Článek
V nekonečné pusté krajině, kde už dávno nerostlo nic než chumáče zežloutlé trávy a trnitá křoviska, kde se sem tam ukázal strom a kam oko dohlédlo, byly poházeny obrovské, větrem a deštěm ohlazené balvany, projížděl na koni muž, který před sebou hnal stádo vyhublých krav. Hledal pastviny, kde by mohl svůj dobytek nakrmit, ale bezútěšná krajina, nabízející jen prach a kamení, v něm vyvolávala smutek. Krávy už dávno ztratily mléko, byly hladové a žíznivé, z tlam jim odkapávaly provazce slin, supěly námahou a jejich zrak bloudil kdesi za obzorem, jakoby se i ony snažily zahlédnout zelenou trávu, kde by ukojily svůj hlad. Kůň v porovnání s kravami na tom byl ještě dobře, i když i on pociťoval palčivou žízeň a nadto měl hřbet sedřený od sedla, v němž se unaveně klátil jeho pán.
Muž měl na sobě vyrudlou halenu a jezdecké kalhoty, vysoké boty s ostruhami a široký klobouk. Pod ním skrýval osmahlou tvář, pronikavě modré oči a slámově zbarvené dlouhé vlasy. Na zádech se mu pohupovalo odřené banjo, na které si z dlouhé chvíle hrával písně. Vytrvale hnal stádo krajinou, popojížděl hned dopředu a hned do stran, jestli někde neuzří vodu a kousek zeleně, než mu jeho skrovný majetek popadá hlady a žízní. Ale kraj byl pustý a vyprahlý, dlouhá, sluncem spálená rovina se táhla donekonečna a daleko na obzoru se vypínaly vysoké hory, jako by vytvářely hranici mezi nebem a zemí.
Den se schyloval k večeru a stádo šlo stále pomaleji. A když se rudý kotouč skutálel za hory, krávy se samy od sebe zastavily a polehaly na ztvrdlou zem. Muž věděl, že zítra se už některé z nich nedokážou postavit na nohy a bude je zde muset zanechat jejich osudu. I on sám sesedl z koně a pustil ho, aby si mezi trním a křovisky našel alespoň něco stravitelného. Posadil se na zem a opřel se zády o mohutný balvan. V kapse nahmatal okoralý kousek chleba, odlomil z něho sousto a jal se ho pomalu žvýkat, aby se nějak zaměstnal a vypudil z hlavy neodbytné myšlenky na budoucnost. Jenže čím více se snažil myslet na něco hezkého, tím více ho ty černé myšlenky ovládaly a stravovaly jako žhavý oheň.
Když pak na okolí padla tma, zachumlal se do deky, kterou sejmul ze hřbetu koně a snažil se usnout.
„Jestli zítra nenajdeme pastviny a vodu, celé moje stádo přijde vniveč a co si pak počnu v tomhle bohem zapomenutém koutu země. Jako kdyby mi sám ďábel kladl do cesty takové překážky. Kdyby mi raději ukázal cestu…“
„Volal jsi mě, Martine..?“ ozvalo se do tmy.
Martin se okamžitě vymrštil na nohy a upřel zrak do černoty před sebou. Někdo před ním škrtl sirkou a Martin spatřil tvář neznámého člověka. Měl špičatou bradku a jiskřivé černé oči a tvářil se docela přátelsky.
„Kdo jsi a jak to, že mě znáš?“ zeptal se Martin užasle.
Záhadný muž vystrčil v úsměvu špičaté zuby:
„Ten, koho sis přál…“
Martinovi to došlo ihned:
„Ty jsi ďábel?“
„K tvým službám“ uklonil se muž pobaveně.
„Vím, co chceš - tvůj dobytek hyne hlady a žízní… mohu tě zavést na místo, kde seženeš vše, co potřebuješ…“
Martin se rozpačitě poškrábal ve vlasech:
„Ale to nebude zadarmo, viď? Co za to budeš chtít - mou duši?“
Čert se zase jen tak pousmál:
„Ale prosím tě, co s duší…když posloužím já tobě, můžeš na oplátku posloužit ty mě.“
Martin vůbec nechápal, kam tím ďábel míří. Odjakživa slýchal, že se různí lidé upsali čertu a ten si pak odnesl jejich duši do pekla. Že by tomu ve skutečnosti bylo jinak?
„Tak dobře, co budeš chtít za to, když mě odvedeš na pastviny a najdeš vodu?“
Čert ukázal jazyk:
„Co budu chtít? Maličkost. Podělíš se se mnou o své štěstí…“
Martin se zamyslel. Štěstí? Pro něho je štěstím, když má zdravé ruce a může si vydělávat na skrovné živobytí. Připadalo mu to jako nesmysl. A tak napřáhl k čertovi svou ruku:
„Plácneme si na to?“
Ďábel sevřel svým pazourem jeho mozolnatou dlaň a Martin ucítil, jak ho ten stisk pálí, jako by měl čert v ruce oheň. A vzápětí dostal radu:
„Ráno, až vyjde slunce na oblohu, spatříš jestřába, jak krouží vysoko nad zemí. Dej se tím směrem a najdeš to, co hledáš. Až pak přijde pravý čas, já se o svou odměnu přihlásím…“
Pak se zachechtal a zmizel.
Martin nemohl do rána skoro usnout. Neustále si v hlavě opakoval čertova slova a přemýšlel, jestli se vyplní.
Když ráno ukázalo slunce svou zlatou tvář, vyskočil Martin bystře na koně, který ovšem nebyl zdaleka ve stejné náladě jako jeho pán. Marně ho Martin pobízel do klusu, kůň se bez zájmu ploužil pomalu vpřed a Martin si co chvíli clonil oči a díval se k obloze, zda spatří jestřába. A pak ho spatřil. Třepotal se vysoko a Martin radostí zavýskl. V dálce se táhl pruh zeleně.
Pak sehnal své stádo a byl překvapen, že se všechny krávy zvedly a nechaly se vést. Cesta jim trvala snad hodinu, snad dvě. Čím více se ale šťavnaté pastviny přibližovaly, tím víc bylo Martinovi jasné, že ho ďábel neobelhal. Neúrodnou zem brzy vystřídal stinný háj a kam oko dohlédlo, zelenala se vysoká tráva, která jako by vyzývala znavené krávy, aby jí spásly. Prostředkem pastvin se pak vinul průzračně čistý potok a Martin si oddechl. Nechal svůj dobytek, aby si sám hledal nejchutnější sousta, pustil koně a radostně poklekl k vodě, aby se dosyta napil.
Několik dní mu trvalo, než ten překrásný kout obešel. Na druhé straně objevil osadu, kde žili farmáři. Přijali ho mezi sebe a Martin si brzy začal budovat pevný srub, v němž bude žít. Stěny byly z kmenů borovic, spáry vymazal červenou hlínou, střechu pokryl rákosovými došky.
Jeho krávy už dávno nebyly ony vyhublé trosky, naopak byly kulaté a srst měly lesklou a hustou. Dávaly dostatek mléka, aby ho Martin mohl směnit za chleba, fazole a slaninu.
Žilo se mu mezi farmáři dobře. Chodíval po večerech mezi ně, poslouchal jejich vyprávění a sám častokrát přispěl svými historkami do všeobecného veselí. Když ho ostatní požádali, brával do rukou své banjo a hrál a zpíval všem pro potěšení. Někdy se farmáři přidávali při zvucích známých tónů, někdy zněl jen jeho hlas. Velmi často ale slýchával z kouta, kde sedávaly dívky, jasný hlas copaté Madelin, která doslova hltala jeho písničky. Martin po ní občas otáčel zrak a ona se stydlivě schovávala za lem sukně a její oči se přitom smály.
Martinovi dlouho trvalo, než našel odvahu s ní promluvit, než jí v tancovačce pozval do kola a než její drobná ručka spočinula v jeho. A pak jednoho dne vyslovil osudnou větu
„Našel jsem v tobě své štěstí.“
Tu noc ďábel přišel. Najednou stál uprostřed srubu a Martin, který u stolu při světle petrolejky spravoval rozedrané kalhoty, překvapeně vzhlédl.
„Přišel čas splatit svůj dluh, Martine!“ řekl mu.
Martin přikývl:
„A co bys tedy chtěl?“
Ďábel si zamnul bradu:
„Podělíš se se mnou o své štěstí?“
Martin netušil, kam čert svou řečí míří a kývl:
„Ano, tak zněla naše dohoda…“
„Dej mi Madelin!!“ odpověděl čert a v Martinovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Ihned mu došla lstivost čertova plánu…Proč by toužil po Martinově duši, která mu stejně dříve či později spadne do klína, když může mít ještě jednu. A to duši čistou, nezkaženou…
Martin se dal do vyjednávání, prosil čerta, aby si vybral cokoliv jiného, ale ten byl neústupný. Nakonec, když už Martin nevěděl kudy kam, čert se ušklíbl:
„Když ti na ní tolik záleží… dobrá. Vsadíme se spolu. Oba zítra ráno vyrazíme na koni podél řeky, každý z jedné strany k místu, kde bude Madelin stát. Kdo u ní bude dříve, toho bude. A ty, pokud prohraješ, budeš až do soudného dne hnát moje stádo za potravou!“
Čert zmizel a ztrápený Martin vyšel před srub, aby se nadechl čerstvého vzduchu a vymyslel, co bude dělat.
Osada dávno spala, jen tu a tam zadupal v ohradě kůň. A přeci měla Martin pocit, že neustále slyší dusot kopyt a funění dobytka, práskání biče a ječivé halekání honců. A ten zvuk, který měl znít pouze v Martinově hlavě se přibližoval, sílil a burácel… Martin se rozhlédl, jestli snad nespatří zbloudilé stádo se svými honáky, které podobně jako on přešlo přes písečný pás, ale nikde ani noha. Až pak, když zvedl oči k obloze, zůstal stát jako přimrazen v nevýslovné hrůze.
Nekonečnou, hvězdnatou oblohou se k němu hnalo stádo krav. Nadpozemsky velké kusy dobytka se valily nebem jako šiky strašlivého vojska, Martin spatřil jejich dlouhé rohy, jako by ukované z ocele, krví podlité oči, které na něho poulili v němé zuřivosti, na bocích jim svítily žhavým železem vypálené cejchy a oblohou se neslo dunění jejich kopyt. Za nimi se na statných černých koních znali k smrti znavení honáci, práskali bičem nad hlavou a jejich pískání a jekot se nesl daleko po nebi i po zemi. Martin celé neskutečné a strašidelné divadlo sledoval se zatajeným dechem. Všiml si dobře ztrhaných rysů v obličejích mužů, viděl, jak jsou stejně jako dobytek zbroceni potem, jejich mrtvolně sinalá pleť zářila a když projížděli Martinovi nad hlavou, upřeli na něho svůj kalný zrak. Martin se zachvěl, když jeden z nich zastavil a pravil dunivým hlasem:
„Dej pozor, člověče, uvaruj se před peklem a před hříchem, který by tě nahnal ďáblovi do náruče. Podívej se na nás a věz, že my se tady tou nekonečnou oblohou štveme za ďáblovým stádem věky věků a pykáme tak za všechno, co jsme za živa zmarnili…“
Martin nebyl schopen slova. Když děsuplné přízraky zmizely kdesi za obzorem a všechno zase utichlo, rozhlédl se a seznal, že osada dál pokojně odpočívá ve svých snech a že jen on sám byl svědkem příšerné podívané, která mu vzala dech. Jako by mu to setkání ale vlilo do žil novou krev. Martin začal vymýšlet, jak čerta ráno přelstí. A pak ho napadla přesně s ranním rozbřeskem spásná myšlenka.
Když se pak zlatý sluneční kotouč ukázal nad doškovými střechami farmářské osady, Martin už měl osedlaného koně, a právě se vyhoupnul do sedla, přijel ďábel na statném, jako uhel černém koni. Martinovi bylo na první pohled jasné, že jeho kůň se tomu čertovu nedokáže vyrovnat a že musí závod nutně prohrát. I čert si byl zřejmě vědom, jak moc se oba koně od sebe odlišují, jako kdyby chtěl orel a vrabec závodit v rychlosti letu. Martin bezpečně poznal v pekelném vraníkovi jednoho z těch, jenž se mu v noci přehnali nad hlavou. Kdepak asi jsou teď nešťastní honci, odpykávající si svoje hříchy?
„Madelin pracuje na poli u řeky,“ řekl čert samolibě Martinovi a ten přikývl.
Když se oba na koních přiblížili k nic netušící dívce, zvedla Madelin hlavu a užasle sledovala, jak se Martin i neznámý černý muž otáčejí s koněm každý na jednu stranu a pečlivě vyměřují jakousi trasu. Pak se připravili a na daný povel vyrazili směrem k Madelin. Ďábel ihned získal náskok, měl lepšího koně a Martin se začal obávat, jestli jeho plán vyjde. Pobízel hnědáka do cvalu Když byli oba už jen několik délek od dívky, vykřikl Martin:
„Madelin, lásko moje, poběž ke mně!“
A Madelin pochopila, o co se tu hraje. Rozběhla se jako šipka k Martinovi, až jí dlouhé copy vlály. Čert zařval zlostí, stiskl svému koni slabiny a rozehnal se zuřivě za prchající dívkou. Ve chvíli, kdy jí už už doháněl, natáhla Madelin ruku a Martin, blížící se k ní z druhé strany, sevřel její prsty.
Pak se zablesklo a čert byl ten tam. Prohrál svou sázku. Zbylo po něm ve vzduchu jen trocha kouře.
„Málem jsem tě prohrál…“ vydechl Martin a setřel si pot z čela.
Madelin se na něho podívala polo přísně a polo láskyplně a Martin jí vysadil před sebe na koně a spolu se ubírali zpátky do osady.
Inu - podej čertu prst, bude chtít celou ruku…
