nás ihned zchladila v nadšení, když jsme si chtěli objednat pobyt až do pátku. Do čtvrtka a déle ani minutu. Na vině byl nahlášený hudební festival či co, načež jsme museli narychlo vymyslet náhradní řešení, kde budeme tu jednu noc nocovat. Od pátku jsme totiž měli již předem zaplacený pobyt na safari ve Dvoře Králové nad Labem. No nic, jen si vybalíme stan a připojíme se na elektřinu a wifi, zjistíme, co a jak. Našli jsme si šikovný plácek nedaleko „pomníku“ s přípojkami, vycvičeni již ve stavění stanu jsme vyrobili přechodné obydlí a vyrazili do blízké restaurace na obědovečeři. Vařili zde chutně a porce byly opravdu slušné. Jedinou malou pihou na kráse byla absence platebního terminálu, a tudíž se všechny transakce odehrávaly cash.
Noc pak byla znamením, že sousedící stan s třemi mladíky a dvěma roštěnkami, které se snažili na přeskáčku intenzivně balit, bude dlouhá. Byla. Roštěnky ještě po půlnoci halekaly jako na pastvě, borci jim zdatně sekundovali, snaže se je přesvědčit o svých nesporných kvalitách. Dle našeho skromného názoru jediné, co uměli kvalitně, bylo chlastat, hulit a řvát. A do toho nad ránem začalo pršet. Kdo někdy proseděl celý den ve stanu a snažil se vymyslet nějakou smysluplnou činnost, ví, o čem mluvím. Ještě, že wifi jakžtakž fungovala a vypadávala jen zřídka. Jinak by naše pubertální dítko pobyt ve stísněném prostotu asi nepřežilo. Takhle jí nikdo nenadával, že se válí celý den ve spacáku a trapně se řehtá nějakému videu. My byli naopak rádi, že nám nekecá do plánování a debat. Měli jsme čas vymyslet náhradní program i nouzové přespání z čtvrtka na pátek.
Úterý už vypadalo smířlivěji. Po konzultaci s meteorologickou aplikací jsme usoudili, že zatímco na Seči prší, a ještě dlouho pršet bude, třeba v Kutné Hoře se vyjasňuje. Dopoledne jsme tedy vytáhli z bagáže oblečení, které ještě nevykazovalo stopy intenzivní vlhkosti a vyrazili na výlet. Kutná Hora byla opravdu výborný nápad. Nejprve jsme zamířili do kostnice. Překvapeni malostí márnice, kde se klenot města nacházel, jsme si dali s prohlídkou na čas. Bohužel jedna část márnice zrovna procházela asanací, tudíž celkový dojem byl maličko zkalen, stejně tak vědomím, že se zde nesmí fotit. Naštěstí jsme se měli možnost odměnit několika suvenýry v nedaleko stojícím krámku, takže do kempu s námi pak odjížděla skleněná láhev s víčkem ve tvaru lebky, dva „frťany“ opět s morbidním kovovým symbolem a zapalovač. Cifra, kterou na mně pohledný prodavač vychrlil, mně uzemnila, jakmile jsem si spočítala, že za ty samé prachy bych měla na týden nakoupeno do lednice i spíže. No ale co, jsme na dovolené, nebudeme se žinýrovat. Vtipnou vsuvkou se pak ukázala masna, stojící prakticky naproti kostnici. Domácí výroba mně okouzlila už při vstupu. Při odchodu jsem za sebou vlekla naditou tašku s lahůdkami a předpokládala, že mrtví naproti jsou mrtví už opravdu dlouho a laskominy v tašce jsou pouze vepřové a hovězí.
Pokračovali jsme ke chrámu sv. Barbory. Je malebný, velikánský a skvostný. Ke svému úžasu jsme se dokonce dočetla, že barevné vitráže, které zdobí boční křídla, jsou darem soukromých osob či spolků a jednou z darujících je moje prapříbuzná z rodu Culků.
Po prohlídce jsme vyrazili na náš tradiční pozdní oběd, který jsme prozíravě vybrala už dopředu v restauraci U černého kohouta. Lidi zlatý, to je hospůdka jako víno. Stylově zařízená do pseudostředověkého stylu, na lavicích beran, na zdech palcáty a halapartny, mezitím opravdu zdařilé skici známých hradů a tvrzí. Podávalo se kančí – pro mne se šípkovou, pro skorochotě se zelím, slečna dcera se spokojila s obligátním menu hranolky a kuřecí mini řízečky. Tedy, jak jsme si pochutnali, to byla hotová hostina. A za opravdu rozumnou cenu, žádný tříhvězdičkový InterContinental s vysokohorskou přirážkou. Pokud váháte, kam v Kutné Hoře vyrazit na skvělou mňamku, navštivte Kohouta.
Večer a noc už pak byly tradičně zkaleny halekající bandou odvedle, kde tentokrát vévodili pánové, dámy naštěstí odpadly a šli chrápat. Díky tomu jsme se tak dozvěděli, že majitel sytého barytonu vypije půllitránek absintu a dá si další, že má neskutečné znalosti o podvozcích formule jedna a sám na silnice dokáže předjet i stojící traktor. S partnerem jsme se začali smát už u absintu. Ráno jsem pak onoho borce konečně spatřila v celé kráse. Byl jím takový „krtek“ zakrslý, krpatý, ale o to víc hlučný. Dokonce si dovolil mne okřiknout, že se v 8 hodin ráno hlasitě vybavuji s okolojdoucí mladou paní. No to fakt neměl dělat. Seštěkali jsme ho dvojhlasně za obé noční rušení klidu a spánku, a hošík zalezl do stanu, odkud následně vycházel pouze druhou stranou a obíhal nás obloukem.
Den 6. – Mám narozeniny
Den začal slibně, mraky se rozplynuly, sluníčko během chvíle vysušilo laguny v kempu a vytáhlo ven všechny, kteří období dešťů přečkávali pod stanem jako my. Vybrala jsem si opravdu netradiční dárek – návštěvu rodiště mých předků. Moje rodina pochází od Čáslavi a já neodolala, když jsme dorazili na místo určení (vesnice Štrampouch), abych vísku neproběhla odshora dolů a zleva doprava, seznámila se s několika starousedlíky, kteří se upamatovali na moje příbuzné a poskytli mi pár perliček z kuloárů. Ve vedlejší vesnici jsem pak zašla i na hřbitov, rozhodnuta si ofotit náhrobky mých drahých zesnulých příbuzných, ale když jsem na nevelké ploše nacházela jen trapně strohá oznámení, že zde odpočívá rodina, nesoucí stejné příjmení jako já, došla mi po desátém náhrobku trpělivost a znechucené jsem odešla. Příbuzných jako Alexandrovců a kdo se v nich má vyznat?
Oběd jsme absolvovali v Čáslavi, kde v době před a poválečné měla druhá větev mé rodiny rodinný hotýlek, nesoucí jemnocitný název Bílý kůň. Žel bohu, z hotýlku se vlivem únorového znárodnění a následné ne péče ze strany vládnoucího dělnictva stala zchátralá barabizna, která dosluhovala jako pofidérní ubytovna pro spodních deset milionů obyvatel.
Naše pubertální potomek pojala touhu po svíčkové, kterou doma nevezme do pusy a když, tak pod pohrůžkou Tantalových muk a vypnutím wifi. Tady jí do sebe ládovala, jako bychom jí celou dobu drželi pod stanem o týden starých chlebových kůrkách. Spráskla 4 knedlíky, vyžrala maso i omáčku, poručila si vídeňskou kávu a rozprasila se v křesílku s remcáním, že nám to trvá.
Ve čtvrtek odpoledne jsme pak zabalili svršky a spodky, naházeli všechno do auta a než jsem se rozloučili s kempem, vyrazili jsme ještě na procházku okolo přehrady, kde vládl klid a mír. Procházka nás zavedla pěšinou až pod zbytky tvrze či hrádku Oheb. Vyškrábali jsme se po příkrém srázu nahoru ke zbytkům mohutných hradeb s nadáváním, co že to je za zvěrstvo, stavět hrady na takových krpálech, když je všude okolo dost místa. Ale výšlap stál za to. Rozprostřela se před námi nádherná mírně zvlněná krajina přírodní rezervace, husté lesy poodkrývaly sem tam vesnice či města, a to množství zeleně dávalo naději, že je příroda okolo nás stále ještě zdravá a schopná přežít i toho otravného tvora jménem člověk.
Přesunuli jsme se směrem k Sobotce do maličkého, a tak trochu bohem zapomenutého kempu, který nápadně připomínal socialistické ozdravovny pro sedřenou dělnickou třídu. Nu což, už jsme spali i na horších místech, takže jsme si vybalili jen to nejnutnější a večer strávili ve společnosti grilu a několika svůdně se opékajících klobásek a nakládaných sýrů.
Pátek
Do Dvora Králové nad Labem jsme jezdívali, co moje paměť sahá za příbuznými. Bydlívali v paneláku kousek za textilní továrnou a později přesídlili na vesnici nedaleko Dvora. Po mnoha letech jsem město téměř nepoznala a jen matně vzpomínala, co se kde vlastně nachází. Safari jsem pamatovala v době jeho stavby z původní ZOO, ale v plné kráse jsem si ho mohla vychutnat až nyní. A opravdu to stálo za to. I když cena za ubytování v netradičním stromovém domečku, zvaném glamping byla poněkud astronomická, nelitovali jsme ničeho. Bydleníčko zde bylo opravdu nad očekávání a když jsem vyšla na dřevěnou terasu a uzřela pod sebou výběh se žirafami, zebrami a pakoni, jako bychom se ocitli uprostřed Keni. Dlouho do noci jsme seděli na terase, oddávali se většímu nebo menšímu rachotu, který se ze všech stran ozýval a hádali, která zvířata ty zvuky vyluzují.
Den předposlední
Sobota ráno mně probudila podivnými zvuky a mně několik vteřin trvalo, než jsem si uvědomila, že slyším dunivý řev lvů, čekající na snídani. Bylo to nepopsatelné. Skorochoť s nimi závodil v hlasitosti, ale ti lvi tedy opravdu nechrápali… Pubertální potomek byla zavrtaná na horním patře palandy kdesi pod dekou a evidentně měla půlnoc.
Vyšla jsem na terasu našeho stromového domečku, usadila se na židličku a zaposlouchala se do toho neskutečně zvláštního zvuku lvího řvaní. Fascinovalo mně to. Přišlo mi to takové přirozené, samozřejmé a jedinečné. Pod terasou se ve výběhu s žirafami a pakoni na mně přišel podívat jeden ze zástupců pakoní a chvíli na mne beze slova civěl – tedy ne že by si se mnou chtěl pokecat, ale asi jsem mu přišla zajímavá. Stál a zírat a já také stála a zírala. Bylo zvláštní, že v televizi se mi pakoně zdáli tak mohutní a velcí a oni jsou přitom o něco větší než naše koza. Poměrně subtilní tělo a vousatou bradou tu kozu připomínali o to víc, jen podivně dimenzovaná očka uprostřed hlavy místo po stranách jim dávala poněkud idiotský, ale roztomilý výraz. Pakůň se konečně dostatečně vynadíval na maminu s vzezřením sněhuláka a odešel ke kamarádům podělit se o ranní zážitek. Lvi pomalu také utichali, nejspíš byl vhodný čas na snídani.
Naše lidská snídaně měla podobu švédského stolu. Znáte to – doma se ráno odbudete oschlým rohlíkem a dvěma kolečky salámu, co děti nestihly večer sprásknout, případně v rámci svého předsevzetí o hubnutí a zdravé životosprávě s nechutí spolykáte několik soust müsli a marně se v něm snažíte ulovit miniaturní kousky čokolády a další stravitelné části. A tady bylo několik druhů šunek, sýry, domácí pomazánka, vejce natvrdo i smažená, ovoce, zelenina, párečky a sladké pečivo. A k tomu neomezené množství kávy, čaje, džusů. A tady se hned projevila typická česká povaha – sežrat co nejvíc, a ještě si z dalšího nášupu nasyslovat do tašek a batůžků svačinu na odpoledne. Homolkovi hadr. Už chybělo jen ono příznačné – mámo, dej sem ty vejce, vodpoledne se budou hodit… přece to nevyhodíme, že jo…. Stejně jsme si to zaplatili, tak co bysme se nenažrali…Znechuceně jsme pozorovali malé české človíčky, jak po sobě na stolech zanechávají nakousané rohlíky, rozlámané piškotové řezy i vylitý džus.
Vědomi toho, že oběd vzhledem k tropickým teplotám bude sestávat tak maximálně z minerálek a zmrzliny, dorazili jsme na parkoviště, vysvobodili naši vařenou Borinku z místa stání a nahnali jí do města do nejbližšího obchodu. Obtěžkáni pak lahvemi s vodou a stádem „mlsků“ na večer jsme se pak převlékli do plavek a vydali se k bazénu a vířivce. Skorochoť usoudil, že mu pod paraplíčkem s půllitrem afrického bílého piva bude také dobře, uhnízdil se do jednoho z volných lehátek a jal se pozorovat cvrkot. Já a pubertální potomek jsme se pokusily o ladný vstup po bazénu. Žel bohu, nebylo nám dopřáno, protože už první kontakt palce u nohy s průzračnou vodou nám vyrazil oči z důlků. Voda byla ledová. Nechápala jsem dost dobře, proč je tedy v bazénu tak plno, když byla voda evidentně připravená pro lední medvědy. Nakonec, jektaje zuby a postupně od kotníků nahoru modraje jsme se smočily a urychleně počítaly minuty, které nás dělí od možnosti vstupu do vířivky. Naštěstí se vířivka brzy otevřela našim zrakům a my vhuply dovnitř, kde bylo příjemné teplé vlhké klima. S námi ovšem do vířivky naskákalo asi milion malých otrapů, kteří na sebe začali ihned cákat vodu, vzájemně se topit a kopat sedící lebedíc si do nejrůznějších částí těl. V okamžiku, kdy jsem si už vyhlížela nejbližší oběť, kterou rozsápu a utopím na dně se zdvihla z opačného konce dobře udržovaná padesátnice, chytla nejbližší ječící nandu za zadní díl plavek a vyrazila jí z vířivky s hurónským zaržáním – koukejte vypadnout, parchanti!! Vděčné obecenstvo jí zatleskalo a pár rodinek se kajícně i s parchanty odplížilo mezi stany a chatky.
Navečer nás čekalo zpestření – projížďka safari busem. Safari bus projížděl územím přežvýkavců a méně nebezpečných obyvatel divoké Afriky. Průvodcem nám byl bývalý učitel, který se zanícením vyprávěl o přímorožcích, zebrách i buvolech jako o členech rodiny. Vrcholné číslo byl žirafák Čárlí, kterému řidič autobusu nabídl dobrůtku a žirafák se přišel představit v celé své kráse až k našim rukám. Mně se nejvíc líbilo krásné africké plemeno skotu s velikými a tlustými rohy a v duchu jsem počítala, kolik by z jednoho býčka bylo steaků. Než jsme se vrátili do našeho ležení, proběhli jsme ještě větší část zoologické zahrady, ulovili pár nevšedních záběrů zvířat a utaháni jako mezci jsme se doplazili ke glampingu.
Večer pak byl ve znamení lenošení na terase. Pakoně se nás přišli optat, jaký byl den, zatímco žirafy a zebry nás okázale ignorovaly. Celou dobu mi vrtal hlavou podivný ječivý a bublavý zvuk, který z výběhu vycházel každou chvíli. Až jsem si všimla nevelkého hejna perliček, které se mezi sebou hašteřily a ječely jako polnice. Teda, tak blbé ptáky jsem už opravdu dlouho neviděla. Noc pak byla nádherně domalována dunivým řevem lvů.
Den poslední
Neděle nás přivítala sdělením, že je čas sbalit všechno, co jsme si do stromového domečku nastěhovali a poslední rozloučení se safari. Neodolali jsme rychlé snídani – Homolkovi na druhou se naštěstí neukázali, a tak většina strávníků jedla jako lidé a nesnažili se udělat si ze žaludku mrzáka.
Odevzdali jsme pak na recepci klíče a obdrželi volné vstupenky do zoo, abychom mohli dokončit prohlídku. Naše kroky ale mířili kromě toho ještě k obrněnému traktoru se zasíťovaným přívěsem a hodlali se vydat do jámy lvové. Doopravdy. Traktor byl určen na projížďku safari s vjezdem do lvího výběhu. Těšila jsem se, že konečně naše uřvané sousedy uvidím v celé kráse a pokochám se jejich majestátností. Cesta vedla okolo přímorožců, buvolů a úplně pitomých pštrosů – zvěčnila jsem si jednoho, který se popásal na pažitu a jeho výraz okolo zobáku hovořil za všechno. Konečně tu byli. Lvi. Řidič traktoru, který jako vtipnou vložku podotkl, že dopoledne pije čaj s rumem a odpoledne rum s čajem zkontroloval upevnění ochranných sítí, pronesl dlouhou řeč o zachování našich končetin a bezpečnostních opatřeních a traktor se rozjel. Hned za prvním stromem byli. Víc zklamání mi připravit nemohli. Váleli se tam v trávě jako přežraní divočáci, hlasitě chrápali a o tu zajímavou konzervu, naditou masíčkem nejevili větší zájem než o loňské Vánoce. Nedaleko bylo jako atrapa do stráně zasazeno malé sportovní letadlo. Pod ním hnil ve sladkém spánku největší lví samec a neslušně nám ukazoval zadek. Vůbec jsme ho nezajímali. Teprve při odjezdu se jedna ze samic ráčila napůl zvednout a líně se po nás podívat, načež se zase propadla do hlubokého spánku. Byly to hnusně líné, shnilé, přežrané miciny.
Chvíle před definitivním odjezdem ze safari pak ještě patřila rodině mojí sestry, která si přijela pro naši pubertální ratolest, aby jí týden nabídla pohostinství pod svou střechou. Slavnostně jsem z auta vylovila tašku, ve které týden odpočíval loštický zázrak. Chtěje se vytáhnout svým nákupem, vytáhla jsme syrečky z tašky. A to jsem neměla dělat. Syrečky stihly dozrát a v teple auta se změnily v tekutou, zapáchající a mazutu podobnou hmotu. Smrad nás obestřel ze všech stran a několik aut okolo učinilo pokus samovolně nastartovat a zmizet z té zóny jedu. Sestra se zatvářila štítivě a bůhví proč ode mne nechtěla klokotající balíček přijmout. S povzdechem jsem tedy syrečky uskladnila do nebližšího odpadkového koše, kterému při setkání s tlející hmotou málem odpadlo dno a pomyslela si něco o nevděčném příbuzenstvu….
